ECLI:CZ:US:2015:1.US.3942.14.1
sp. zn. I. ÚS 3942/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Josefa Tesky a Ing. Renáty Teskové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, se sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 19/2013-60 ze dne 23. 10. 2013, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 549/2013-67 ze dne 10. 1. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2112/2014-82 ze dne 17. 9. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu majetku. Přitom odkázali na čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 10. 4. 2012 stěžovatelé podali žalobu proti České republice na náhradu škody "ve výši cca 100 000 Kč s příslušenstvím". Nárok zakládali na tom, že v roce 2000 získali v dražbě od státního podniku nemovitosti, které však následně pozbyli v důsledku neúspěchu v řízení o určení vlastnictví k těmto nemovitostem, ve kterém soudy pravomocně rozhodly, že nemovitosti patří jiným osobám, které je nabyly již v roce 1992. Stěžovatelé v žalobě požadovali náhradu škody vzniklou zaplacenou částkou v dražbě a ušlým ziskem v důsledku zmaření jejich blíže nespecifikovaného podnikatelského záměru. V žalobě stěžovatelé uvedli, že rozsah náhrady škody uvádí pouze přibližně s tím, že její přesnou výši upřesní v závislosti na vypracování znaleckého posudku, který má zadat soud. K žalobě přiložili dokumenty, ze kterých mimo jiné vyplývalo, že za nemovitosti v dražbě zaplatili 310 000 Kč.
3. Usnesením ze dne 17. 7. 2013 obvodní soud vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 15 dnů doplnili a opravili žalobní petit tak, že bude uvedena konkrétní částka, jejíhož zaplacení se žalobci domáhají a tato výše bude odůvodněna skutkovými tvrzeními uvedenými v žalobě.
4. Na tuto výzvu stěžovatelé reagovali dopisem ze dne 12. 8. 2013, kterým žádali o prodloužení lhůty alespoň o 60 dnů. Na tento dopis obvodní soud nereagoval.
5. Napadeným usnesením dne 23. 10. 2013 obvodní soud žalobu odmítl, neboť stěžovatelé žalobu neopravili ani nedoplnili.
6. Městský soud napadeným usnesením toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Podle něj žaloba nebyla projednatelná, neboť tvrzenou škodu řádně nevymezovala. Zároveň není vůbec jasné, proč by výše škody měla být stanovena znaleckým posudkem, a to pokud jde o částku, kterou stěžovatelé zaplatili za pozemky v dražbě, i o částky, které byli povinni uhradit konkrétním subjektům v důsledku zmaření podnikatelského záměru. Měl za to, že skutková tvrzení v žalobě jsou neurčitá.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť souhlasil se závěry nižších soudů, že žaloba trpěla vadami, které nebyly odstraněny.
II. Argumentace stran
8. Stěžovatelé namítají, že jejich žaloba byla projednatelná, a že tedy jejich návrh byl odmítnut nesprávně. Postup obecných soudů byl zbytečně formální a příslušná ustanovení občanského soudního řádu byla vyložena příliš restriktivně.
9. Stěžovatelé mají za to, že žaloba nejméně v části ohledně nároku na zaplacení skutečné škody ve výši 100 000 Kč jako náhrady části toho, co stěžovatelé marně uhradili v dražbě, projednatelná byla a nebyl důvod ji odmítat. Z příloh k žalobě, a to z protokolu o provedené dražbě majetku státního podniku a z dohody o vypořádání vzájemných plateb a pohledávek z veřejné dobrovolné dražby majetku vyplývá, že stěžovatelé uhradili za nemovitosti, které byly předmětem dražby, částku 310 000 Kč, přičemž tato částka dokonce přesahuje v žalobě uvedenou částku 100 000 Kč. Stěžovatelé mají za to, že ze žaloby včetně příloh bylo zřejmé, že jim vznikla skutečná škoda ve výši nejméně 100 000 Kč představující marně vynaložené prostředky za nákup předmětných nemovitostí v dražbě.
10. V této souvislosti je podle názoru stěžovatelů navíc třeba vzít v úvahu i to, že v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem nebyli stěžovatelé zastoupeni advokátem, a i proto nebylo na místě posuzovat jejich procesní úkony pouze z přísně formálního hlediska. Stěžovatelé také namítají, že poučení soudu prvního stupně o doplnění žaloby nebylo dostatečně konkrétní.
11. Stěžovatelé mají za to, že vedle výše uvedeného bylo projevem přepjatého formalismu i to, že obvodní soud nereagoval (a to ani negativně) na jejich žádosti o poskytnutí delší lhůty k vypracování znaleckého posudku, přičemž soudy vyšších stupňů tento, podle názoru stěžovatelů nesprávný, postup aprobovaly.
12. Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti navrhly její zamítnutí.
13. Stěžovatelé ve své replice trvají na opodstatněnosti své ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
14. V nyní posuzované věci je dotčeno právo stěžovatelů na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy odmítly věcně projednat žalobu, neboť dle jejich názoru nesplňovala zákonné podmínky pro projednání. Podle napadených usnesení žaloba stěžovatelů měla neurčitý petit, jakož i skutková tvrzení.
15. Ústavní soud se ve své judikatuře již několikrát zabýval formálními požadavky na žalobu, aby byla projednatelná. Z této judikatury vyplývá, že žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené [nález sp. zn. I. ÚS 233/97 ze dne 1. 9. 1998 (N 93/12 SbNU 7)].
16. Na druhou stranu však ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby. V zásadě platí, že soud procesní úkony vykládá podle jejich obsahu. Účelem civilního procesu je řešit spory a přinášet spravedlnost. V tomto ohledu soud není, pokud jde o nepodstatné věci petitu, ani ve sporném řízení omezován ve své poučovací povinnosti a musí žalobce o vadách petitu řádně poučit [nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23)]. Ústavní soud ve své judikatuře klade důraz na to, aby žalobci, jejichž podání trpí vadami, které brání pokračování v řízení, byli vyzváni k odstranění vad a poučeni o následcích nevyhovění výzvě [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31); nález sp. zn. III. ÚS 389/04 ze dne 20. 10. 2004 (N 154/35 SbNU 139); nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519)].
17. S ohledem na takto formulované obecné principy se Ústavní soud nedomnívá, že by obecné soudy porušily právo stěžovatelů na přístup k soudu. Jejich závěr, že petit žaloby je neurčitý a logicky nevyplýval z popisu skutkového stavu, není ani svévolný ani zjevně nerozumný. Stěžovatelé v žalobě uváděli několik skutkových okolností, na kterých zakládali svůj nárok, ale není z ní jasné, ke kterým okolnostem se vztahuje nárok ve výši 100 000 Kč. Ze žaloby nelze ani dovodit, že těchto 100 000 Kč by měla být část zaplacené ceny nemovitostí v dražbě. I proto nelze přisvědčit argumentu stěžovatelů, že soudy měly rozhodnout alespoň o tomto nároku.
18. Ústavní soud zároveň zohlednil, že stěžovatelé byly srozumitelně a jasně obvodním soudem vyzváni k doplnění a opravě žaloby a byly náležitě poučeni o důsledcích nevyhovění této výzvě. Zároveň je nutno zohlednit, že přesnému stanovení výše nároku a jeho podložení skutkovými tvrzeními a důkazy stěžovatelům nic nebránilo již v momentě podání žaloby. Pokud se chtěli domáhat částky 310 000 Kč (či její části) z titulu, že tuto částku uhradili za nemovitosti v dražbě, tak příslušnými dokumenty disponovali, jak nakonec uvádějí i v ústavní stížnosti. Pokud pro nějaké další nároky potřebovali vypracovat znalecký posudek, tak stěžovatelé nepředkládají žádné argumenty, proč si takový posudek nenechali vypracovat před podáním žaloby, a Ústavní soud nemůže o případných legitimních překážkách takového postupu spekulovat.
19. Se stěžovateli lze souhlasit v tom, že by bylo ze strany obvodního soud k nim vstřícnější, pokud by reagoval na jejich žádost o prodloužení lhůty. Nicméně je nutno zohlednit, že obvodní soud tomuto návrhu fakticky vyhověl, neboť žalobu odmítl až po uplynutí dodatečné lhůty, tak jak o ní žádali stěžovatelé.
20. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospívá k závěru, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat přepjatý formalismus a požadavky obecných soudů na určitost žaloby za nepřiměřené, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu