ECLI:CZ:US:2015:1.US.3341.13.1
sp. zn. I. ÚS 3341/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 7, Veletržní 924/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 5 To 254/2013 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. 14 T 90/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy trestního řízení.
2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), v jednočinném souběhu s trestnými činy ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) a b) tr. zák. a ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák., jež skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. 14 T 90/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 sp. zn. 5 To 281/2008. Stěžovateli byl obecnými soudy uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce pěti let za současného vyslovení dohledu nad odsouzeným, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškerých prací, činností a aktivit s nezletilými a mladistvými osobami na dobu deseti let a ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 5 To 254/2013 byla zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. 14 T 90/2007, kterým došlo k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy trestního řízení. Soudy neshledaly, že by ve věci byly dány důvody obnovy trestního procesu v intencích §278 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
II.
Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval tím, že v souzené věci byly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy trestního řízení, neboť navrhl nový důkaz, jenž byl způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí soudu o vině a trestu. Řečeným důkazem bylo prohlášení poškozeného (v nahrávce pořízené stěžovatelem v roce 2009 a potvrzené výslechem před soudem) Pavla K. (jedná se o pseudonym) o nepravdivosti jeho výpovědi v původním trestním řízení, která byla jediným přímým důkazem vedoucím k vyslovení viny stěžovatele. Soud v řízení o obnově vedl dokazování k hodnocení toho, zda okolnosti, o nichž svědek hovoří v nahrávce, jsou pravdivými a způsobilými zvrátit odsuzující rozsudek ve prospěch odsouzeného - podle názoru stěžovatele však bylo možno posuzovat toliko způsobilost nového důkazu přivodit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Soud rozhodující o obnově řízení učinil závěr, že nebyly prokázány důvody, pro které by svědek v řízení před soudem prvního stupně lživě vypovídal, a uzavřel, že stěžovatel nepředložil nový důkaz, který by byl způsobilý zvrátit odsuzující rozsudek v jeho prospěch.
5. Stěžovatel zdůraznil, že obecný soud rozhodující o povolení obnovy řízení postupoval k prokazování okolností a vlivů, které mohly na svědka působit v době původního trestního řízení. Vykročil tedy z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, když provedl dokazování skutečností významných pro otázku viny a trestu. Dokazování bylo mimoto prováděno výslechem osob, u kterých bylo více než pravděpodobné, že podpoří správnost původního rozhodnutí soudu prvního stupně a budou kontrovat nový důkaz (příslušníci Policie ČR, kteří měli podle nově navrhovaného důkazu činit na svědka nátlak, zaměstnanci dětského domova, kde svědek pobýval, tedy osoby, které by v případě potvrzení obsahu nové výpovědi připustily svá minulá pochybení ohledně výkonu profese). Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 namítal, že pokud obecný soud hodlal zjišťovat okolnosti vztahující se k novým skutečnostem podávajícím se z důkazu, které soudu nebyly v době rozhodování známy, potom to byl povinen učinit až v obnoveném řízení, v rámci kterého je nutno v plném rozsahu uplatnit zásadu bezprostřednosti a ústnosti, princip hodnocení důkazů, zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny. Stěžovatel vyslovil názor, že již skutečnost, že nový důkaz je v přímém rozporu s jediným přímým důkazem, který vedl k odsouzení, by měla být postačující pro nařízení obnovy řízení, neboť vnáší pochybnost o správnosti odsuzujícího rozsudku.
III.
Právní posouzení
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze v případě, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
7. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
8. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní intenzity Ústavní soud v řešené věci neshledává.
9. Návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, který představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí, a jehož účelem je zajistit nápravu trestního rozsudku na základě doplnění skutkových zjištění v případech, kdy nedostatky důkazního stavu vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy obecný soud nepřezkoumává věcnou správnost předchozího rozhodnutí, nýbrž posuzuje výlučně otázku, zda nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - navrhovateli obnovy příznivější - rozhodnutí, než které bylo původně vydáno.
10. Důkaz navrhovaný stěžovatelem v předmětné věci podle názoru obecných soudů výše řečenému kritériu nevyhovoval. Ústavní soud na podkladě obsahu dotčených rozhodnutí a vyžádaného spisu konstatuje, že soudy dostatečně a přiléhavě odůvodnily své právní závěry ve vztahu k požadované obnově trestního řízení. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv. V otázce výkladu a aplikace §278 odst. 1 trestního řádu o podmínkách obnovy trestního řízení obecné soudy nevybočily (zamítavým rozhodnutím) z mezí ústavnosti. Nutno podotknout, že navrhovaným důkazem pro obnovu trestního procesu byla nová výpověď svědka, odchylující se od jeho výpovědi v původním trestním řízení, což vyvolává i otázku nedostatku novosti důkazu k účelu obnovy trestního řízení.
11. Obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. O ústavní stížnosti stěžovatele bylo proto rozhodnuto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu