ECLI:CZ:US:2015:1.US.4020.14.1
sp. zn. I. ÚS 4020/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Blažeje, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 5, Junkových 2772/1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8A 58/2014-40-44 ze dne 12. listopadu 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požádal Městský soud v Praze o informace týkající se soudních sporů, jejichž účastníkem je či byl Ochranný svaz autorský. Protože dle jeho mínění předseda městského soudu tuto informaci neposkytl v zákonné lhůtě, obrátil se na věcně a místně příslušný soud - Městský soud v Praze - s žalobou na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
2. Následně stěžovatel svou žalobu vzal zpět, neboť žalovaný žádost o informace zčásti odmítl a zčásti informace poskytl. Zároveň stěžovatel požádal o náhradu nákladů řízení pro pozdější jednání žalovaného. Městský soud řízení zastavil a žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. Podle jeho mínění totiž žaloba nebyla přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§79 odst. 1 s. ř. s.). Aby žaloba byla přípustná, měl stěžovatel před podáním žaloby podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu.
3. Proti uvedenému rozsudku městského soudu stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K porušení práv stěžovatele mělo dojít tím, že městský soud zjevně svévolně uvedl, že prostředkem, který měl stěžovatel před podáním žaloby vyčerpat, je opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu. Podle stěžovatele je sice pravda, že měl vyčerpat prostředky na ochranu proti nečinnosti, jak vyžaduje §79 odst. 1 s. ř. s., příslušným prostředkem však je stížnost podle §16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, což dříve dovodila i judikatura Nejvyššího správního soudu.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Podle §104 odst. 2 s. ř. s. není přípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Stěžovatel tak již neměl k dispozici žádný prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. V projednávané věci stěžovatel brojí proti odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení. Nijak nezpochybňuje úvahu městského soudu o nepřípustnosti žaloby, jen se domnívá, že žaloba byla nepřípustná z jiného důvodu, než soud uvedl. Proti vlastnímu závěru soudu o tom, že stěžovateli náhrada nákladů řízení nenáleží, stěžovatel nic nenamítl.
8. Ústavní soud opakovaně uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Městský soud se v napadeném rozhodnutí náklady řízení zabýval, své rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Spatřuje-li stěžovatel svévoli městského soudu v úvaze, proč byla jeho žaloba nepřípustná, jde o pouhou polemiku v rovině podústavního práva, na jejímž základě by Ústavní soud měl napadené rozhodnutí podrobit běžnému instančnímu přezkumu z hlediska jeho odůvodnění, ne vlastních závěrů, a to navíc za situace, kdy proti němu z těchto důvodů není přípustná ani kasační stížnost. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů nepřísluší.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu