ECLI:CZ:US:2015:1.US.3971.14.1
sp. zn. I. ÚS 3971/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti F. R., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014 č. j. 6 Tdo 1158/2014-34, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. dubna 2014 č. j. 3 To 19/2014-924 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2013 č. j. 10 T 8/2013-830, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 8 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel byl za to podle §140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením, jímž odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel se k usmrcení poškozeného doznal a uvědomuje si závažnost svého jednání spočívajícího v neodstranitelnosti jeho následku. Tvrdí však, že orgány činné v trestním řízení nehodnotily stejně důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Policejnímu orgánu dále vytýká, že na protokolu o odběru otisků pachových stop jsou uvedeny jako přítomné osoby i Josef Pevný a Milan Pokorný. Ve skutečnosti byl na místě přítomen toliko Michal Reinish. Podpis Josefa Pevného na protokolu však je údajně jeho pravým podpisem. Při odběru pachové stopy z nalezeného nože zřejmě došlo k manipulaci s obaly, neboť nesouhlasí čísla obalů orgatech uvedená v protokolech. Policejní technik k tomu uvedl, že došlo k přemístění pachové stopy z jednoho obalu do druhého, což neodpovídá metodice a mohlo tak dojít ke kontaminaci či dokonce manipulaci.
4. Stěžovatel dále uvádí, že soud odmítl u hlavního líčení provést výslech svědka Jana Kříže, který v přípravném řízení uvedl, že na adresu stěžovatele měly na místě činu zaznívat rasistické výroky. Soudy se tak náležitě nezabývaly verzí průběhu incidentu, jak jej popsal stěžovatel. Při úvahách o trestu nepřihlédly k pohnutce, která stěžovatele k jednání vedla.
5. Stěžovatel žádá, aby byl řešen postup dozorového státního zástupce, který selhal jako garant zákonnosti přípravného řízení.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů, přičemž nabízí vlastní verzi skutkového děje.
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele.
11. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil, přičemž se vypořádal s relevantními odvolacími námitkami, které stěžovatel uplatňuje i v ústavní stížnosti.
12. Ke zjištění atmosféry na diskotéce i k jednání všech zúčastněných osob, které incidentu na pánských toaletách předcházelo, soud provedl výslech celé řady svědků. Jejich vyhodnocením dospěl k závěru, že prvotní hádku na diskotéce vyvolal společník stěžovatele a poškozený se do hádky zapojil tím, že zadržel stěžovatelovu napřaženou ruku s láhví, když se tento snažil podpořit svého společníka při šarvátce. Údajné narážky proti Romům všichni svědci až na jediného (svědek Jan Kříž) popřeli. Soud se zhodnocením této verze průběhu incidentu podrobně zabýval. Vedle analýzy svědeckých výpovědí použil i kamerový záznam hlídky městské policie, která byla pro údajné problémové chování stěžovatelova společníka na místo přivolána. Z něj zjistil, že doprovod stěžovatelova společníka se městské policii omlouvá za jeho tehdejší opilost, situace se nejeví nijak nebezpečně a stěžovatelův společník v dobré náladě odjíždí s doprovodem pryč. O rasově motivovaných slovních útocích se nikdo z přítomných hlídce městské policii nezmínil. Své úvahy soud prvého stupně podrobně rozvedl.
13. Ke zjištění průběhu incidentu na toaletách soud provedl rozsáhlé dokazování. Vedle výslechu řady svědků, kteří potvrdili prodlévání stěžovatele na místě činu a popsali stav oblečení poškozeného po spáchání činu (rozepnutý poklopec), provedl i důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a následně i ověření verzí skutkového děje rekonstrukci a vyšetřovacím pokusem. Při jejich vyhodnocení se verze stěžovatele jevila (zkráceně řečeno) jako plná krkolomností a podivuhodností.
14. Pokud soudy nevyhověly návrhu obhajoby na výslech svědka Jana Kříže, přičemž vyšly z jeho tvrzení uvedených v přípravném řízení a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč opětovné provedení důkazu považovaly za nadbytečné, Ústavní soud v takovém postupu nespatřuje dotčení stěžovatelových práv. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měl soud prvního stupně k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného činu. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považoval za nadbytečný. Rozhodující je, že se soudy obou stupňů s důkazním návrhem vypořádaly a vyložily, proč jej neprovedly.
15. Soud prvého stupně se k námitce stěžovatele zabýval nesrovnalostmi ohledně podpisu svědka Pevného - provozovatele diskotéky, který byl přítomen ohledání místa činu, úkonu sejmutí pachové stopy se však neúčastnil a policie mu protokol k podpisu předložila zřejmě omylem. K nestandardnímu průběhu nakládání s obaly při snímání pachových stop soud vyslechl policejního technika Michala Reinische, který své počínání popsané v protokolech o odběru pachových stop (č. l. 440 - 471 spisu) objasnil. Soud si vyžádal i stanovisko Policie ČR, oddělení speciálních kynologických činností, které jeho popis potvrdilo.
16. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda označené nepřesnosti představují pochybení, která by zakládala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Dospěl k závěru, že takovou intenzitu nevykazují. Odkazuje za konstatování soudu prvého stupně, že by zúčastnění policisté měli být při své práci pečlivější a pozornější, aby nepřesnosti v jejich práci nebylo nutné dodatečně vysvětlovat. Důkaz vyhodnocením pachových stop na noži (které se shodovaly s pachovými vzorky stěžovatele, jeho družky, s níž obýval společnou domácnost, a poškozeného) navíc zdaleka nebyl jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele. Z výpovědí tří svědkyň - barmanek ze tří nočních podniků v okolí - vyplývá, že stěžovatel v době před incidentem intenzivně sháněl jakýkoli nůž. Poté, co byl s požadavkem neúspěšný, navštívil své bydliště a poté se vrátil zpět na diskotéku, přičemž na kamerovém záznamu je vidět muž postavou odpovídající stěžovateli, který v ruce drží podlouhlý předmět tvarem připomínající nůž.
17. S ohledem na uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou podložena řádně zhodnoceným dokazováním a vyplývá z nich naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu vraždy, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Obecné soudy se vypořádaly s verzí stěžovatele, že se na toaletách bránil útoku poškozeného. Z provedeného dokazování naopak obecné soudy dovodily, že jednání vůči poškozenému přišlo zezadu, zákeřně a v době, kdy měl omezené možnosti obrany. V postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces a další tvrzená práva.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
19. Pokud jde o návrh stěžovatele, jímž "žádá, aby byl řešen postup dozorového státního zástupce, který jako garant zákonnosti přípravného řízení zjevně selhal", konstatuje Ústavní soud, že tento jeho návrh měl směřovat dle §157a tr. ř. k bezprostředně vyššímu státnímu zástupci, nikoli k Ústavnímu soudu. Ústavní soud tak k projednání tohoto návrhu není příslušný. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než stran tohoto návrhu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu