ECLI:CZ:US:2015:1.US.4019.14.1
sp. zn. I. ÚS 4019/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jiřího Blahoňovského, zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 6, proti rozhodnutí Městského úřadu v Šumperku, odboru dopravy ze dne 1. února 2010 č. j. 58341/2009 DOP/MÁKO-543, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 4. ledna 2012 č. j. KÚOK 201/2012, sp. zn. KÚOK/30820/2010/ODSH-SD/310, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. prosince 2013 č. j. 76 A 3/2012-33, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 9 As 55/2014-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, zamítl odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení Městského úřadu Šumperk, odboru dopravy, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy platném znění. Za tento přestupek mu byla uložena sankce - pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, počínaje dnem nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Zároveň bylo rozhodnuto o úhradě nákladů řízení o přestupcích. Uvedené rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému rozsudku Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
3. Proti uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že původně byl pro tentýž skutek stíhán v trestním řízení a trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 7. 2009 č. j. 1 T 202/2009-29 mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kč. Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel podal odpor a věc byla postoupena k projednání přestupku. Pokud stěžovateli byla následně uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, jedná se podle jeho názoru o porušení zásady zákazu reformace in peius, neboť v trestním řízení mu byl uložen peněžitý trest mírnější.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah stížností napadených správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Stěžovatel založil ústavní stížnost v podstatě na jediné námitce, podle níž došlo postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení k dotčení zásady zákazu reformace in peius, tedy zákazu změny k horšímu. Ústavní soud se tímto tvrzením stěžovatele zabývat nemohl, a to s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se projevuje mimo jiné i v požadavku, aby stěžovatel uplatnil námitky, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, alespoň v obecné rovině již v řízení před obecnými soudy. Jak z ústavní stížností napadených usnesení, tak i z přiložené stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v řízení před obecnými soudy tuto námitku vznesl a v řízení před Ústavním soudem se tak jedná o nepřípustné novum.
7. Nad nezbytnou míru odůvodnění Ústavní soud uvádí, že i za předpokladu, že by stěžovatel v předchozím řízení tuto námitku vznesl, nebylo by možné ústavní stížnosti vyhovět. Postoupení věci z trestního řízení k projednání v rámci přestupkového řízení ze samotné své povahy nemůže znamenat změnu k horšímu. Postih v rámci trestního řízení, které je určeno ke zjištění a potrestání závažnějšího společensky škodlivého jednání s sebou nese mnohem negativnější důsledky pro život pachatele. Skutečnost, že osoba je pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu, a není tedy po dobu, než dojde k zahlazení, schopna doložit výpis z Rejstříku trestů bez záznamu, ji zabraňuje vykonávat celou řadu zaměstnání a v neposlední řadě představuje těžší odsudek společnosti. Výše peněžité sankce je z tohoto ohledu méně podstatná.
8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu