ECLI:CZ:US:2015:1.US.4000.14.1
sp. zn. I. ÚS 4000/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele I. J., zastoupeného Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 470/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. 7 Tdo 1205/2014-34, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2014 č. j. 1 To 34/2014-663 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2014 č. j. 39 T 10/2013-616, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to především právo vyplývající z čl. 39 Listiny základních práv a svobod nebo z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2014 č. j. 39 T 10/2013-616 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Na základě odvolání podaného jak stěžovatelem, tak i státním zástupcem, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. června 2014 č. j. 1 To 34/2014-663 odvolání stěžovatele i státního zástupce zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. října 2014 č. j. 7 Tdo 1205/2014-34 podané dovolání odmítl, když shledal námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho tvrzení, jednání, kterého se dopustil, není možno považovat za trestný čin a je přesvědčen, že obecné soudy pochybily, když vyvodily z dokazování nesprávné skutkové závěry, které jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu se spisovým materiálem. Soudy měly podle stěžovatele vyvodit nesprávné právní závěry stran subsumpce jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu trestního zákona, aniž by pro to byly zákonné důvody, a to zejména nesprávnou extenzívní úvahou o dopadu jednání stěžovatele. Stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení a má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily jako věrohodné výpovědi svědka M. Hrnečka, potažmo svědka J. Malínka. Obecným soudům dále vytýkal, že měly provést rozsáhlejší a důkladné dokazování, měly provést i důkazy dalšími svědeckými výpověďmi, dále formou přehrání televizních reportáží a výslechem reportéra Klímy. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy se vůbec nezabývaly skutečností, že s dvěma nahrávkami mezi stěžovatelem a M. Hrnečkem a J. Malínkem, bylo manipulováno a nepřipustily důkaz expertizou prokazující tyto námitky. Soudy podle názoru stěžovatele rovněž nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozený je osoba s negativní a rozporuplnou pověstí, používá nekalé praktiky, a zejména ani po několikanásobném odvysílání negativních (ale ryze pravdivých) reportáží, s podnikáním neskončil.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
8. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další
soudní instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Ústavní soud má za to, že obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako zvlášť závažný zločin vydírání ve stadiu pokusu, když stěžovatel pod pohrůžkou těžké újmy vyžadoval po poškozeném zaplacení 85 % z nominální hodnoty pohledávek vůči Ondřeji Boltvanovi, tedy částky 5 788 500 Kč, k čemuž však nedošlo. Odvolací soud se pak podrobně zabýval hodnocením správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o trestněprávních následcích trestného jednání stěžovatele.
10. Jde-li o námitku stěžovatele stran nesprávné právní kvalifikace skutku, Ústavní soud se plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu dovolacího. Ten správně konstatoval ve shodě se státním zástupcem, že jednání stěžovatele sestávalo ze dvou fází, z nichž první spočívala v uzavření a následném vypovězení smlouvy o postoupení pohledávky a jejího dodatku, včetně uzavření dohody o narovnání. Tím byla ukončena první fáze, kterou soud prvního stupně uvedl ve výroku odsuzujícího rozsudku jako uvození k dalšímu jednání stěžovatele kvalifikovanému jako pokus zločinu vydírání, kdy se stěžovatel dne 27. srpna 2012 začal domáhat po poškozeném odkoupení pohledávky a vyplacení částky 5 788 500 Kč, aniž by byla uzavřena obligatorně vyžadovaná písemná forma smlouvy o postoupení pohledávky.
11. Dovolací soud uzavřel, že naplnění znaku pohrůžky "jiné těžké újmy" ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku dovodil soud prvního stupně správně. Takováto pohrůžka může spočívat v hrozbě způsobení majetkové škody, vážné újmy na cti či dobré pověsti. Poškozený pak jako ohrožení svého podnikání vnímal až pohrůžky stěžovatele v projednávané věci, na které reagoval nejdříve splněním finančních požadavků stěžovatele a po dalším stupňování těchto požadavků podáním trestního oznámení. Souhrnně pak dovolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl v tom směru ke správnému závěru, pokud uzavřel, že jednání stěžovatele naplňuje znaky pokusu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť tímto způsobem se stěžovatel snažil způsobit škodu velkého rozsahu (přesahující částku 5 mil. Kč).
12. Ústavní soud konstatuje, že všechna napadená rozhodnutí ve věci obecných soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze těmto soudům ničeho vytýkat. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné (str. 5 až 7 usnesení dovolacího soudu) a Ústavní soud i toto usnesení považuje za ústavně konformní.
13. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech (srov. nález ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06). Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci rozhodující soudy tuto zásadu nerespektovaly, či že by jejich postupem došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele.
14. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu