ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.38.2013:54
sp. zn. 6 Ads 38/2013 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: M. Z.,
JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha, adresa pro doručování:
Agentura pro právní zastupování, odbor pro právní zastupování, se sídlem nám. Svobody 471,
Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 4. 2013, č. j. 3 Ad 10/2010 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, č. j. 3 Ad 10/2010 – 59,
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí
ministerstva obrany ze dne 16. 11. 2009, č. j. 1458-2/2009-7542, kterým bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ředitelství personální podpory ze dne 9. 9. 2009,
č. j. 53-281/2009-4614, jímž bylo podle ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona č. 221/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), rozhodnuto o propuštění
stěžovatele ze služebního poměru vojáka, neboť pro něj neexistuje v důsledku organizačních
změn jiné služební zařazení. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že byly splněny
všechny podmínky uvedené v ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání, podle
něhož je třeba vojáka propustit ze služebního poměru, pokud pro něho není v důsledku
organizačních změn jiné služební zařazení. V dané věci bylo prvotním předpokladem rozhodnutí
ministra obrany o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009, č. j. 18-61/2009/DP-7542 (dále
jen „rozhodnutí o organizačních změnách“), jehož součástí je i seznam systemizovaných míst,
která byla dnem 1. 1. 2010 zrušena. Mezi ně patří i pracovní místo stěžovatele, pro něhož nebylo
nalezeno jiné vhodné systematizované místo. Příčinná souvislost mezi citovaným rozhodnutím
o organizačních změnách a nemožností jiného služebního zařazení stěžovatele po zrušení
jeho systemizovaného místa, je tedy zřejmá. Městský soud vyhodnotil jako nedůvodnou
i stěžovatelovu námitku, že postup v jeho případě byl nerovný a diskriminační,
protože pro příslušníky zahraniční mise v Afghánistánu byla uplatněna výjimka
z rozhodnutí o organizačních změnách (úkolovým listem ministra obrany ze dne 31. 7. 2009,
č. j. 442/2009-1140, dále jen „úkolový list ministra obrany ze dne 31. 7. 2009“). Městský soud
odkázal na odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí, které shledal adekvátním s tím,
že tito vojáci jsou nositeli jedinečných zkušeností z bojů s mezinárodním terorismem, přičemž
jejich zkušenosti nelze získat nebo nahradit jiným způsobem. V souladu s uvedeným tedy
bylo oprávněně rozhodnuto, že nebudou rušena systemizovaná místa těch, kteří působili
či působí v zahraničních misích v Afghánistánu. Městský soud se vypořádal i s námitkou
poukazující na úkolový list náčelníka generálního štábu Armády ČR ze dne 12. 8. 2009,
č. 218/2009/ÚL-1416 (dále jen „úkolový list náčelníka“). Z tohoto listu vyplývá, že při realizaci
rozhodnutí o organizačních změnách by došlo k propuštění části vojáků z povolání
připravovaných v základním rotmistrovském kurzu a vojáků z povolání absolvujících základní
přípravu, přičemž tento postup byl vyhodnocen jako neodpovídající potřebám Armády ČR.
Z uvedeného důvodu byla stanovena výjimka pro tuto skupinu vojáků z povolání. Důvodné
neshledal městský soud ani námitky poukazující na absenci kritérií pro výběr „nadbytečných“
vojáků v rozhodnutí o organizačních změnách, jakož i námitky poukazující na nutnost zohlednit
dosavadní kladné hodnocení stěžovatele při výkonu služby vojáka z povolání.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele městský soud dospěl
k nesprávnému právnímu názoru, že byly splněny podmínky stanovené v ust. §19 odst. 1
písm. e) zákona o vojácích z povolání, tedy že bylo vydáno rozhodnutí o organizační změně,
která vedla k nadbytečnosti stěžovatele. V daném případě se nejednalo o žádnou organizační
změnu, nýbrž o plošné systémově neřízené škrtání systemizovaných míst. O tom, že nejde
o organizační změnu, svědčí i obsah rozhodnutí o organizačních změnách, kde se uvádí,
že „k realizaci tohoto rozhodnutí pozastavuji platnost ustanovení 3. stati RMO č. 19/2008 Věstníku Zásady
výstavby a systemizace organizačních struktur v rezortu Ministerstva obrany týkající se minimálních počtů SM
organizačních článků (např. referátů, skupiny, oddělení, odboru apod.)“. V bodu 13 uvedeného rozhodnutí
se pak uvádí, že návrh Nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn
v rezortu ministerstva obrany v roce 2010 má být předložen do 31. 3. 2010 s tím, že opatření
budou realizována až od 1. 1. 2011. To znamená, že struktura ministerských a armádních zařízení,
útvarů a jednotek měla být pevně stanovena až od začátku roku 2011 a do té doby se mělo
fungovat podle stávajících plošně seškrtaných tabulek. Stěžovatel navíc rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru převzal dne 16. 9. 2009, přičemž to se opíralo o rozhodnutí
o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009, které bylo zdůvodněno restrikcí rozpočtu kapitoly
ministerstva obrany v roce 2010 a rozpočtového výhledu pro léta 2011 a 2012. Poslanecká
sněmovna Parlamentu ČR však teprve v říjnu 2009 projednala a schválila návrh zákona o státním
rozpočtu na rok 2010, přičemž zákon o státním rozpočtu na rok 2010 byl rozeslán
až dne 31. 12. 2009. Výše zmiňovaná nesystémovost vytvořila i prostor pro diskriminaci
a nerovný přístup. K tomu stěžovatel poukázal na úkolový list ministra obrany ze dne 31. 7. 2009,
který dokazuje, že při organizačních změnách nebyla vůbec hodnocena potřebnost příslušného
systemizovaného místa, ale bylo hodnoceno, zda se jedná o vojáka z povolání, který působil
v Afghánistánu. Podobná výjimka byla stanovena i úkolovým listem náčelníka pro rekruty
z civilního náboru. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského
soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ministerstvo obrany ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stěžovatel neuvádí oproti
řízení u městského soudu nové skutečnosti. Proto odkázalo na své dřívější vyjádření a navrhlo,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že předkládá nové důkazy, které se do jeho
držení dostaly až po podání kasační stížnosti, kterými lze prokázat, že rozhodnutí o organizačních
změnách není rozhodnutím ve smyslu ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání.
Poukázal na usnesení vlády ze dne 8. 6. 2009, č. 715; metodický pokyn náměstka ministra obrany
ze dne 3. 7. 2009, č. j. 57-14/2009-7542; rozhodnutí o organizačních změnách; úkolový list
ministra obrany ze dne 31. 7. 2009; rozkaz ministra obrany č. 19 ze dne 30. 5. 2008 - zásady
výstavby a systemizace organizačních struktur v rezortu ministerstva obrany; dlouhodobou vizi
resortu ministerstva obrany z roku 2008; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013,
sp. zn. 8 Ad 1/2010; vyjádření tiskové mluvčí ministerstva obrany pro Lidové noviny (článek
s názvem „Pilot vrtulníku porazil armádu“) ap. Dále uvedl, že pro snížení počtu vojáků
ozbrojených sil neexistoval relevantní důvod. Organizační změnou je nutno rozumět změnu
v systému a způsobu uspořádání navzájem propojených a na sobě závislých částí struktury
určitého celku. Zásady výstavby a systemizace organizačních struktur v rezortu ministerstva
obrany jsou stanoveny v rozkazu ministra obrany č. 19 ze dne 30. 5. 2008 (zejména čl. 1, 3, 5).
Rozhodnutí o organizačních změnách ale neobsahuje žádné organizační změny ve vztahu
k 14. brigádě logistické podpory, kde byl stěžovatel služebně zařazen. Pouze jeho příloha č. 1
obsahuje seznam rušených tabulkových míst. Organizační změny jsou výsledkem dlouhodobého
procesu zpracování mnoha vstupních údajů, jejich vyhodnocení a zohlednění potřeb armády
a koncepce jejího rozvoje a výstavby. Měli by být vytvářeny odborníky z oblasti vojenství
s patřičným vzděláním, tedy nikoli jednotlivými veliteli na nižších stupních velení. Chaotické
škrtání míst nižšími veliteli ad hoc vybraných tabulkových míst bez ohledu na funkčnost celku
nelze považovat za organizační změny. Stěžovatel poukázal i na dlouhodobou vizi resortu
ministerstva obrany, ze které vyplývá, že kariérní postup má být postaven na zásadách
transparentnosti a má zajišťovat rovné příležitosti i objektivnost výběru v postupu na základě
výkonnosti. Stěžovatel také poukázal na to, že podle ust. §6 písm. c) zákona č. 219/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ozbrojených silách“), rozhoduje o stanovení
celkových počtů vojáků ozbrojených sil vláda, nikoli ministr. V příloze č. 1 usnesení vlády
ze dne 8. 6. 2009, č. 715, je uvedeno, že v rezortu obrany má dojít ke snížení počtu funkčních
míst pouze o 1492 funkčních míst, tedy nikoli o mediálně prezentovaných více než 4500 míst.
Podle tiskového mluvčího ministerstva obrany (http://www.army.cz) má však armáda propustit
1350 vojáků z povolání, 1381 občanských zaměstnanců a zrušit 1728 neobsazených tabulkových
míst. Stěžovatel poukázal i na vyjádření ministra obrany v článku ze dne 28. 7. 2009,
publikovaném v periodiku Areport č. 16, ze kterého vyplývá, že vydání rozhodnutí předcházelo
rozhodnutí jednotlivých velitelů, kterého konkrétního vojáka označí za nadbytečného a jehož
číselné označení tabulkového místa se objeví v seznamu. Stěžovatel tedy dovozuje, že rozhodnutí
o tom, kdo konkrétně bude propuštěn ze služebního poměru, nemá základ v jakýchkoli
organizačních změnách. To potvrzuje i metodický pokyn náměstka ministra obrany
ze dne 3. 7. 2009, č. j. 57-14/2009-7542 a vyjádření tiskového mluvčí ministerstva obrany. Podle
stěžovatele se odvolací orgán přímo podílel na vytváření přílohy č. 1 rozhodnutí o organizačních
změnách. Proto nemohl mít jakýchkoliv zájem na řádném prošetření odvolacích námitek
a nezaujatém rozhodování ve věci. Stěžovatel rovněž polemizoval se závěry městského soudu
ve vztahu ke splnění jednotlivých podmínek stanovených v ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona
o vojácích z povolání a poukazoval na judikaturu správních soudů. Pojem organizační změny
nelze podle jeho názoru vykládat extenzivně tak, že za organizační změnu lze považovat pouze
zcela „nesystémové škrtání“ tabulkových míst. Proto stěžovatel dovozuje, že služební orgány
jednaly v rozporu s principy demokratického právního státu (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod).
Ministerstvo obrany ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti uvedlo, že s. ř. s. brání
uplatňování novot, které mohly být uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně. Usnesení
vlády ze dne 8. 6. 2009, č. 715/2009 a ze dne 23. 7. 2008, č. 908/2008 jsou veřejně dostupnými
předpisy, v jejich předložení již v průběhu řízení u městského soudu stěžovateli nic nebránilo.
Stejně tak mu musely být známy i další uváděné listiny, např. rozkaz ministryně obrany
č. 19/2008, úkolový list ministra obrany ap. Ministerstvo obrany dále s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu uvedlo, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru jeho rozhodnutí přezkoumávat. Ministerstvo
obrany je proto názoru, že postupovalo v souladu s platnou právní úpravou a navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutí o organizačních změnách ze dne 16. 7. 2009
vydal ministr obrany z důvodu restrikcí rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany v roce 2010
a rozpočtového výhledu pro léta 2011 a 2012 a v návaznosti na úkolový list ze dne 25. 6. 2009,
č. 419/2009-1140. Citovaným rozhodnutím byla v písm. d) zrušena konkrétní systemizovaná
místa uvedená v příloze č. 1. Označení zrušených systemizovaných míst je provedeno použitím
kódu 2 číselníku blokace systemizovaných míst z Informačního systému o službě a personálu
(ISSP), v tomto případě bez ohledu na to, zda se jedná o obsazené nebo neobsazené
systemizované místo. Podle písm. e) tohoto rozhodnutí je u zaměstnanců na rušených
systemizovaných místech dán důvod ke skončení pracovního poměru pro nadbytečnost (§52
písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“),
nebo k zániku služebního poměru propuštěním z organizačních důvodů (§19 odst. 1 písm. e)
zákona o vojácích z povolání) Podle písm. f) tohoto rozhodnutí veškeré pracovněprávní
a služebněprávní úkony související se zabezpečením a provedením organizačních změn, je nutno
provádět v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce a zákona o vojácích z povolání.
Citovaným rozhodnutím ministr obrany dále uložil všem vedoucím zaměstnancům zabezpečit
snížení počtu zaměstnanců podle přílohy č. 1 k tomuto rozhodnutí a ihned zahájit realizaci
potřebných právních úkonů v souladu s právními předpisy. V příloze č. 1 jsou uvedena čísla
rušených systemizovaných služebních míst. Na řádku 3499 je uvedeno číslo systemizovaného
místa podle tabulky počtů 650010, pořadové číslo 13, strana 17, řádek 11, tedy označení,
pod kterým byl evidován stěžovatel. Ve správním spisu je dále obsažen záznam o personálním
pohovoru mezi velitelem 14. brigády logistické podpory a stěžovatelem (působícím na pozici
řidič – kuchař hospodářského družstva provozní čety jednotek 14. brigády logistické podpory)
ze dne 28. 7. 2009, z něhož vyplývá, že stěžovatel byl seznámen s rozhodnutím ministra obrany
o organizačních změnách, na základě něhož došlo k 31. 12. 2009 ke snižování počtu personálu
a ke zrušení systemizovaného místa, na němž byl služebně zařazen. Zároveň mu bylo sděleno,
že pro něho není v organizační struktuře 14. brigády logistické podpory ani u přímo podřízených
útvar volné systemizované místo k jinému služebnímu zařazení. Rozhodnutím Ředitelství
personální podpory ze dne 9. 9. 2009, č. j. 53-281/2009-4614, bylo podle §19 odst. 1 písm. e)
zákona o vojácích z povolání rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze služebního poměru vojáka,
neboť pro něj neexistuje v důsledku organizačních změn jiné služební zařazení. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo zamítnuto předmětným rozhodnutí ministerstva
obrany, které shledal zákonným i městský soud.
Nejvyšší správní soud předně posuzoval, zda městský soud pochybil při výkladu ust. §19
odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání.
Podle ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání musí být voják propuštěn
ze služebního poměru, pokud není pro něho v důsledku organizačních změn jiné služební
zařazení.
Z citovaného ustanovení plyne, že voják musí, nikoli může, být propuštěn ze služebního
poměru tehdy, pokud došlo k organizačním změnám, které vyvolaly nemožnost jeho jiného
služebního zařazení. Co se rozumí organizační změnou, není v zákoně o vojácích z povolání
definováno, přičemž žádné vodítko v tomto ohledu neposkytuje ani důvodová zpráva k tomuto
zákonu (sněmovní tisk č. 139, 1999, přístupný na www.psp.cz). V takovém případě je třeba
vycházet per analogiam z právní úpravy obdobného institutu výpovědi pro nadbytečnost
upraveného v zákoníku práce, neboť i služební poměr je i přes svá nesporná veřejnoprávní
specifika určitým druhem pracovněprávního vztahu. K tomu viz usnesení zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. pro řešení některých kompetenčních sporů
ze dne 13. 12. 2007, č. j. Konf 26/2005 – 9, dostupné na www.nssoud.cz, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 10/2003, dostupné na www.nsoud.cz).
Zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., účinný od 1. 1. 2007) upravuje výpověď
pro nadbytečnost v ust. §52 odst. 1 písm. c), podle něhož zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele
nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Stejnou
dikci této skutkové podstaty výpovědi zaměstnavatelem upravovalo i ust. §46 odst. 1 písm. c)
zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce z roku 1965“).
Proto lze při výkladu pojmu organizační změna vycházet z názorů vyslovených v judikatuře
soudů i ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoníku práce z roku 1965.
K výkladu pojmu organizační změna ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce
z roku 1965 se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 8. 1998,
sp. zn. 2 Cdon 1130/97 (publ. v časopise Soudní rozhledy č. 11, 1999, s. 374 a násl.), v němž
dospěl k názoru, že „o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat. Zákoník práce nebo jiné právní předpisy
nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno)
vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem "vyhlášeno" nebo jiným způsobem
zveřejněno. Takové rozhodnutí však musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být
seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. V řízení o neplatnost výpovědi
dané podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) ZPr soud není povinen zabývat se platností rozhodnutí
zaměstnavatele o organizační změně jako otázkou předběžnou, jelikož takové rozhodnutí není právním úkonem
ve smyslu ustanovení §240 odst. 2 ZPr, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost
(tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy
stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního
vztahu.“
Stejně tak lze odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, a zejména ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1352/2003, z něhož
rovněž vyplývá, že rozhodnutí o organizační změně není právním úkonem ve smyslu ust. §240
odst. 1 zákoníku práce z roku 1965, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní
předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu.
Jedná se pouze o skutečnost, která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam,
kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních
vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí
zaměstnavatele přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ust. §242
zákoníku práce z roku 1965. Vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních
změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda
je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby
nebo ten, kdo je k tomu oprávněn.
Stejně tak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, na který ostatně odkazoval i stěžovatel. V této věci žalobce tvrdil,
že zaměstnavatel vytvořil jeho nadbytečnost jako řidiče „uměle“, neboť nejprve k dosavadním
čtyřem řidičům přijal pátého a posléze stav řidičů o jednoho snížil, což mu formálně umožnilo
vybrat žalobce jako nadbytečného zaměstnance a dát mu výpověď z pracovního poměru podle
ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z roku 1965. Nejvyšší soud pak v rozsudku vyslovil
závěr, že „(…) výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení §46
odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo
přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich
kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém
kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli.“
Tento právní názor lze tedy vykládat tak, že organizační změna se sice v soudním řízení
nepřezkoumává, a to ani jako předběžná otázka, nicméně pokud z provedeného dokazování
vyplyne, že účel opatření zaměstnavatele vydávaného za organizační změnu představující příčinu
výpovědi dané zaměstnanci byl jiný, pak je taková výpověď neplatná.
V daném případě ze správního spisu ani z listin předložených stěžovatelem nelze dovodit,
že bylo postupováno tak, jako tomu bylo v případě, který řešil Nejvyšší soud. Stěžovatel
to ostatně ani netvrdí a v kasační stížnosti poukazuje na úkolový list ministra obrany
ze dne 31. 7. 2009 a úkolový list náčelníka ze dne 12. 8. 2009, ze kterých toto rovněž nelze
dovodit. Prvním z nich byla stanovena výjimka z rozhodnutí o organizačních změnách
pro příslušníky zahraniční mise v Afghánistánu, druhým pro rekruty z civilního náboru.
Jak správně uvedl městský soud, obdobnou námitkou se zabýval již odvolací orgán v napadeném
rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že „Obsah úkolového listu ministra obrany ze dne 31. července 2009,
č. 442/2009-1140, o nerušení některých míst nelze považovat za pozitivní diskriminaci účastníků mise
v Afghánistánu, protože tito vojáci jsou nositeli jedinečných zkušeností z bojů s mezinárodním terorismem.
Uvedené zkušenosti nelze získat nebo nahradit jiným způsobem a předpokládá se, že konflikty s mezinárodním
terorismem budou v současné době, i v blízké budoucnosti nejočekávanějším důvodem nasazení jednotek
armády ČR v zahraničí.“ Co se týče úkolového listu náčelníka ze dne 12. 8. 2009, z něho vyplývá,
že při realizaci rozhodnutí o organizačních změnách by došlo k propuštění části vojáků
z povolání připravovaných v základním rotmistrovském kurzu a vojáků z povolání absolvujících
základní přípravu, přičemž tento postup byl vyhodnocen jako neodpovídající potřebám
Armády ČR. Z uvedeného důvodu byla stanovena výjimka pro tuto skupinu vojáků z povolání.
Podrobněji odkazuje Nejvyšší správní soud na rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu,
se kterými se ztotožňuje.
Jak již bylo uvedeno, z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že o výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn
v tomto směru jeho rozhodnutí přezkoumávat. V řízení o neplatnost výpovědi pro nadbytečnost
soud není povinen zabývat se platností rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako
otázkou předběžnou, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Ani zákon o vojácích
z povolání, podle něhož byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru, v tomto ohledu
neobsahuje žádnou speciální úpravu. Tento zákon neklade na takové rozhodnutí ani žádné
formální nároky, resp. nestanoví, jaký procesní postup by měl být při jeho vydání dodržen.
Pro podporu výše uvedených závěrů lze odkázat i na rozsudek ze dne 2. 7. 2014,
č. j. 3 Ads 107/2013 – 36, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval obdobnou situací u vojáka
z povolání a rovněž dospěl k závěru, že organizační změna se v soudním řízení nepřezkoumává,
a to ani jako otázka předběžná. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále mimo jiné uvedl,
že „Žalobce i městský soud však z výkladu uvedených ustanovení zákoníku práce i z judikatury pro otázku
podmínek pro propuštění ze služebního poměru dovozují, že pokud organizační změna nespočívá ve změně druhu
nebo množství stanovených úkolů jednotky, ke změně vnitřní struktury této jednotky, ke změně systému velení
apod., nejedná se ve své podstatě o organizační změnu. Takový výklad však není správný a je v rozporu
i se samotným textem zákoníku práce, který jako jeden z druhů organizačních změn v širším slova smyslu
rozeznává také „snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce“. Taková situace zjevně nastala
i v případě, kdy ministr obrany provedl svým rozhodnutím ze dne 16. 7. 2009, č. j. 18-61/2009/DP-7542
úsporná opatření ve smyslu rozpočtové politiky vlády, jejichž důsledkem bylo mj. také zrušení řady
systemizovaných služebních míst. V tom právě spočívala samotná organizační změna, tedy v rozhodnutí ministra
obrany zrušit tato systemizovaná místa za účelem úspory finančních prostředků ze státního rozpočtu, což vedlo
ke snížení počtu sloužících vojáků napříč jednotlivými organizačními jednotkami ozbrojených sil ČR.
Ani zákoník práce, ani zákon č. 221/1999 Sb. přitom neklade na takové rozhodnutí žádné formální nároky.
Mimo to lze dát za pravdu stěžovateli v tom ohledu, že ani stávající zákoník práce ani zákoník práce z roku
1965 neobsahovaly úplný výčet situací, které náleží pod rozsah pojmu organizační změna. Zároveň je třeba
poznamenat, že tato organizační změna aspoň formálně sledovala legitimní cíl, tedy úsporu veřejných prostředků
poskytovaných na provoz ozbrojených sil ČR. Pokud byla – jak žalobce tvrdil s odkazem na některé mediální
výstupy – tato organizační změna ve vztahu ke konkrétním vojákům zneužita za účelem vyřizování osobních účtů
či zbavování se nepohodlných spolupracovníků, pak k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že je na rozhodnutí
zaměstnavatele, kteří zaměstnanci budou považováni za nadbytečné a tuto volbu ani její důvody není správní soud
kompetentní přezkoumávat. Podstatné ovšem je, aby jeho rozhodnutí o organizační změně sledovalo zákonem
předvídané cíle, aby bylo existentní a průkazné, a aby nebylo v rozporu se zákazem diskriminace a zákazem
zneužití práv a povinností zakotveným speciálně pro služební poměry vojáků z povolání v ustanovení §2 odst. 3
a 4 zákona č. 221/1999 Sb.“
I těmto požadavků vysloveným judikaturou Nejvyššího správního soudu rozhodnutí
o organizační změně vyhovuje. V daném případě došlo k organizační změně, která sleduje
legitimní cíl. Byla přijata z důvodu restrikcí rozpočtu kapitoly ministerstva obrany v roce 2010
a rozpočtového výhledu pro rok 2011 a 2012 ministrem obrany, kterého zákonodárce vybavil
pravomocí ve věcech služebního poměru (§2 odst. 2 zákona o vojácích z povolání). Ostatně
to nepřímo vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2014,
č. j. 3 Ads 107/2013 – 36, kde se uvádí, že „námitky (…) směřující vůči samotné pravomoci ministra
obrany vydat rozhodnutí o organizačních změnách je třeba řešit v kontextu ustanovení §2 zákona
č. 219/1999 Sb., podle něhož služebním orgánem v ozbrojených silách jsou prezident republiky (dále
též "prezident"), ministr obrany (dále též "ministr") a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem
ministra velitelé, náčelníci a jiní vedoucí pracovníci. Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. platí,
že právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky činí služební orgány, kterými jsou prezident
republiky (dále též "prezident"), ministr obrany (dále též "ministr") a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta
nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci. Ustanovení §7 odst. 1 písm. b)
zákona č. 219/1999 Sb. stanovuje oprávnění ministerstva obrany při řízení armády zřizovat a rušit vojenské
útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary, zatímco ustanovení §7 odst. 2 tohoto zákona zakotvuje
oprávnění ministra obrany k zabezpečení úkolů armády vydávat rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné
službě. V předmětné věci je třeba konstatovat, že rozhodnutí ministra obrany ze dne 16. 7. 2009, kterým byly
provedeny organizační změny v rezortu Ministerstva obrany, nešlo o zřizování ani rušení organizačních útvarů
či vojenských zařízení, nýbrž o akt personálního řízení ozbrojených sil České republiky.“ Z přezkoumávaného
rozhodnutí nelze také dovodit, že by došlo k diskriminaci stěžovatele ve smyslu ust. §2 odst. 3
a 4 zákona o vojácích z povolání, podle nichž je zakázána diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti,
pohlaví, sexuální orientace, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu,
majetku, rodu, manželského a rodinného stavu atp., resp. z důvodu zneužití výkonu práv
a povinností vyplývajících ze služebního poměru, popř. z dalších zákonných důvodů. V daném
případě se o žádnou takovou diskriminaci nejedná. Stěžovatel byl propuštěn na základě
zákonného důvodu – organizační změny, přičemž z obsahu správního spisu nelze dovodit,
že by jejím cílem bylo diskriminovat stěžovatele. Podrobněji viz výše.
Pokud pak stěžovatel dovozoval nesplnění druhé podmínky ve smyslu
ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání (tedy nemožnost jiného služebního
zařazení -nadbytečnost), konstatuje Nejvyšší správní soud, že ze správního spisu vyplývá,
že služební orgány se zabývaly otázkou, zda pro stěžovatele existuje jiné služební zařazení.
Ze záznamu o personálním pohovoru mezi velitelem 14. brigády logistické podpory
a stěžovatelem ze dne 28. 7. 2009, vyplývá, že stěžovatel byl seznámen s rozhodnutím
o organizačních změnách, na základě něhož došlo k 31. 12. 2009 ke zrušení systemizovaného
místa, na němž byl služebně zařazen. Zároveň mu bylo sděleno, že pro něho není v organizační
struktuře 14. brigády logistické podpory ani u přímo podřízených útvarů volné systemizované
místo k jinému služebnímu zařazení. Při tomto seznámení ani v odvolání stěžovatel nenamítal,
že by takové místo existovalo.
V daném případě nelze ani dovodit, že by neexistence jiného služebního zařazení nebyla
důsledkem organizační změny ve smyslu ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání.
Souvislost mezi organizační změnou a nemožností služebního zařazení stěžovatele
zde jednoznačně existuje. Rozhodnutí o organizačních změnách a rozhodnutí o propuštění
ze služebního poměru pro nadbytečnost na sebe i časově navazují. Je tedy dána jak věcná,
tak i časová návaznost.
Nejvyšší správní soud proto nedospěl k závěru, že by městský soud nesprávně vyložil
ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích z povolání. Co se týče souvisejících stížních námitek,
Nejvyšší správní soud v obecné rovině konstatuje, že pro danou věc je irelevantní, že rozhodnutí
o organizačních změnách bylo přijato ještě v době, kdy nebyl znám finální text zákona o státním
rozpočtu na rok 2010. Rozhodnutí o organizačních změnách vycházelo z v té době známých
restrikcí ve vztahu ke státnímu rozpočtu, potažmo pak rozpočtu armády České republiky. Přístup
zastávaný stěžovatelem by vedl k tomu, že by zaměstnanci veřejného sektoru mohli být
propuštěni až poté, co by byl schválený restriktivní rozpočet na další rok. Zákon však takovou
podmínku nestanoví. Soud nemůže posuzovat ani otázky systémovosti či nesystémovosti
při přijetí organizační změny. Pokud stěžovatel poukazoval na nesrozumitelnost,
resp. nepřezkoumatelnost, rozhodnutí o organizačních změnách, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v příloze č. 1 tohoto rozhodnutí jsou uvedena konkrétně zrušená místa označená čísly, mezi
kterými je i číslo stěžovatele. Lze sice polemizovat o tom, do jaké míry je přehledné identifikovat
seznam rušených systemizovaných míst bez jakéhokoliv slovního popisu služebního zařazení
pouze číselným označením podle kódu, ovšem na druhé straně je nutno konstatovat, že dopad
na systemizované místo stěžovatele z této konstrukce dovoditelný je. Stěžovatel navíc
ani netvrdil, že by jeho služební místo nebylo v rozhodnutí uvedeno.
Pokud se jedná o stížní námitky uplatněné v doplnění kasační stížnosti, které stěžovatel
doručil Nejvyššímu správnímu soudu dne 13. 1. 2014, je třeba primárně uvést, že v kasačním
řízení není možno uplatňovat skutkové a právní novoty. Podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. není
kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103,
nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle ust. §109 odst. 5 s. ř. s. ke skutečnostem, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Smyslem těchto omezení je zamezit situaci, aby Nejvyšší správní soud nerozhodoval
o kvantitativně i kvalitativně jiném návrhu, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím
řízení, popř. aby mu nemohl vytýkat nedostatečné zohlednění určitých skutečností nebo důkazů,
které mu nebyly v řízení o žalobě prezentovány (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS,
a ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS, oba dostupné
z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v řízení o žalobě přitom poukazoval pouze na následující: na výjimku
pro příslušníky zahraniční mise v Afganistanu a rekruty z civilního náboru; na neexistenci
příčinné souvislosti mezi organizační změnou a zrušením jeho služebního zařazení,
resp. na neexistenci organizační změny; na to, že rozhodnutí o organizačních změnách bylo
vydáno bez schváleného státního rozpočtu, neobsahuje kritéria pro výběr nadbytečných vojáků;
na to, že nebylo zohledněno jeho dosavadní kladné periodické hodnocení; na to, že nebylo
zdůvodněno, proč byl podán návrh na zrušení právě jeho systemizovaného místa; a konečně
na to, že nebylo přihlédnuto k tomu, že působil v silách KFOR. Na podporu svých žalobních
námitek předložil stěžovatel v řízení u městského soudu jako důkaz: záznam o personálním
pohovoru k propuštění ze služebního poměru, návrh na propuštění ze služebního poměru,
rozhodnutí Ředitelství personální podpory ze dne 9. 9. 2009 o propuštění ze služebního poměru,
odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, resp. vojenské rezortní
vyznamenání a záznam o odměnách a trestech. Městský soud se s uvedenými námitkami včetně
důkazních prostředků zabýval, ale neshledal je opodstatněnými.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na ust. §104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s. nemůže
zabývat důvody, resp. důkazy, které jdou nad rámec výše uvedeného, tedy v podstatě všemi
námitkami a důkazy obsaženými v doplnění kasační stížnosti. V něm totiž stěžovatel, kromě
námitek zčásti shodných s námitkami obsaženými v kasační stížnosti, které jsou vypořádány výše,
nově poukazoval na: nedodržení dlouhodobé vize resortu Ministerstva obrany; překročení §6
písm. c) zákona o ozbrojených silách; podjatost při tvorbě přílohy č. 1 rozhodnutí
ze dne 16. 7. 2009; mediální výstupy ministra obrany, jeho náměstka, tiskových mluvčích atp.,
tedy na to, co nebylo namítáno v řízení o žalobě. Totéž platí i pro jím předložené důkazy, výše
rekapitulovány. Jak správně uvedlo Ministerstvo obrany ve vyjádření k doplnění kasační stížnosti,
např. Usnesení vlády ze dne 8. 6. 2009, č. 715/2009, a ze dne 23. 7. 2008, č. 908/2008, jsou
veřejně dostupnými předpisy, přičemž v jejich předložení již v průběhu řízení u městského soudu
stěžovateli nic nebránilo. Stejně tak musely být stěžovateli známy i další uváděné listiny,
např. rozkaz ministryně obrany č. 19/2008, úkolový list ministra obrany ze dne 31. 7. 2009,
výňatky z tisku atp. Stěžovatel přitom tyto tvrzení ve vyjádření Ministerstva obrany ke kasační
stížnosti, které mu bylo zasláno Nejvyšším správním soudem, nikterak nerozporuje, a lze tedy
předpokládat, že si toho je sám vědom. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud
nedoplňoval dokazování v rozsahu navrženém stěžovatelem v doplnění kasační stížnosti.
Ostatně, jak již bylo výše uvedeno, v daném případě byly naplněny všechny podmínky stanovené
v ust. §19 odst. 1 písm. e) zákona o vojácích povolání.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu obrany žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu