ECLI:CZ:US:2015:1.US.3528.14.1
sp. zn. I. ÚS 3528/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Lankl, zastoupené JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Bělohorská 262/35, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 67 To 185/2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 67 To 185/2014 zrušil v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 1 T 71/2012 a znovu rozhodl tak, že se obžalovaná Šárka Kaceňáková zprošťuje obžaloby pro skutek trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spočívající v tom, že v období nejméně od 1. 1. 2005 do 31. 8. 2007 jako zaměstnankyně České spořitelny, a. s., nahlížela téměř každodenně na sporožirový účet stěžovatelky jako majitelky účtu a zde získané informace neoprávněně předávala bývalému manželovi stěžovatelky, s nímž byla v té době v rozvodovém řízení, přičemž bývalý manžel stěžovatelce opakovaně sděloval, že ví o veškerých pohybech na jejím účtu vzdor tomu, že nedisponoval přístupovým oprávněním k těmto údajům. Městský soud dospěl v intencích §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně odkázal stěžovatelku jako poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 7. 11. 2014, ve které navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Nosnou částí argumentace namítala zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do nedotknutelnosti osoby a soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento zásah spatřuje v tom, že městský soud nevycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a pochybil při zjišťování skutkového stavu. Mimoto učinil protiprávní závěr, že bývalý manžel měl za trvání manželství právo vědět o majetkových poměrech stěžovatelky, a opomněl okolnost, že přístup k předmětným údajům nemohl získat jinak, neboť manželství bylo v té době již pouze formální. Zprošťující rozsudek pak nepřípustně odůvodnil časovým odstupem cca 7 let uplynuvším od doby, kdy mělo k předmětnému jednání dojít. Ve vztahu k ochraně svých práv v trestním řízení stěžovatelka poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12.
II. Posouzení ústavní stížnosti
3. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je argumentaci stěžovatelky prezentovanou v ústavní stížnosti nucen označit za polemiku s právním hodnocením věci Městským soudem v Praze, která svým obsahem setrvává na úrovni (pro stěžovatelku nepříznivé) aplikace zákona na projednávaný případ a nedosahuje úrovně ústavního přezkumu. Pokud by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, dopustil by se nepřípustné ingerence do rozhodovací pravomoci obecných soudů v trestních věcech. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá opakované přehodnocování úvah, jimiž se obecné soudy řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož ani jejich právního hodnocení věci.
7. V této souvislosti lze poukázat na nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že "není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 ústav. zákona č. 1/1993 Sb.)." Totožná východiska Ústavní soud aplikoval např. též v usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1459/13, usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3807/13 nebo usnesení ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2628/14.
8. Ústavní soud v projednávané věci neshledal rozpor činnosti Městského soudu v Praze s ustanoveními hlavy páté, čl. 36 a násl. Listiny. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze spatřovat v tom, že městský soud provedl právní hodnocení věci odlišně od Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně; městský soud své právní hodnocení mimoto důkladně a srozumitelně odůvodnil. V napadeném rozsudku vyšel z toho, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování a pečlivě objasnil skutkové okolnosti věci (s. 4 rozsudku, třetí odstavec shora); v této souvislosti není zřejmé tvrzení stěžovatelky, že městský soud nevycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu.
9. Městský soud nevykročil z ústavních mezí své rozhodovací činnosti, pokud při právním hodnocení věci, zejména při hodnocení společenské nebezpečnosti (škodlivosti) daného jednání a použití zásady subsidiarity trestní represe pro daný případ, zohlednil mj. i okolnosti, že předmětem posouzení bylo zpřístupnění údajů o pohybech na sporožirovém účtu stěžovatelky jejímu tehdejšímu manželovi (tj. nikoli třetí osobě), jakož i značný časový odstup vytýkaného jednání od rozhodování soudu, a to ve spojení se zjištěním, že v případě obžalované (jako pracovnice banky, která měla předmětné údaje zpřístupnit) se jinak jedná o osobou zcela bezúhonnou, a to i po celou dobu řízení před obecnými soudy. Městský soud přiléhavě přihlédl i k hodnocení předmětného skutku podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2010, tedy v mezidobí mezi jednáním, které bylo obvodním soudem vyhodnoceno jako trestný čin, a rozhodováním obecných soudů.
10. Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci byly ze strany obecných soudů respektovány rovněž závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, konkrétně nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky jako osoby poškozené trestným činem na efektivní trestní řízení a obranu jejích práv a svobod v případě vydání rozhodnutí, jímž se trestní proces končí, v daném případě rozhodnutí o zproštění obžaloby.
III. Závěr
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu