ECLI:CZ:US:2015:1.US.3211.14.1
sp. zn. I. ÚS 3211/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem 6538 Collins Avenue, 33141 Miami Beach, Florida, USA, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 3 Nt 30/2014 a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 7 VZV 16/2012-2264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv a principů - mj. principu omezení základních práv podle čl. 4 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ochrany dobré pověsti garantované čl. 10 odst. 1 Listiny, vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na svobodné podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu rozhodování o vině a trestu toliko soudem podle čl. 40 odst. 1 Listiny a presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
2. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 7 VZV 16/2012-2264 bylo podle §79f a za použití §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto, že se žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění osobních motorových vozidel FERRARI 458F 142, VW SCIROCCO a MERCEDES BENZ, která byla zajištěna v trestním řízení jako náhradní hodnota, nevyhovuje. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 3 Nt 30/2014 zamítl stížnost stěžovatelky směřující proti uvedenému rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Předmětný majetek byl zajištěn usnesením policejního orgánu ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK-250-/TČ-2011-251202 v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním vedoucího organizační složky stěžovatelky, pana Eduarda Víta, obviněného z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění.
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno především tím, že motorová vozidla nemohla být předmětem trestněprávního zajištění, neboť nebyla ve vlastnictví osoby obviněné z trestného činu. Stěžovatelka nesouhlasila s výkladem orgánů činných v trestním řízení, podle kterého je možno podle §79f trestního řádu zajistit majetek kohokoli, pokud by mohlo jít o věci, které byly nabyty za finanční prostředky získané trestnou činností, aniž by k tomu byl proveden jediný důkaz. Stěžovatelkou bylo namítáno, že zajištěním motorových vozidel došlo k zásahu do vlastnického práva, práva na svobodu podnikání a práva na spravedlivý proces. V trestním řízení se stěžovatelka opakovaně domáhala zrušení zajištění předmětného majetku, avšak ze strany orgánů činných v trestním řízení jí nikdy nebylo vyhověno. Stěžovatelka vyslovila názor, že zajištění motorových vozidel bylo od samého počátku nezákonné a údajný důvod zajištění neodpovídá tvrzením orgánů činných v trestním řízení. V tomto směru stěžovatelka poukázala na to, že ani po téměř dvaceti měsících trestního procesu nebyly provedeny důkazy, které by prokázaly, nebo alespoň podpořily pravdivost domněnek orgánů činných v trestním řízení, o které jsou rozhodnutí o dalším trvání zajištění opírána. Stěžovatelka uvedla, že dochází k nedůvodným průtahům ve věci a zajištění majetku trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, aniž by bylo dostatečně důkazně opodstatněno.
II.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze v případě, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska obsahu obdobou návrhů téže stěžovatelky, o kterých Ústavní soud rozhodl usneseními ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2839/13, ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 176/14, ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1649/14, ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3685/13 a ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2469/14 tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud s ohledem na námitky vznesené v ústavní stížnosti, okolnosti případu a stav trestního řízení nemá důvod se od závěrů označených usnesení odchýlit.
6. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení je ustálenou judikaturou považována zásadně za nepřípustnou, nebo přinejmenším za nežádoucí. Uplatnění nachází pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesnímu rámci. Požadavky, které jsou z pohledu ústavních kautel kladeny na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (viz např. usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Z hlediska řečených kritérií a postulátů Ústavní soud důvod ke zrušení napadených rozhodnutí neshledává.
7. Při posuzování ústavnosti dočasných zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, mimo jiné právě hospodářské kriminality. Vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, nýbrž toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování zákonem vymezených podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha (v co nejvyšší možné míře) eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
8. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, anebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku trestního řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedený charakter, tedy nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost, a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)]. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemá pravomoc svým rozhodnutím předjímat.
9. Co se týče stěžovatelčiny námitky, že obviněný nebyl vlastníkem předmětných automobilů, tato není pro posouzení věci rozhodující. Relevantní je naplnění podmínek stanovených trestním řádem, v daném případě zejména existence podezření o výnosu z trestné činnosti. Zajištění nelze vyloučit poukazem na vlastnické právo stěžovatelky, neboť není možno připustit, aby pachatelé trestné činnosti mohli nelegálně nabyté majetkové hodnoty učinit pro orgány veřejné moci nedosažitelnými jejich ukrytím v právnických osobách (viz již odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 2839/13).
10. Ústavní soud má za to, že k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nedošlo ani v souvislosti s délkou zajištění motorových vozidel. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyjádřil zásadu, že plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivých osob (viz např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). I zajištění majetkových hodnot proto musí trvat toliko nezbytně dlouhou dobu, pokud je zajištění nutné vzhledem k dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud je přesvědčen, že s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti a rozsah potřebného dokazování nelze v souzeném případě délku zajištění označit za nepřiměřenou.
11. Ústavní soud v napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci nezjistil pochybení ústavněprávní intenzity, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu