ECLI:CZ:US:2014:2.US.2551.14.1
sp. zn. II. ÚS 2551/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Shahrama Abdullaha Zadeha, zastoupeného Janem Vučkou, advokátem, se sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 195/2014-171 ze dne 15. 5. 2014 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nt 8/2014-34 ze dne 21. 3. 2014, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 5 odst. 1, odst. 2 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. Nt 8/2014 se podává, že stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování - expozitura Brno ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. OKFK-3093/TČ-2012-252401, stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby, spáchaného ve spolupachatelství podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku za použití §23 tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaného ve spolupachatelství podle §361 odst. 1 alinea druhá i alinea první tr. zákoníku za použití §23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl zadržen a omezen na osobní svobodě dne 19. 3. 2014. Napadeným usnesením Okresního soudu ve Znojmě byl podle §68 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") za použití §73b odst. 1 tr. ř. vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř., podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebyla přijata nabízená záruka důvěryhodné osoby, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyl přijat dohled probačního úředníka a podle §73a tr. ř. nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl vzat do vazby, přestože mu nebyl poskytnut písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání ani jeho podrobné ústní přetlumočení, čímž mělo být porušeno jeho právo na detailní seznámení s obviněním. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že pokud není doručen písemný překlad obvinění, je nutné, aby byl obviněný v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s podstatou sděleného obvinění, pokud o to požádá. Uvádí, že je naturalizovaný český občan žijící v České republice více než 20 let a má i české osobní zázemí, což však nic nemění na tom, že čeština není jeho rodným jazykem a že znalosti odborné terminologie mohou být nespolehlivé. Tvrdí, že detailní ústní přetlumočení odmítl jen proto, že měl přislíbený písemný překlad. Soud měl přezkoumat, zda byl souhlas nebo vzdání se práva překladu usnesení o zahájení trestního stíhání dán za jeho plné informovanosti nebo jako výsledek nelegitimního postupu policejních orgánů, přičemž měl vzít v úvahu i složitost dokumentu. Stížnostní soud dle jeho názoru na svou přezkumnou funkci rezignoval, když pouze konstatoval, že není zřejmé, zda příslušné orgány pochybily, čímž porušil jeho právo na řádný proces.
Oba soudy dle stěžovatele porušily i svou povinnost přezkoumat důvodnost jeho trestního stíhání a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Usnesení o zahájení trestního stíhání považuje za zmatečné a nepřezkoumatelné, toto usnesení podrobně analyzuje a dospívá k názoru, že nesplňuje náležitosti dle trestního řádu. Poukazuje zejména na výpověď svědka Pfeifera, která je vnitřně rozporná a odporuje minimálně výpovědi stěžovatele, a namítá, že soud měl vysvětlit, proč výpověď svědka vyhodnotil jako pravdivou. Má proto za to, že jeho trestní stíhání je nezákonné. Pokud byl přesto vzat do vazby, bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu. Nad rámec uvedeného stěžovatel poukazuje i na to, že po sdělení obvinění mu bylo odepřeno nahlédnout do spisu.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem stěžovatelových námitek vůči napadeným rozhodnutím jsou jednak výhrady proti důvodnosti trestního stíhání, které považuje za zmatečné a dostatečně důkazně nepodložené, a jednak námitky k tomu, že mu usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo detailně přeloženo ani přetlumočeno, byť o to žádal.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007]. Je tedy věcí soudů, aby posoudily, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících uvalení vazby ve smyslu §67 tr. řádu je také především věcí soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 tr. ř. a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. s tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. řádu).
V projednávaném případě soudy dospěly - v dané počáteční fázi trestního řízení - k ústavněprávně udržitelným závěrům, že skutečnosti zjištěné v dosavadním průběhu trestního řízení nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel. Soud prvního stupně své závěry velmi podrobně, s odkazem na příslušný spisový materiál vedený policejním orgánem i s poukazem na konkrétní zjištění a důkazy odůvodnil (viz str. 8 - 11 napadeného usnesení). Z jeho závěrů rozhodně nevyplývá, že by podezření stran konkrétního podílu stěžovatele na spáchané trestné činnosti vyvodil toliko ze stěžovatelem zpochybňované výpovědi svědka Pfeifera. Pokud tedy soud shledal, že na základě popsaných důkazů lze učinit skutkovými okolnostmi podpořený závěr, že existuje důvodné podezření, že stěžovatel byl významnou součástí v usnesení o zahájení trestního stíhání popsané zločinné skupiny, páchající v něm uvedené trestné činy, a vypořádal se s obhajobou stěžovatele (kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti), z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům, potvrzeným stížnostním soudem, cokoli vytknout.
Druhý okruh stěžovatelových námitek směřuje proti sdělení obvinění, kdy stěžovatel tvrdí, že mu nebyl poskytnut písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání a nebylo provedeno ani jeho podrobné ústní přetlumočení do jazyka, který si zvolil. Stejné námitky vznesl i při vazebním zasedání a soudkyně rozhodující o vazbě se jimi podrobně zabývala, neboť si byla vědoma toho, že předpokladem pro vzetí do vazby je řádné obvinění (viz str. 6 - 8 napadeného usnesení), přičemž při výkladu příslušných ustanovení (§2 odst. 14 a §28 tr. ř.) se neodklonila od soudní judikatury ani rozhodnutí Ústavního soudu vztahujících se k dané problematice.
Přesto, že je stěžovatel státním občanem České republiky, jeho rodným jazykem není český jazyk. Proto v předmětné věci přicházela v úvahu aplikace ustanovení §28 tr. ř., podle kterého je obviněnému, který využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř., tj. prohlásí, že "neovládá český jazyk", nutno přeložit mimo jiné usnesení o zahájení trestního stíhání a je třeba přibrat tlumočníka.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 993/07 ze dne 19. 6. 2007 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §2 odst. 14 a §28 tr. ř. nelze interpretovat tak, že pokud usnesení o zahájení trestního stíhání není přeloženo obviněnému do jeho mateřského jazyka nebo do jazyka, o kterém prohlásí, že ho ovládá, nedojde k zahájení trestního stíhání a nelze proti obviněnému použít všech zákonných procesních prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby. Uvedl, že zásady obsažené v §2 odst. 14 tr. ř. je nutno vykládat tak, že právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením určitého rozhodnutí v úředním jazyce, tj. v češtině. Věta druhá ustanovení §2 odst. 14 tr. ř. pak představuje provedení článku 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy smyslem tohoto ustanovení je, aby účastník trestního řízení nebyl postižen na svých právech tím, že neovládá jednací jazyk orgánů činných v trestním řízení (Pl. ÚS-st. 20/05). Článek 37 odst. 4 Listiny se tedy realizuje tím, že osoba, která prohlásí, že neovládá český jazyk, může požádat, aby před orgány činnými v trestním řízení mohla používat jazyk, kterému rozumí a kterým hovoří. V případě obviněného je tato zásada ještě rozšířena v tom, že je stanoven okruh rozhodnutí, které je mu nutno přeložit, pokud výslovně neuvede, že překlad nepožaduje. Jak však již bylo naznačeno, uvedené ustanovení není možné vykládat tak, že pokud je vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a toto není přeloženo do jazyka, o němž obviněný prohlásí, že jej ovládá, k zahájení trestního stíhání nedojde.
Tvrzená neznalost jednacího jazyka stěžovatelem tedy nemůže mít za následek, že by nedošlo k zahájení jeho trestního stíhání, ale pouze to, že usnesení o zahájení trestního stíhání nenabude právní moci a že až doručením písemného překladu usnesení započne běh lhůty k podání opravného prostředku. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nezmiňuje, zda a kdy mu byl překlad usnesení doručen, ani že by proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost. Nic takového se nepodává ani z obsahu spisového materiálu. Rozhodující však je, že usnesení o zahájení trestního stíhání nenapadl ústavní stížností, takže toto rozhodnutí není předmětem přezkumu před Ústavním soudem.
Pokud stěžovatel v souvislosti s nedoručením překladu usnesení namítá, že byl zkrácen na svém právu na přípravu obhajoby, Ústavní soud, stejně jako v usnesení sp. zn. IV. ÚS 993/07, zdůrazňuje, že ani v případech, kdy není pořízen překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, není možnost provádění úkonů orgány činnými v trestním řízení po zahájení trestního stíhání vázána na právní moc usnesení o zahájení trestního stíhání. Postačí, pokud je usnesení v souladu se zákonem vydáno, kdy orgány činné v trestním řízení od tohoto okamžiku mohou provádět takové úkony, které jsou vázány na zahájení trestního řízení (např. vzetí do vazby, výslech obviněného apod.), aniž by se muselo vyčkávat právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím je zachována procesní rovnost osob, které neovládají český jazyk, s ostatními obviněnými. Pokud jsou pak prováděny následné úkony, u nichž je přítomen obviněný, který prohlásí, že neovládá český jazyk, musí být poučen o svých právech, mj. o tom, že je oprávněn před orgány činnými v trestním řízení používat svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Jestliže využije svého práva uvedeného v §2 odst. 14 tr. ř. větě druhé, je přibrán tlumočník, aby orgány činné v trestním řízení mohly s obviněným komunikovat. Pokud je obviněný vyslýchán, ať již k otázce vazby či k trestné činnosti, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání, sice po vydání usnesení o zahájení stíhání, avšak před doručením překladu, musí znát podstatu obvinění a musí být poučen o svých právech, a to za přítomnosti tlumočníka. Naopak, není-li tlumočník přítomen, logicky nemohou orgány činné v trestním řízení s obviněným komunikovat a tedy, pokud v takovém případě obviněný není seznámen s podstatou sděleného obvinění, nemůže být úkon proveden [srov. čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy].
Jak vyplývá z napadeného usnesení soudu prvního stupně i ze spisového materiálu, stěžovateli bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno za přítomnosti tlumočnice, věděl tedy, jakou písemnost přebírá, tuto si za účasti tlumočnice podrobně pročetl, přičemž nevyužil nabízené možnosti ústního překladu a uvedl, že mu stačí přeložit pouze základy usnesení. Vazební zasedání pak proběhlo za účasti této tlumočnice a stěžovatel byl ze strany soudu opakovaně poučen o svých právech a vyzván, aby jednoznačně uvedl, zda žádá ústní překlad usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel však i před soudem výslovně uvedl, že takový překlad nepožaduje. Jeho postoj věrně reprodukuje podrobný záznam o průběhu vazebního zasedání. Podstatné je, že u každého úkonu, který byl se stěžovatelem činěn, byla tlumočnice vždy přítomna, stěžovatel však jejích služeb využil pouze minimálně. U vazebního zasedání, kde byl podrobně vyslýchán nejen k vazebním důvodům, ale i k podstatě obvinění, hovořil v českém jazyce, byť na počátku uvedl, že žádá tlumočení, a služeb tlumočníka i zde využil jen okrajově. Jeho tvrzení, že neměl možnost se detailně seznámit s obviněním, tak lze označit za účelové.
Ze stěžovatelova jednání je zřejmé, že sdělením, jež mu byla směřována, rozumí tak, aby byl schopen posoudit jejich smysl a důsledky. Požadavek, aby porozuměl sdělení absolutně, trestní řád, Listina ani Úmluva nepředepisují (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 59/05 ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 220/04, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1989, série A, č. 168, ve věci Kamasinski proti Rakousku).
Ze všech uvedených skutečností nelze dojít k závěru, že by nedoručení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovateli mělo být považováno za pochybení takové intenzity, aby bylo na místě zrušit napadená vazební rozhodnutí. Stěžovatel měl po celou dobu tlumočení zajištěno, opakovaně mu bylo nabídnuto i přetlumočení usnesení o zahájení trestního stíhání a bylo pouze na jeho rozhodnutí, zda a v jakém rozsahu svého práva využije. Námitka, že nebylo ve věci řádně zahájeno trestní stíhání a přesto bylo rozhodnuto o omezení osobní svobody stěžovatele, je tak neopodstatněná.
Na základě vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu