ECLI:CZ:US:2015:1.US.4017.14.1
sp. zn. I. ÚS 4017/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Martina Bíny, zastoupeného Mgr. Martinem Peškem, advokátem se sídlem Hrabenov 187, Ruda nad Moravou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 1 Ads 119/2014-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí.
2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Krajský úřad Pardubického kraje rozhodnutím ze dne 4. 11. 2009 potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Moravská Třebová, týkající se povinnosti stěžovatele vrátit vzniklý přeplatek dávky příspěvku na živobytí ve výši 7 922 Kč. Stěžovatel nebyl s postupem správních orgánů spokojen, neboť dle něj při výpočtech sociální dávky orgány dosadily do kolonky příjem nesprávně částku představující jeho obrat. Proto si nechal svůj příjem spočítat od profesionální účetní a následně vyplnil daňová přiznání, která dne 19. 4. 2009 zaslal finančnímu úřadu, který je dle vyjádření stěžovatele akceptoval bez námitek. Tato daňová přiznání stěžovatel považoval za důvod pro obnovu původního řízení o přeplatku, a proto dne 29. 9. 2010 žádost o obnovu tohoto řízení podal. Tuto žádost správní orgány obou stupňů zamítly. Stěžovatel se proto obrátil na Krajský soud v Hradci Králové - pobočku v Pardubicích, který rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 52 Ad 3/2013-42, obě rozhodnutí správních orgánů pro nepřezkoumatelnost zrušil. Po zrušení rozhodnutí soudem dále ve správním řízení rozhodovalo Ministerstvo práce a sociálních věci, a to díky kompetenčním změnám v oblasti sociálních dávek provedeným zákonem č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, účinným od 1. 4. 2011. Ministerstvo práce a sociálních věci rozhodnutím ze dne 14. 1. 2014 žádost o obnovu řízení opět zamítlo, proti čemuž stěžovatel podal rozklad. Uvedené ministerstvo prostřednictvím ministryně rozklad zamítlo. Toto rozhodnutí odůvodnilo tím, že daňová přiznání vznikla až ke dni 7. 4. 2010. V případě důkazů je obnova řízení možná pouze vyjdou-li najevo důkazy v době původního řízení existující. Po řízení vzniklá daňová přiznání tak nelze považovat za důvod k obnově řízení. Dále ministerstvo uvedlo, že i pokud by se připustilo, že by se předmětná daňová přiznání považovala za důvod k obnově řízení, pak by již přesto uplynula tříměsíční subjektivní lhůta k podání žádosti od doby, kdy se stěžovatel o důvodu obnovy řízení dozvěděl. Nadto obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy řízení uplatnit v odvolacím řízení. Jelikož tedy nedošlo k naplnění zákonem stanovených podmínek k obnovení řízení, ministerstvo rozklad zamítlo.
3. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil žalobou ke krajskému soudu.
4. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 52 Ad 9/2014, žalobu zamítl. Uvedl, že důvodem pro zrušení původních správních rozhodnutí byla jejich nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku důvodů. Tento nedostatek byl již žalovaným napraven, a proto tato rozhodnutí jsou již přezkoumatelná a sám o sobě totožný výrok nynějšího rozhodnutí s rozhodnutím dříve zrušeným nemůže být důvodem pro zrušení nynějšího rozhodnutí. Soud dále uvedl, že žalobce neuvádí žádnou konkrétní námitku, která by zpochybňovala, že v dané věci již subjektivní lhůta uběhla. Stěžovatel ani neuvedl námitky vůči tomu, že důvod obnovy řízení mohl uplatnit v odvolacím řízení. Jelikož stěžovatel neuvedl žádnou námitku zpochybňující zákonnost napadeného rozhodnutí a ani soud neshledal žádný důvod pro tento postup z moci úřední, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Stěžovatel proti rozsudku podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
6. Stěžovatel napadl jeho rozhodnutí ústavní stížností, v níž nesouhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu ohledně nesplnění podmínek pro obnovu řízení. Stěžovatel tvrdí, že za dříve neznámou skutečnost nebo důkaz označil správnou výši svých příjmů, resp. účetnictví, resp. daňové přiznání. Podle názoru stěžovatele se jedná o skutečnosti i o důkaz ve smyslu ustanovení §100 správního řádu. Nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož stěžovatel podal žádost o obnovu řízení opožděně, neboť subjektivní lhůta k jejímu podání počala běžet od okamžiku podání daňového přiznání stěžovatelem a uběhla více než dva měsíce před podáním žádosti. Připomíná dále, že termín subjektivní lhůta, který se v rozhodnutích vydaných v jeho věci objevil, považuje za nesrozumitelný a jeho nepochopení nelze klást stěžovateli k tíži.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla jakkoliv porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Stěžovatel měl možnost předložit svoji žádost o obnovu řízení správním orgánům, které o ní rozhodly, a dosáhl i soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud, jehož rozsudkem bylo řízení o žádosti o povolení obnovy řízení završeno, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není ve smyslu ustanovení §104 s. ř. s. přípustná, neboť se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být kasační stížností přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Argumentaci ohledně nesplnění podmínek ustanovení §100 odst. 1 správního řádu pro povolení obnovy řízení a pro nedodržení lhůty k jejímu podání Nejvyšší správní soud uvádí nad rámec uvedeného stanoviska. Jeho úvahy nicméně Ústavní soud považuje za logické a k polemice stěžovatele na ně odkazuje.
9. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, případně dojde-li při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva k takovému pochybení, které odůvodní vydání kasačního nálezu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
10. Ústavní soud hodnotil stěžovatelovu snahu domoci se ústavní stížností fakticky opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení jako nesouhlas s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) a nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu