ECLI:CZ:US:2015:1.US.3654.14.1
sp. zn. I. ÚS 3654/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 č. j. 6 Tdo 852/2014-59 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014 č. j. 6 To 81/2013-1454, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se základním právem na spravedlivý proces, garantovaným ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 č. j. 6 Tdo 852/2014-59 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele (obviněného) směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014 č. j. 6 To 81/2013-1454, kterým byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále též jen "tr. zák."), a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s dozorem.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo namítáno, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání provedl ústavně nonkonformní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť byl povinen zhodnotit nesprávnost zjištěného skutkového stavu v důsledku porušení spravedlivého procesu. Stěžovatel argumentoval mj. zásahem do práva na obhajobu pro neprovedení jím navrhovaných důkazů. Zpochybnil účelovou vázanost úvěru, která byla rozhodnou pro vydání odsuzujícího rozsudku. Odvolacímu soudu rovněž vytknul změnu právní kvalifikace trestného činu [z podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 tr. zák. na úvěrový podvod podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zák.] a porušení zásady zákazu reformationis in peius. Vyslovil názor, že pokud má skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu v porovnání s trestným činem obecného podvodu méně srovnatelných znaků, potom je odsouzení stěžovatele za zločin úvěrového podvodu přísnější trestněprávní kvalifikací.
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
6. Trestní zákoník v ustanovení §211 odst. 1 kriminalizuje úmyslné jednání pachatele spočívající v tom, že při uzavírání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje anebo podstatné údaje zamlčel. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy (v napadených rozhodnutích) dospěly k závěru, že základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. V řízení bylo prokázáno i zavinění stěžovatele ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ke způsobení škody velkého rozsahu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zák. Ústavní soud nemá za to, že by v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu. Jak se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a vyhodnotily je. Popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Zjištěný skutkový stav lze označit za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel.
7. K námitce stěžovatele, že vrchní soud v odsuzujícím rozhodnutí změnil právní kvalifikaci skutku, který mu byl kladen za vinu, a nedal obhajobě prostor se proti novému posouzení bránit, Ústavní soud uvádí, že povinnost upozornit na odlišnou právní kvalifikaci má soud v intencích §225 odst. 2 trestního řádu jen v případě, kdy podle stávajících výsledků dokazování hodlá obviněného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého hodnotila skutek obžaloba. O takovou situaci se ovšem v posuzované věci nejednalo, což je patrné již při porovnání horní i dolní hranice trestních sazeb trestu odnětí svobody stanovených za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zák. (pět až deset let) a za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zák. (pět až deset let). Odvolací soud odsouzením stěžovatele neporušil spravedlivý proces ani princip zákazu reformationis in peius, neboť nevyslovil vinu těžším trestným činem a neuložil přísnější trest.
8. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v předmětné věci ústavně konformně a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o zásahu do základních práv a svobod. Protože Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. O návrhu stěžovatele na spojení věcí (sp. zn. I. ÚS 3654/14 a I. ÚS 1588/14) Ústavní soud nerozhodoval, a to s ohledem na skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1588/14 bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, resp. předčasnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu