ECLI:CZ:US:2015:1.US.3274.14.1
sp. zn. I. ÚS 3274/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, právně zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 2 T 15/2011-1960 ze dne 14. 9. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 101/2012 ze dne 10. 12. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 798/2014-115 ze dne 2. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Tento rozsudek napadl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že je ve vztahu ke stěžovateli podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto rozsudku následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu I. stupně, který zůstal nezměněn odvolacím rozhodnutím, a kterého se měl údajně účastnit i stěžovatel , byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku a že jednání stěžovatele (pokud je nutné vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy a tedy i toho, že to měl být stěžovatel, kdo měl na skutku rovněž účast) není možné posoudit jako trestný čin loupeže, ale maximálně krádeže, popř. účastenství na krádeži. K tomu stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu podrobnou argumentaci, v níž zpochybňuje celé předchozí řízení a skutkový stav věci, jak jej zjistily obecné soudy.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, lze připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci důkazního materiálu, resp. odpovídající skutkové závěry obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
8. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu I. stupně, je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zvlášť závažného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
9. Ústavní stížnost je výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud zejména věnoval přiměřenou pozornost dovolací námitce ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku (str. 12 až 15 napadeného usnesení) a Ústavní soud považuje jeho argumentaci v tomto směru za vyčerpávající.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, které svým obsahem a rozsahem lze považovat za námitky nacházející své místo spíše při samotné obhajobě stěžovatele v předchozích řízeních, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatel však nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, k čemuž však není povolán. Uvedené je tak jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu