ECLI:CZ:US:2015:1.US.3515.14.1
sp. zn. I. ÚS 3515/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Shahrama Abdullaha Zadeha, zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem Říčany, 17. listopadu 230/19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014 č. j. 9 To 379/2014-128 a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne ze dne 8. 8. 2014 č. j. Nt 113/2014-76 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2014 se stěžovatel bránil proti výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě a navrhl, aby Ústavní soud tato usnesení zrušil.
2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2014 zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stížnost stěžovatele jako obviněného proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 8. 2014. Usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto tak, že se nepřijímá záruka důvěryhodné osoby za stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, písemný slib obviněného podle písm. b), dohled probačního úředníka nad stěžovatelem v intencích písm. c) ani předběžné opatření podle písm. d) téhož ustanovení ve spojení s §88h tr. řádu. Usnesením okresního soudu dále nebyla přijata nabídka peněžité záruky podle §73a a současně byla ve smyslu §71a tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle §72 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel nadále ponechán ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. řádu trvají i nadále.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 a dále porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajskému soudu v Brně jako soudu stížnostnímu vytýkal, že toliko odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, aniž by své rozhodnutí sám náležitě odůvodnil a reagoval na námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že dosavadní výsledky vyšetřování, zejména pak výpovědi svědků, zeslabují relevanci jeho obvinění. Soudy se mimoto dostatečně nevypořádaly s důvody pro nepřijetí garancí podle §73 a §73a tr. řádu. Stěžovatel brojil rovněž proti argumentaci obecných soudů při odůvodnění vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu i vazby předstižné písm. c) téhož ustanovení.
4. Stěžovatel se v tomtéž trestním řízení v minulosti bránil ústavní stížností proti usnesení příslušného státního zástupce ze dne 7. 7. 2014 sp. zn. 3 VZV 1/2014 a proti usnesení příslušného policejního orgánu ze dne 20. 3. 2014 č. j. OKFK-3093-1825/TČ-2012-252401-TRV, ve věci zahájení jeho trestního stíhání. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3037/14 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
5. V trestním řízení se stěžovatel bránil ústavní stížností rovněž proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014 č. j. 9 To 195/2014-171 a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014 č. j. Nt 8/2014-34, ve věci nepřijetí záruk a dalších opatření nahrazujících vazbu a vzetí stěžovatele do vazby; Ústavní soud usnesením ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2551/14 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
6. Stěžovatel se mimoto bránil proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j . 9 To 21/2015-175, a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 12. 2014, č. j . Nt 216/2014-134, vydaných následně v tomtéž trestním řízení ve věci nepřijetí záruk a obdobných opatření nahrazujících vazbu, zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a jeho ponechání ve vazbě; ústavní stížnost je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. II. ÚS 722/15 a dosud o ní nebylo rozhodnuto.
7. O ústavních stížnostech proti rozhodnutí soudů ve vazebních věcech dalších spoluobviněných, kteří jsou spolu se stěžovatelem stíháni pro tutéž trestnou činnost a jako členové téže organizované skupiny, jsou u Ústavního soudu evidována řízení sp. zn. I. ÚS 1741/14 (obviněný Ladislav Mazura, ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014), sp. zn. II. ÚS 2927/14 (obviněný Petr Moštěk, o ústavní stížnosti dosud nebylo rozhodnuto), sp. zn. I. ÚS 3944/14 (obviněný Daniel Rudzan, o ústavní stížnosti dosud nebylo rozhodnuto) a sp. zn. I. ÚS 523/15 (obviněný Petr Moštěk).
II.
Posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Při posouzení ústavní stížnosti vyšel z toho, že k ústavněprávnímu přezkumu a zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je ze strany Ústavního soudu třeba přistupovat velmi zdrženlivě. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, připadajícím v úvahu jen za splnění určitých předpokladů, zejména pak při současném zásahu do osobní svobody dané osoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Vazba má závažné negativní důsledky sociální a psychologické, neboť izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku k dosažení jeho doznání (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167).
12. Požadavkům na rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě byla věnována pozornost v nálezu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13, v němž Ústavní soud definoval tzv. doktrínu zesílených důvodů, podle níž "trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00). Při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je povinností obecných soudů vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními okolnostmi, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu" (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13).
13. V nálezu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 Ústavní soud vyslovil, že "podle tzv. doktríny zesílených důvodů musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné."
14. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nejsou naplněny podmínky pro kasaci rozhodnutí obecných soudů s ohledem na závěry citovaných nálezů. Obecné soudy nepřekročily ústavní meze své rozhodovací činnosti, pokud napadenými rozhodnutími neakceptovaly návrh stěžovatele na nahrazení vazby zárukou či jiným z opatření nahrazujících vazbu podle §73 nebo §73a tr. řádu a pokud zamítly žádost stěžovatele o propuštění z vazby a ponechaly jej ve vazbě.
15. Okresní soud v usnesení ze dne 8. 8. 2014, resp. krajský soud v usnesení ze dne 16. 9. 2014 věnovaly pozornost důvodům, pro které nebylo možno akceptovat návrh stěžovatele na nahrazení vazby zárukou či jiným z opatření nahrazujících vazbu podle §73 nebo §73a tr. řádu, a zvážily, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody ospravedlňující pokračující odnětí svobody stěžovatele.
16. Vycházely přitom z okolností věci, totiž že k zadržení a následnému vzetí stěžovatele do vazby došlo dne 20. 3. 2014, přičemž současně došlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele a dalších 14 spoluobviněných pro skutek, v němž je spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaný ve spolupachatelství podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 za použití §23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), který měli obvinění spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zák., a dále spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaný ve spolupachatelství, podle §361 odst. 1 alinea první a druhá za použití §23 tr. zák. Tato trestná činnost měla spočívat v tom, že obvinění nejméně v období od března 2012 do konce června 2013 krátili daňovou povinnost prostřednictvím účelově vytvořeného řetězce obchodních společností, mezi nimiž byly účelově fakturovány prodeje a nákupy pohonných hmot, čímž měli českému státu způsobit škodu v celkové výši minimálně 2 299 287 633 Kč.
17. Obecné soudy v napadených rozhodnutích v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu vyjádřily důvody pro pokračující odnětí svobody stěžovatele, a to zejména vycházeje z výsledků dokazování prováděného v rámci řízení, jímž byla dále osvětlena činnost sofistikovaně organizované trestné činnosti a pozice stěžovatele v hierarchii osob do ní zapojených, když obecné soudy se na základě do té doby provedeného dokazování přikláněly ke zjištění, že stěžovatel společně s obviněným Rudzanem byli řídícími články skupiny. Toto dokazování podle obecných soudů posilovalo důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, konkrétně vazby útěkové a předstižné podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, jak byly formulovány v původních rozhodnutích o vzetí stěžovatele do vazby, tedy usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014 č. j. Nt 8/2014-34 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014 č. j. 9 To 195/2014-171; ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2551/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
18. K vyhovění ústavní stížnosti nemohla vést ani námitka nedostatečného odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu stížnostního, neboť i tento věnoval pozornost a seznal zesílené důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, spočívající podle krajského soudu zejména v tom, že v trestním řízení dosud provedené a zajištěné důkazy vypovídají o vysoké pravděpodobnosti spáchání trestné činnosti stěžovatelem, přičemž tyto důkazy si ve svém celku výrazně neodporují, ale vzájemně se doplňují. Krajský soud se neztotožnil s tvrzeními stěžovatele uplatněnými ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně.
19. Pokud stěžovatel i v ústavní stížnosti setrval na opačném názoru, totiž že dosavadní výsledky vyšetřování, zejména pak výpovědi svědků relevanci jeho obvinění zeslabují, jedná se toliko o polemiku se závěry obecných soudů, do jejichž hodnocení není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Stejně je třeba hodnotit nesouhlas stěžovatele s konkrétními úvahami obecných soudů ve vztahu k hodnocení důvodů vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu a vazby předstižné podle písm. c) téhož ustanovení.
III.
Závěr
20. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů pochybení, která by překračovala ústavní rámec trestního řízení a jimiž by došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
21. Na základě výše uvedených důvodu byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu