ECLI:CZ:US:2015:1.US.381.15.1
sp. zn. I. ÚS 381/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Simony Saitlové, zastoupené JUDr. Danielem Burgetem, advokátem se sídlem v Brně, Bartošova 3, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 2. 2014 č. j. 9 C 23/2010-149, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2014 č. j. 49 Co 173/2013-199 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 21 Cdo 4074/2014-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, vyplývajícím z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči domáhala po svém bývalém zaměstnavateli, Okresní hospodářské komoře Třebíč (dále jen "OHK"), zaplacení částky ve výši 456 342 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazené části mzdy a odstupného. Okresní soud v Třebíči žalobu navrhovatelky (po částečném zpětvzetí ze strany stěžovatelky) napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud v Brně, k němuž stěžovatelka podala odvolání, rozsudek Okresního soudu v Třebíči napadeným rozsudkem potvrdil. Následně stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, kterým se domáhala zrušení obou výše uvedených rozsudků. Nejvyšší soud však její dovolání odmítl s tím, že neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
II. Argumentace stěžovatelky
Podle stěžovatelky jsou věcné závěry obecných soudů v rozporu s provedenými důkazy. Její věc byla ze strany soudů nesprávně právně posouzena a vadně hodnocena po stránce důkazní. Dále stěžovatelka argumentuje obdobně jako v řízení před obecnými soudy ohledně platnosti a vynutitelnosti nároků z tzv. Platové reformy zaměstnanců HK Třebíč ze dne 20. 12. 2006. Dle stěžovatelky z provedených důkazů nelze bez dalšího uzavřít, že by návrh na upravení platových podmínek zaměstnanců OHK nebyl přijat. Dále poukazuje na své důkazní návrhy s tím, že provedené důkazy svědčící v její prospěch nebyly dostatečně zohledněny. Poukazuje i na svou dobrou víru jako zaměstnance. Přičemž především u sporů z pracovněprávních vztahů má být dobrá víra zaměstnance vždy brána v potaz, protože ochrana zaměstnance jakožto slabší smluvní strany je v pracovněprávních vztazích zákoníkem práce akcentována. A to do té míry, že zákoník práce výslovně uvádí, že pokud jde o platnost pracovněprávních úkonů učiněných vůči zaměstnanci ze strany zaměstnavatele, zákoník nedovoluje zaměstnavateli dovolávat se jejich neplatnosti, pakliže by ji on sám způsobil.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. K argumentům stěžovatelky, vyjádřeným v ústavní stížnosti, se již vyjádřily obecné soudy a ve svých odůvodněních se jimi dostatečně vypořádaly.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu