ECLI:CZ:US:2015:1.US.3287.14.1
sp. zn. I. ÚS 3287/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 27. února 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14 ve věci ústavní stížnosti Do Trong Hieu, právně zastoupeného JUDr. Milanem Miškovským, advokátem, se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 221/2014-82, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 221/2014-82 byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 221/2014-82 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Obsah ústavní stížnosti a průběh dosavadního řízení
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 27. 1. 2015 (žádost o připuštění změny petitu), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu, a to pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Uvedeným rozhodnutím bylo na základě stížnosti podané státní zástupkyní rozhodnuto o zrušení usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2014 č. j. 33 Nt 161/2014-29, jímž byl stěžovatel podle §71a trestního řádu propuštěn na svobodu, bylo rozhodnuto, že se přijímá písemný slib, byl stanoven dohled probačního úředníka a uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Krajský soud nově rozhodl tak, že se podle §71a trestního řádu žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítá, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá písemný slib a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nestanovuje dohled probačního úředníka.
2. Z obsahu ústavní stížnosti jakož i z napadeného usnesení krajského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Usnesením policejního orgánu Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury České Budějovice, ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. NPC-953/TČ-2012-222100 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku, spáchaný zčásti ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku a zčásti jako dokonaný trestný čin. Usnesením ze dne 10. 3. 2014 č. j. NPC-953-527/TČ-2012-222100 došlo postupem dle §160 odst. 1, 5 trestního řádu k rozšíření trestního stíhání a tím i změně právní kvalifikace na zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením ze dne 13. 3. 2014 č. j. NPC-953-529/TČ-2012-222100 došlo postupem dle §160 odst. 1, 5 trestního řádu k rozšíření trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) trestního zákoníku formou účastenství dle §24 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2013 č. j. 2 Nt 7/2013-91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. 11. 2013 č. j. 14 To 346/2013-236, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
5. Dne 29. 1. 2014 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích návrh na ponechání obviněného ve vazbě. Ve stejné době byla k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích podána i žádost obviněného o propuštění z vazby. O obou návrzích rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 2. 2014 č. j. 33 Nt 153/2014-44 tak, že se stěžovatel ponechává nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu, to vše při nepřijetí jeho písemného slibu. Vazebního zasedání se účastnil stěžovatel a jeho obhájce, státní zástupkyně nikoli. Předmětné usnesení o ponechání obviněného ve vazbě však soud v písemné formě vyhotovil až s odstupem více než čtyř měsíců, a teprve poté je doručil státnímu zástupci, obviněnému a jeho obhájci. Původně byla na usnesení vyznačena právní moc dnem 18. 2. 2014, na upozornění státní zástupkyně (dopis ze dne 30. 6. 2014) však byla opravena na den 20. 6. 2014. Usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2014 č. j. 33 Nt 153/2014-44 tak dle soudu nabylo právní moci až dnem 20. 6. 2014.
6. V mezidobí, a to dne 29. 4. 2014, požádal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce o propuštění z vazby. Státní zástupkyně žádosti nevyhověla a dne 7. 5. 2014 ji postoupila Okresnímu soudu v Českých Budějovicích s návrhem na její zamítnutí.
7. Dne 18. 6. 2014 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením č. j. 33 Nt 161/2014-29 tak, že se stěžovatel podle §71a trestního řádu ke své žádosti propouští z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu jako náhrady vazebních důvodů podle §67 písm. a), c) trestního řádu, za současného stanovení dohledu probačního úředníka a uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, přičemž soud obviněnému uložil, aby nejpozději do pěti dnů od propuštění z vazby na svobodu vydal svůj cestovní doklad příslušnému orgánu. Toto usnesení nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno stížností podanou dne 24. 6. 2014 státní zástupkyní krajského státního zastupitelství.
8. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2014 projednal stížnost státní zástupkyně a usnesením č. j. 14 To 221/2014-82 rozhodl tak, že se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, písemný slib obviněného se nepřijímá a dohled probačního úředníka nad obviněným se nestanoví.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá jak procesní postup orgánů činných v trestním řízení, tak i poslední rozhodnutí krajského soudu o vazbě. Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2014 podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že soud rozhodoval pouze o stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podané proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2014 č. j. 33 Nt 161/2014-29. Soud se při svém rozhodování nezaobíral opakovaně vytýkanou nezákonností postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterou stěžovatel spatřuje zejména v tom, že Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci nepostupoval v souladu s trestním řádem, podle nějž je povinen vyřizovat vazební věci přednostně. Okresní soud v Českých Budějovicích nevyhotovil v písemné formě usnesení o ponechání obviněného ve vazbě po dobu delší než čtyři měsíce. Důsledkem tohoto nesprávného postupu je situace, kdy i přesto, že došlo k překročení tříměsíční lhůty, ve které podle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu musí být rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě, anebo o jeho propuštění na svobodu, je stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94 (N 42/2 SbNU 35), podle nějž organizační problémy na straně státní moci nemohou jít v žádném případě k tíži obviněného. Nečinnost soudu spočívající v nevyhotovení usnesení o ponechání obviněného ve vazbě je neoprávněným průtahem, který měl za následek zkrácení základních práv garantovaných obviněnému Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že v předmětné věci rozhodoval nestranně a nezávisle, způsobem, jak stanoví zákon. Podle jeho názoru jsou průtahy ve věci zřejmé, avšak k porušení práv stěžovatele dojít nemohlo, neboť všechny shledávané důvody vazby byly v době rozhodování u stěžovatele objektivně dány. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo.
12. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III. Právní posouzení Ústavním soudem
13. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem napadeného rozhodnutí a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech. Dospěl pak k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
15. Ochrana osobní svobody nepochybně představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv a zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a podle ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavně garantovaná zásada spravedlivého (řádného) procesu vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně odůvodněna.
16. Ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu stanoví, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě nebo zda se propouští. V opačném případě musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Státní zástupce je pak podle §72 odst. 2 trestního řádu povinen podat návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby tak, aby byl doručen nejpozději 15 dnů před uplynutím výše zmíněné tříměsíční lhůty.
17. Ústavní soud při projednávání věci stěžovatele zjistil, že nálezem ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3028/14 (N 232/75 SbNU 589) bylo vyhověno ústavní stížnosti v téměř identickém případě, a to ve věci Davida Řánka (spoluobviněný stěžovatele).
18. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že "prodlevy s doručením písemného vyhotovení usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 14. 2. 2014 státní zástupkyni, v důsledku kterých došlo k pozdějšímu nabytí právní moci tohoto usnesení ve vztahu ke státní zástupkyni, nemohou mít vliv na posuzování dodržení tříměsíční lhůty o dalším rozhodování o vazbě vyplývající z ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu. Periodické rozhodování o dalším trvání vazby stanovené trestním řádem je totiž jedním z nástrojů, jehož nepochybným účelem je přispět ke zrychlení vazebního řízení (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 829)." Za okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 trestního řádu, je proto v posuzované věci třeba považovat moment, kdy bylo rozhodnutí o vazbě vyhlášeno při veřejném zasedání soudu, jemuž byl obviněný přítomen (viz §135 a §137 odst. 1 tr. řádu). Jestliže by se tato lhůta počítala až od doby, kdy takové rozhodnutí bylo v písemném vyhotovení se značným časovým odstupem doručeno státnímu zástupci, jež se veřejného zasedání neúčastnil, mohlo by to vést k umělému a nepřípustnému, třeba i několikaměsíčnímu prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby, přičemž by se tím i otevíral prostor pro případné spekulativní zneužívání takového postupu ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. přiměřeně též nález sp. zn. II. ÚS 234/08 ze dne 24. 4. 2008 (N 78/49 SbNU 147)]. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že organizační problémy na straně státní moci, v tomto případě problémy s doručením usnesení soudu státnímu zástupci, nemohou jít k tíži obviněného (srov. výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 55/94).
19. Shodně se závěry obsaženými ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu pak Ústavní soud konstatuje, že závěr, že pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby ve smyslu §72 odst. 1 trestního řádu je rozhodující okamžik, kdy předchozí rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci vůči obviněnému, je podporován i skutečností, že trestní řád před novelou provedenou zákonem č. 459/2011 Sb. svěřoval rozhodování o dalším trvání vazby státnímu zástupci (srov. §71 odst. 3 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2011). Takové rozhodnutí bylo doručováno výhradně obviněnému a jeho obhájci. Přesun pravomoci rozhodovat o dalším trvání vazby na soud, ke kterému došlo zmíněnou novelou a v jehož v důsledku je třeba oznamovat takové rozhodnutí i státnímu zástupci (srov. §137 odst. 1 trestního řádu), nemůže mít za důsledek výše uvedené riziko prodlužování intervalu mezi jednotlivými rozhodnutí o vazbě na základě opožděného oznámení rozhodnutí o vazbě státnímu zástupci.
20. Ústavní soud připomíná, že v minulosti se již opakovaně vyslovil v tom smyslu, že zákonná lhůta, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové. Tato lhůta má přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a její povaha a smysl nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 692/02 ze dne 4. 2. 2003 (N 17/29 SbNU 131) a sp. zn. IV. ÚS 253/03 ze dne 15. 10. 2003 (N 121/31 SbNU 91)]. Z toho vychází i současné znění trestního řádu, které přikazuje propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodne o tom, že se obviněný ponechává ve vazbě ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě (srov. §72 odst. 1 trestního řádu).
21. V dané věci je rovněž zřejmé, že všechny relevantní orgány činné v trestním řízení v předmětné věci zcela ignorovaly námitku stěžovatele stran překročení zákonné tříměsíční lhůty k rozhodnutí o dalším trvání vazby. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře se sice v napadeném usnesení k otázce zachování lhůty pro další rozhodování o vazbě důrazně vymezil vůči průtahům způsobeným u Okresního soudu v Českých Budějovicích, avšak tyto průtahy se ve výsledku řízení před ním žádným způsobem neprojevily.
22. Lze tedy shrnout, že v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli se orgány činné v trestním řízení dopustily závažných chyb v souvislosti s rozhodováním o vazbě. Státní zástupkyně nepodala soudci návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby, jak jí přikazuje ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu, a v důsledku toho soudce nerozhodl o tom, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě. Popsanými opomenutími tak došlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho též do stěžovatelova práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny).
23. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 7. 2014 č. j. 14 To 221/2014-82 zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
24. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústní jednání v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci.