ECLI:CZ:US:2015:1.US.3094.14.1
sp. zn. I. ÚS 3094/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Zavadila, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014 č. j. 6 Ads 38/2013-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013 č. j. 3 Ad 10/2010-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dalších ústavních principů.
2. V řízení před obecnými soudy stěžovatel brojil proti rozhodnutí o svém propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. 12. 2009, k němuž došlo na základě §19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, tedy v důsledku organizačních změn, přičemž pro stěžovatele nebylo jiné služební zařazení. Napadeným rozsudkem městského soudu byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, proti čemuž se stěžovatel bránil kasační stížností, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta jako nedůvodná. Obecné soudy shledaly, že stěžovatelovo propuštění ze služebního poměru bylo souladné se zákonem - zakládalo se na rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách, jehož součástí byl i seznam systemizovaných míst, která byla dnem 1. 1. 2010 zrušena, a mezi ně patřilo i pracovní místo stěžovatele, přičemž pro něj nebylo nalezeno jiné vhodné systemizované místo. Obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelově námitce diskriminačního postupu vůči němu ani jeho zpochybnění, že v daném případě ve skutečnosti nešlo o žádné organizační změny, ale plošné systémově nařízené škrtání systemizovaných míst. S odkazem na judikaturu v pracovně-právních věcech, relevantní zde při posuzování organizační změny per analogiam, i předchozí judikaturu správních soudů uvedly, že organizační změnu, respektive rozhodnutí zaměstnavatele, kteří zaměstnanci budou považováni za nadbytečné, správní soudy nemohou přezkoumávat; podstatné toliko je, aby rozhodnutí o organizační změně sledovalo zákonem předvídané cíle, bylo existentní a průkazné a nebylo v rozporu se zákazem diskriminace a zákazem zneužití práv a povinností. Tyto požadavky přitom v daném případě naplněny byly. Nejvyšší správní soud se dále v napadeném rozhodnutí odmítl zabývat novými námitkami a důkazy, které stěžovatel uvedl až v doplnění kasační stížnosti, nikoli již v předchozím řízení před městským soudem. Jednalo se zejména o námitky dále rozvádějící tvrzení stěžovatele, že v daném případě nedošlo skutečně k "organizačním změnám", respektive že výběr osob, které budou propuštěny, se nezakládal na organizačních změnách, námitky ohledně rozporu nedodržení dlouhodobé vize rezortu Ministerstva obrany a ohledně překročení pravomocí ministra v rozhodnutí o organizačních změnách z důvodu, že podle zákona o ozbrojených silách rozhoduje o stanovení celkových počtů vojáků ozbrojených sil vláda. K uvedeným námitkám stěžovatel navrhoval důkazy, které však podle Nejvyššího správního soudu mohl předložit již v průběhu řízení u městského soudu, neboť byly veřejně dostupné či se jednalo o vnitřní rezortní (armádní) dokumenty, které musely být stěžovateli rovněž známy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí zejména proti odmítnutí Nejvyššího správního soudu zabývat se jeho námitkami a důkazy uplatněnými až v řízení před tímto soudem, které podle něj zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval důvody, proč stěžovatel ony námitky a důkazy neuplatnil již dříve, naopak se mechanicky a nepřesvědčivě ztotožnil s argumentací žalovaného (Ministerstva obrany), že se jedná o novoty. Stěžovatel přitom už ve svém doplnění kasační stížnosti uvedl, že nové důkazy nemohl předložit dříve, neboť je neměl ve svém držení. Stěžovatel též rozporuje, že by ony důkazy byly veřejně dostupné, jak podle něj tvrdí Nejvyšší správní soud. Rovněž kritizuje, že ani jeden z obecných soudů nezkoumal soulad předmětného rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách se zákonem o ozbrojených silách, tedy zda toto rozhodnutí bylo vydáno na základě a v mezích rozhodnutí vlády (a dalších interních normativních aktů), přestože v souladu se zásadou "iura novit curia" bylo jejich povinností zabývat se touto otázkou, tj. otázkou zákonnosti dotčeného rozhodnutí ministra. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že fakticky ve svém doplnění kasační stížnosti neuplatnil žádné novoty, ale toliko rozšířil svou argumentaci ohledně nezákonnosti rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách, kterou namítal již v řízení před městským soudem. V neposlední řadě pak stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením institutu organizačních změn obecnými soudy, zejména s analogickým použitím pracovně právní úpravy při něm.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svými námitkami směřuje zejména proti procesu dokazování, respektive rozsahu skutkového a právního posouzení věci obecnými soudy. K tomu Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Stěžovatel brojí zejména proti tomu, že se Nejvyšší správní soud podrobně nezabýval jeho argumentací přednesenou v doplnění kasační stížnosti, neboť tato byla zhodnocena jako nepřípustné novum. Ústavní soud na tomto závěru neshledává nic protiústavního, jelikož je zřejmé, že zejména klíčovou námitku ohledně rozporu předmětného rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách se zákonem o ozbrojených silách, nepodmíněnou žádnými listinnými důkazy, stěžovatel mohl uplatnit již v předchozím řízení před městským soudem, což však neučinil. Naopak nelze mít za to, že by obecné soudy byly povinny zkoumat zákonnost onoho rozhodnutí o organizačních změnách i bez návrhu, neboť se nejedná o normativní právní předpis, který by aplikovaly. Navíc obecné soudy, zejména Nejvyšší správní soud, podrobně osvětlily, že toto rozhodnutí v zásadě vůbec nepodléhá soudnímu přezkumu. Obecně pak stěžovatel, jak ostatně sám podotýká, v doplnění své kasační stížnosti rozšiřoval svou argumentaci zpochybňující provedení skutečných "organizačních změn" propuštěním tisíců osob z rezortu Ministerstva obrany, a tedy napadající dotčené rozhodnutí ministra obrany o organizačních změnách. Jak však naznačeno výše, tomuto rozhodnutí a jeho povaze se obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně věnovaly a odůvodnily nemožnost jeho přezkumu (až na některé základní atributy) ve správním soudnictví, čímž byly implicitně vypořádány i námitky stěžovatelem dodatečně rozvedené až v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stejně tak obecné soudy v napadených rozhodnutích osvětlily, že ve stěžovatelově případě byla dána též věcná i časová souvislost (návaznost) mezi organizační změnou a nemožností služebního zařazení stěžovatele na jiné místo, respektive jeho propuštěním ze služebního poměru pro nadbytečnost, což stěžovatel také dále zpochybňoval v doplnění kasační stížnosti. Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti kritizoval rovněž právní posouzení organizační změny především v souvislosti s analogickým použitím pracovně právní úpravy. Ani zde však Ústavní soud nespatřuje žádný ústavní rozměr námitky, a tak toliko připomíná, že neslouží jako další soudní instance pro přezkum rozhodnutí obecných soudů, nýbrž jako ochránce ústavnosti. Z této pozice pak může leda konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů jak co do právního posouzení organizační změny, tak celkově obsahují srozumitelná, uspokojivá a logická odůvodnění, z nichž je také patrné k jakým skutkovým zjištěním a následně právním závěrům obecné soudy dospěly; Ústavní soud jim tak ze své perspektivy nemá co vytknout.
8. Ústavní soud tudíž uzavírá, že napadenými rozsudky Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani jiných ústavních principů. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu