ECLI:CZ:US:2015:1.US.3186.14.1
sp. zn. I. ÚS 3186/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Penka, zastoupeného JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Křesomyslova 284/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 715/2014-352 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 4. 2013 č. j. 15 Co 753/2012-313, 15 Co 194/2013-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu), které mělo vzniknout žalovanému (stěžovateli) užíváním bytu po uplynutí lhůty k vyklizení v návaznosti na skončení nájmu z titulu výpovědi.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 4. 2013 č. j. 15 Co 753/2012-313, 15 Co 194/2013-313 byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 8. 2012 č. j. 9 C 90/2011-25 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 9 C 90/2011-298), a to v části, kterou byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 261 073 Kč s úroky z prodlení (výroky I. a II.). V rozsahu zaplacení částky 6 150 Kč s úrokem z prodlení byl prvostupňový rozsudek odvolacím soudem změněn tak, že v uvedené části byla žaloba zamítnuta (výrok III.). Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v částce 154 887 Kč (výrok IV.).
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 715/2014-352 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal nedostatky rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o právní i skutkový základ věci. Bylo argumentováno (mj.) tím, že obecné soudy nárok žalobců nesprávně posoudily bezdůvodným obohacením, neboť vzhledem k odložení vykonatelnosti rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu Nejvyšším soudem nemohl na straně stěžovatele vzniknout (užíváním bytu po zajištění přístřeší) majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Nejvyšší soud (nyní) v napadeném rozhodnutí o dovolání dostatečně neodůvodnil dopad odkladu vykonatelnosti na právní posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
6. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů i co do zaplacení částky 39 187 Kč (plnění, které se mu dostalo spolu s užíváním bytu), neboť v tomto rozsahu podal v minulosti ústavní stížnost, která byla pro předčasnost usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2353/13 odmítnuta (nyní ovšem Nejvyšší soud v označené části dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodu bagatelní výše plnění).
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda postupem v řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní intenzity však Ústavní soud ve věci neshledává.
9. Materie, kterou stěžovatel vykládá v ústavní stížnosti, spočívá v řešení právních otázek spojených s interpretací a aplikací podústavního práva. V řízení před obecnými soudy byla aplikována ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení i právní normy občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání. Z hlediska výkladu a použití hmotného práva nelze v daném případě (u rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním právního posouzení) dovodit extrémní zásah do horizontálního právního vztahu, který by byl porušením ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost se v rámci obsahu stala (zejména) polemikou s rozhodováním obecných soudů k výkladu hmotněprávní úpravy bezdůvodného obohacení, do kterého Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat a který nedosáhl hranice nezbytné k ústavněprávnímu přezkumu. V procesním postupu obecných soudů v předmětné věci rovněž nelze spatřovat vybočení z kautel ústavnosti.
10. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu