ECLI:CZ:US:2015:1.US.3072.14.1
sp. zn. I. ÚS 3072/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kozmy, Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem Na Vrstvách 827/11, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2013 č. j. 12 C 6/2011-158 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014 č. j. 15 Co 158/2014-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 9. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 25 660 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem při provedení domovní prohlídky dne 7. 11. 2008. V rámci této domovní prohlídky byly trvale poškozeny vstupní dveře do bytu stěžovatele a trezor. V důsledku této skutečnosti byl stěžovatel nucen pořídit si nové vstupní bezpečnostní dveře za částku ve výši 15 170 Kč a nový trezor za částku 9 190 Kč. Při provádění domovní prohlídky se mělo ztratit i 13 průkazů na zbraně, které měl uloženy v trezoru. Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen pořídit si duplikáty průkazů zbraní za 1 300 Kč. V průběhu soudního řízení před soudem I. stupně vzal stěžovatel částečně žalobu zpět (v částce 1 300 Kč).
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek odůvodnil zejména tím, že se neprokázal nesprávný úřední postup ze strany Policie ČR při provádění domovní prohlídky, který měl dle tvrzení stěžovatele spočívat v tom, že její příslušníci před jejím vykonáním nezajistili účast stěžovatele na místě jejího konání v souladu s §85 odst. 1 tr. řádu, aby se předešlo násilnému vniknutí do prostor, v nichž se prohlídka měla konat.
4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém mj. uvedl, že u něho byla provedena domovní prohlídka, nikoliv však související s jeho osobou. Stěžovatel nedisponoval žádnými věcmi důležitými pro dané trestní řízení, vedené s jeho otcem a škoda vznikla v příčinné souvislosti s pochybením Policie ČR, která před konáním domovní prohlídky nedodržela příslušná ustanovení trestního řádu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, důkazy správně hodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu řízení opakovaně upozorňoval na skutečnost, že pokud by orgány činné v trestním řízení dodržely jednotlivá ustanovení trestního řádu, stanovená pro domovní prohlídku, k žádné škodě by nedošlo. Současně stěžovatel upozorňoval na nezákonnost domovní prohlídky jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu z důvodu formálních, ale i materiálních nedostatků podmínek provedení domovní prohlídky. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá učiněná skutková zjištění ohledně zajišťování jeho účasti při domovní prohlídce. Z jeho pohledu z nich nevyplývá, že by se Policie ČR snažila jeho účast zajistit.
6. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka. To se však v projednávané věci nestalo.
7. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud je v daném případě nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs toliko opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se především soud I. stupně již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal. Skutečnost, že se stěžovatel s tímto vypořádáním subjektivně neztotožňuje, nečiní napadená soudní rozhodnutí rozpornými s ústavním pořádkem. K tomu je třeba poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti již instančně nenavazuje na civilní proces, završený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a proto se v něm nelze úspěšně domáhat revize skutkových okolností, rozhodných pro konstatování nesprávného úředního postupu ve věci stěžovatele.
8. Dále je nutno konstatovat, že s námitkou nedostatku odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu, kterou stěžovatel vytýká samotnému příkazu k domovní prohlídce, jež byl vydán soudkyní Okresního soudu Praha - východ dne 22. 10. 2008, a z něhož dovozuje nezákonnost domovní prohlídky, se obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. Stěžovatel uvedený nedostatek příkazu v řízení před obecnými soudy ani zpočátku nenamítal (stalo se tak až v jeho průběhu), přesto se jím především soud I. stupně velmi podrobně zabýval. I kdyby však obecné soudy shledaly, že v příkazu k domovní prohlídce nebyl dostatečným způsobem odůvodněn tento úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 tr. řádu), neznamenala by tato skutečnost sama o sobě, že by na tento nedostatek příkazu mohlo být nahlíženo jako na nesprávný úřední postup. Jedná se totiž o rozhodnutí soudu, které za jistých okolností může být zrušeno jako nezákonné (případně konstatována jeho nezákonnost v trestním řízení). Jelikož se tak nestalo, neexistuje žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (respektive stěžovatel existenci takového rozhodnutí v ústavní stížnosti ani netvrdí). K samotným podmínkám provedení domovní prohlídky jako neodkladného nebo neopakovatelného úkonu se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, na který lze v této otázce odkázat.
9. K námitkám stěžovatele, jež se týkají skutkových zjištění ohledně zajištění jeho přítomnosti při provádění domovní prohlídky, Ústavní soud opakuje, že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu ani nepřísluší skutková zjištění učiněná obecnými soudy jakkoli přehodnocovat či doplňovat. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu, soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování ke všem stěžovatelem namítaným sporným otázkám (konalo se celkem osm jednání), přičemž dospěl k závěru, že na straně Policie ČR lze konstatovat zjevnou, avšak bezúspěšnou snahu o zajištění účasti stěžovatele při domovní prohlídce. Soud zejména akcentoval skutečnost, že se ve shodnou dobu konaly dvě domovní prohlídky, a to jak u stěžovatele, tak u jeho rodičů, a obě byly na základě příkazu příslušné soudkyně Okresního soudu Praha - východ prováděny jako neodkladný a neopakovatelný úkon, přičemž odůvodnění tohoto postupu, ačkoli neplyne přímo z uvedeného příkazu, je alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu seznatelné již z návrhu státního zástupce (viz rozsáhlá judikatura Ústavního soudu k této otázce). S ohledem na neodkladnost úkonu pak soud považoval úkony Policie ČR směřující k zajištění účasti stěžovatele při domovní prohlídce za dostatečné.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
11. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu