ECLI:CZ:US:2015:1.US.3536.14.1
sp. zn. I. ÚS 3536/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. Y., zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1745/2014-190 ze dne 28. 8. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 388/2012-156 ze dne 26. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces, ochranu zdraví a zákaz diskriminace. Přitom odkázal na čl. 1, čl. 3, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je občanem Austrálie a dlouhodobě pobývá v Česku. Z těchto důvodů měl v předmětné době sjednáno smluvní zdravotní pojištění s VZP a.s., jak mu ukládal zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "cizinecký zákon").
3. Ve dnech 13. 3. 2009 až 22. 4. 2009 byl stěžovatel po dobu 40 dnů nuceně hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice (dále jen "Nemocnice") z důvodu náhlé dekompenzace svého psychiatrického onemocnění. Soud v detenčním řízení rozhodl, že k jeho převzetí do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů, neboť stěžovatel byl nebezpečný sobě i svému okolí. Důvodem bylo, že psychický stav stěžovatele se podle lékařky začal zhoršovat, byl paranoidní a "těžce zabludován". Přitom v minulosti pod vlivem bludů podpálil dům.
4. Za tento pobyt si Nemocnice nárokovala platbu ve výši 64 000 Kč. Tato částka nebyla uhrazena ani stěžovatelem, ani jeho pojišťovnou. Poté co Nemocnice zjistila, že poskytnutá péče se zdá být vyloučena z pojištění, které měl stěžovatel, podala žalobu o zaplacení dlužné částky přímo na stěžovatele.
5. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 22 C 226/2009-107 ze dne 5. 12. 2011 rozhodl, že stěžovatel musí Nemocnici nárokovanou částku zaplatit. Obvodní soud shledal, že stěžovatel byl komerčně zdravotně pojištěn u VZP, a.s. pro případ neodkladné péče bez spoluúčasti stěžovatele. Podle pojistných podmínek této pojišťovny se však pojištění nevztahuje na vyšetření a léčení psychických poruch nesouvisejících s jiným náhlým onemocněním nebo úrazem. Základem vztahu mezi stěžovatelem a Nemocnicí nebyla smlouva, neboť stěžovatel byl v Nemocnici nedobrovolně, ale jednostranné rozhodnutí lékařů Nemocnice. Avšak vztah mezi nimi je stále soukromoprávní, při kterém Nemocnice obstarávala záležitost pro stěžovatele, u něhož existovaly zákonné důvody pro jeho pobyt ve zdravotním ústavu. Za nejbližší smluvní typ zachycující povahu vztahu soud považoval smlouvu o obstarání věci upravenou v §733 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "starý občanský zákoník"), kterou na případ aplikoval analogicky.
6. Obvodní soud také odmítl námitku stěžovatele, že Nemocnice se měla domáhat úhrady přímo u jeho pojišťovny, neboť Nemocnice není v žádném přímém vztahu s komerční pojišťovnou stěžovatele a žádný právní předpis Nemocnici takový postup neumožňuje.
7. Městský soud prvoinstanční rozhodnutí v napadeném rozsudku potvrdil, neboť souhlasil s jeho právními závěry.
8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele, neboť souhlasil s právními závěry nižších soudů v této věci.
II. Argumentace stran
9. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť právní závěry obecných soudů jsou naprosto excesivní. Podle něj vztah mezi ním a Nemocnicí není soukromoprávní povahy a už vůbec nelze analogicky aplikovat úpravu smlouvy o obstarání věci. Pokud vůbec mělo jít o soukromoprávní vztah, měla být použita analogicky ustanovení o jednatelství bez příkazu.
10. Stěžovatel dále namítá, že napadená rozhodnutí porušila i jeho právo nebýt diskriminován. Pokud pojistné podmínky vylučovaly z plnění náhlé dekompenzace psychické poruchy, jde o vyloučení v rozporu s cizineckým zákonem a je diskriminační. Stěžovatel měl uzavřenou platnou pojistnou smlouvu a zdravotní péče měla být hrazena bez přímé úhrady přímo pojistitelem. To, že se tak nestalo, stěžovatel považuje za diskriminační v porovnání s účastníky veřejného zdravotního pojištění.
11. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout a zopakoval argumenty uvedené ve svém napadeném rozsudku.
13. Nemocnice ve svém vyjádření souhlasí se stěžovatelem, že použití analogie s jednatelstvím bez příkazu by bylo přiléhavější. To však dle ní nemá dopad na otázku, zda stěžovatel měl Nemocnici žalovanou částku zaplatit, či ne. A nemá to dopad ani do jeho práva na spravedlivý proces, neboť Ústavní soud není čtvrtou přezkumnou instancí. Vedlejší účastník souhlasí i s částí argumentace stěžovatele ohledně diskriminace, avšak uvádí, že je uplatněna vůči nesprávnému adresátovi. Stěžovatel má tyto argumenty uplatnit vůči VZP a.s., po které má žádat úhradu zdravotní péče s odkazem na diskriminaci pacientů s duševním postižením.
14. Stěžovatel v replice setrvává na své ústavní stížnosti a dodává, že byl v Nemocnici nedobrovolně a nelze tedy na jeho vztah s Nemocnicí aplikovat úpravu smluvního typu obsaženého ve starém občanském zákoníku, a to ani analogicky.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Stěžovatel v části své ústavní stížnosti, kde namítá porušení práva na spravedlivý proces, brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. Ústavní soud však připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Napadená rozhodnutí však projevem svévole nejsou, a naopak jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud ani neshledává, že by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů vykládajících podústavní právo tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, byť by i s jejich právními závěry ohledně použití dané analogie nesouhlasil.
16. Na druhou stranu Ústavní soud nemůže přehlédnout následující vyjádření Nejvyššího soudu v napadeném usnesení: "Výtka, že se [Nemocnice] měla domáhat plnění po státu, který převzetí do ústavní péče schválil v detenčním řízení, protože "v jeho zájmu [Nemocnice] konala", je natolik absurdní, že se k ní dovolací soud nemíní vyjadřovat." Prohlášení námitky bez bližšího odůvodnění za "absurdní" Ústavní soud nepovažuje za náležitý způsob, jak se vypořádat s prima facie relevantní argumentací účastníka řízení. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že i tento argument stěžovatele není v této věci opodstatněný a ani absence jeho vypořádání ze strany Nejvyššího soudu nedosahuje intenzity porušení základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud z vyžádaného detenčního spisu zjistil, že pobyt stěžovatele v Nemocnici byl odůvodněn jeho zdravotním stavem za účelem léčení jeho psychické nemoci. Ze spisu je patrné, že detence byla i v zájmu samotného stěžovatele. Stěžovatel v Nemocnici čerpal zdravotní péči a pobytové služby. V českém systému je tato péče, byť jde o hospitalizaci nedobrovolnou, hrazena zdravotními pojišťovnami. V dané věci tedy Nemocnice oprávněně požadovala úhradu přímo po stěžovateli, poté co zjistila, že jí poskytnutá péče není hrazena ze zdravotního pojištění stěžovatele. Úhrada nákladů pobytu stěžovatele v Nemocnici ze strany státu by připadala v úvahu, pokud by jeho detence v Nemocnici byla nezákonná. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť rozhodnutí soudu o zákonnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu nebylo stanoveným postupem zpochybněno.
18. Ústavní dále shledal, že napadená rozhodnutí neporušila ani právo stěžovatele nebýt diskriminován. Stěžovatel namítá především přímou diskriminace na základě zdravotního postižení, neboť ze smluvního pojištění mělo být vyloučeno léčení psychických poruch. Při námitce diskriminace Ústavní soud postupuje v následujících krocích: (1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?; (2) je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?; (3) je odlišné zacházení stěžovateli k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; (4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje legitimní zájem a (b) je přiměřené? [nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (44/2014 Sb.), bod 34].
19. V nyní posuzované věci však je především zásadní, že obecné soudy řešily soukromoprávní spor o zaplacení peněžní částky mezi stěžovatelem a Nemocnicí. V dané věci bylo tedy možno zohlednit pouze otázku diskriminace stěžovatele ze strany Nemocnice. Jednání Nemocnice však žádné prvky odlišného zacházení se stěžovatelem ze zdravotních důvodů neobsahuje. Nemocnice nežádala přímou úhradu po stěžovateli z důvodu jeho duševního postižení, dokonce tak nepostupovala ani z důvodu, že stěžovatel je cizinec či že není účasten veřejného zdravotního pojištění. Nemocnice tak postupovala, protože se domnívala, že dané zdravotní služby jsou vyloučeny ze smluvního pojištění uzavřeného stěžovatelem. Není tedy především vůbec splněn druhý krok testu diskriminace a to existence odlišného zacházení z namítaného důvodu. Případná otázka diskriminace na základě zdravotního postižení je věcí mezi stěžovatelem a pojišťovnou. Nemocnice nemůže úhradu vyžadovat přímo od pojišťovny a namítat diskriminaci na základě zdravotního postižení, či na jiném základě, neboť ona není obětí této možné diskriminace. Otázky případné diskriminace stěžovatele tedy mohou být řešeny, a musí být obecnými soudy zohledněny, v případném sporu mezi stěžovatelem a jeho komerční pojišťovnou, či v jiném řízení, ale nikoliv ve sporu mezi stěžovatelem a Nemocnicí.
20. Nakonec Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatele na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny první věty. Ústavní soud vzal v potaz namítané problematické aspekty zdravotního pojištění dlouhodobě žijících cizinců, kteří nemohou být účastni veřejného zdravotního pojištění, a jsou nuceni uzavírat smluvní pojištění, které může mít, z jejich pohledu, problematické podmínky, jako například různé výluky z pojistného plnění. Nicméně ani toto není otázka, která měla být zohledněna v řízení mezi stěžovatelem a Nemocnicí. Nemocnice stěžovateli naopak zdravotní péči poskytla. Pokud jde o úhradu za tuto péči, tak to je opět otázka vztahu mezi stěžovatelem a VZP, a.s., a právo stěžovatele na ochranu zdraví by muselo být zohledněno obecnými soudy v případném sporu mezi stěžovatelem a VZP, a.s., či v jiném řízení.
21. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu