ECLI:CZ:US:2015:1.US.4069.14.1
sp. zn. I. ÚS 4069/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Tomka, zastoupeného JUDr. Milanem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 157/2014-34 ze dne 23. října 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 19/2011-52 ze dne 20. června 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v předchozích řízeních u správních soudů domáhal zrušení správních rozhodnutí ve věci úpravy výše svého výsluhového příspěvku z důvodu jeho zdanění. Napadenými rozhodnutími správní soudy žalobu i kasační stížnost stěžovatele zamítly. Patnáctiprocentní zdanění výsluhového příspěvku od začátku roku 2011 podle nich nebylo retroaktivní a bylo provedeno v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že splnění podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku se posuzuje ke dni zániku služebního poměru vojáka. To však neplatí pro výši a míru zdanění výsluhového příspěvku. Ty totiž nejsou fixovány ke dni zániku služebního poměru vojáka, ale mohou se v čase vyvíjet. Stěžovatel nemohl ani legitimně očekávat, že daňová výjimka, díky níž výsluhový příspěvek nepodléhal zdanění, bude stále zachována. Zároveň si tak stěžovatel mohl být vědom toho, že výsluhový příspěvek předmětem daně být může. Srovnání s nepřípustným zdaněním stavebního spoření [nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)] Nejvyšší správní soud odmítl s tím, že u stavebního spoření mělo zdanění dopad na již vzniklý individualizovaný nárok na vyplacení příspěvku v určité výši. Oproti tomu zdanění výsluhového příspěvku působí do budoucnosti. Stejně tak se soud neztotožnil se stěžovatelem v tom, že v jeho případě nejde o zdanění, ale pouze o snížení příspěvku. Nejvyšší správní soud konstatoval, že daň sražená z výsluhového příspěvku příjmem státu je. Závěrem soud neshledal, že by právní úprava byla protiústavní z důvodu vad legislativního procesu.
2. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel uplatnil několik okruhů námitek. Část námitek směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zpochybňuje kvalitu jeho odůvodnění. Rozsudek tohoto soudu podle stěžovatele není přezkoumatelný, protože se nevypořádal s jeho námitkami, ale rozhodl o námitkách v řízení neuplatněných, které se soudu lépe hodily. Vady odůvodnění stěžovatel spatřuje v tom, že se soud odvolává na předchozí rozhodnutí, která na věc stěžovatele nedopadají pro jejich právní a věcnou odlišnost. Dále stěžovatel uvedl, že zdanění výsluhového příspěvku bylo přijato v režimu legislativní nouze, aniž by proto byly předpoklady, tedy neústavně. Stejně jako v řízení před správními soudy stěžovatel také namítl, že zdanění výsluhového příspěvku není ve skutečnosti zdaněním, ale nepřímou formou snížení příspěvku a tím i státních výdajů. To dle stěžovatele Ústavní soud již dříve odmítl ve vztahu ke zdanění státní podpory stavebního spoření.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelem v jeho hodnocení srozumitelnosti a přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jak plyne z předchozí judikatury Ústavního soudu, soudy nemusí jednotlivě vyvracet každou z uplatněných námitek, pokud je jejich právní hodnocení založeno na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. V projednávané věci Nejvyšší správní soud srozumitelně a propracovaně vyložil, proč dospěl k závěru o přípustnosti zdanění výsluhového příspěvku. Takové odůvodnění je dostatečné k tomu, aby stěžovateli poskytlo odpověď na jím uplatněné námitky.
8. V této souvislosti stěžovatel zpochybnil i odkaz soudu na jeho předchozí rozsudek č. j. 4 Ads 65/2013-23 ze dne 29. 8. 2013 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3436/13 ze dne 18. 11. 2013. Podle stěžovatele byla v řízeních završených těmito rozhodnutími uplatněna zcela odlišná argumentace. Pokud na tato rozhodnutí soud odkázal, sám tak přiznal, že vychází ze stále stejného názoru bez ohledu na použitou argumentaci. K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud provedl dokazování obsahem jeho vlastního spisu ve věci I. ÚS 3436/13 a spisů správních soudů, může Ústavní soud pouze uvést, že předmět řízení, argumentace stěžovatele a obsah spisu ve věci I. ÚS 3436/13 jsou mu známy z jeho úřední činnosti. Z tohoto ohledu Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o zásadní právní odlišnosti obou projednávaných věcí. Zásadními námitkami ve věci I. ÚS 3436/13 a jí předcházejícím řízením před správními soudy byly námitky zásahu do oprávněného očekávání, vzniku nároku na výsluhový příspěvek (osvobozený od daně z příjmů) a nerovného zacházení. Obdobné námitky nyní předložil Ústavnímu soudu i stěžovatel. Jakkoliv je jeho stížnost podstatně delší a propracovaná, nelze hovořit o tak zásadní odlišnosti, že by obě věci byly zcela neporovnatelné a napadený rozsudek se s argumentací stěžovatele míjel.
9. Ve své argumentaci stěžovatel zpochybnil ústavnost zákona č. 346/2010 Sb., jímž bylo zavedeno zdanění výsluhového příspěvku. Tento zákon byl podle stěžovatele přijat v režimu legislativní nouze, aniž by pro to byly splněny podmínky. Ústavní soud v této otázce může stěžovatele odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), v němž konstatoval, že "[d]erogační pravomoc Ústavního soudu nenastupuje automaticky (objektivně) při jakýchkoliv pochybnostech o důvodnosti stavu legislativní nouze, nýbrž toliko za situace, kdy je materiálně dotčeno jádro demokratické parlamentní diskuse, což lze posuzovat toliko v relaci k postojům samotných aktérů parlamentní (sněmovní) rozpravy." V tomto nálezu Ústavní soud neshledal, že by zákon č. 346/2010 Sb. byl neústavní z důvodu jeho přijetí ve stavu legislativní nouze. Na to stěžovatele upozornil již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku, na jehož odůvodnění lze pro stručnost odkázat.
10. Zásadním argumentem předloženým v ústavní stížnosti je především odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10, z něhož dle mínění stěžovatele plyne, že i na zdanění výsluhového příspěvku je třeba nahlížet jako na retroaktivní snížení, nikoliv do budoucnosti zavedenou daň. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud vypořádal tak, že dle jeho mínění jde v případě zdanění výsluhového příspěvku stále o daň uplatňovanou do budoucnosti, nikoliv na již individualizované nároky na výplatu výsluhového příspěvku. Podle stěžovatelem zmiňovaného nálezu platí, že vznikl-li již určitému subjektu nárok na konkrétní plnění státu, nelze do tohoto nároku svévolně zasahovat, bez ohledu na to, zda tak zákonodárce učiní přímo nebo dodatečným stanovením daňové povinnosti, jež se od přímého snížení liší pouze svým označením.
11. Za zásadní tedy Ústavní soud považuje, zda jde o zpětné zdanění či snížení již vniklého individualizovaného nároku (práva na výplatu konkrétní částky), nebo ne. Jak Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ostatně výslovně uvedl: "[n]apadený zákon nabyl účinnosti v době, kdy dotčení účastníci stavebního spoření již měli individualizovaný právní nárok na státní podporu za rok 2010, neboť v průběhu tohoto roku splnili všechny zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik." Z tohoto ohledu tak není významné, zda jde z formálního i materiálního pohledu o daň, nebo snížení příspěvku, ale zda rozhodné právní normy skutečně působí zpětně do minulosti. To lze dokumentovat na tom, že Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru o neústavnosti zdanění (snížení) státní podpory stavebního spoření pro rok 2010, kdy účastníkům stavebního spoření již vnikl individualizovaný nárok na výplatu příspěvku. Snížení státní podpory po roce 2010, tedy období, kdy individualizovaný nárok ještě nevznikl, však Ústavní soud za neústavní nepovažoval.
12. Ústavní soud proto hodnotil, zda se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal s případným snížením již individualizovaného nároku stěžovatele na výplatu výsluhového příspěvku. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, že je rozdíl mezi vznikem samotného nároku na výsluhový příspěvek a jeho konstrukcí podle 132 až 137 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, a vznikem individualizovaného nároku na výplatu tohoto příspěvku. Stejně tak Nejvyšší správní soud vysvětlil, že zdanění zavedené zákonem č. 346/2010 Sb. se uplatní do budoucnosti, nikoli na již vzniklé individualizované nároky stěžovatele.
13. Namítá-li stěžovatel zásah do legitimního očekávání, že dojde ke zvýšení jeho majetku, může Ústavní soud taktéž odkázat na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ten totiž stěžovateli vyložil, že obecně nelze očekávat, že výše plnění ze sociálního systém zůstane neměnná. Legitimní očekávání se může vztahovat pouze k majetku, u nějž lze důvodně očekávat jeho nabytí, což platí pro již individualizovaný nárok na výplatu výsluhového příspěvku, nikoli však na výsluhový příspěvek obecně. Ve vztahu k výsluhovému příspěvku to soud ilustroval i na úpravě zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2010 (tj. před účinností pro věc významných částí zákona č. 346/2010 Sb.), který v §4 odst. 1 písm. o) výsluhový příspěvek od daně osvobozoval. Stěžovatel tak věděl, že výsluhový příspěvek obecně patří mezi příjmy, které by, nebýt výslovné výjimky, byly předmětem daně. Na zachování této výjimky pro budoucí příjmy stěžovatel právo nemá.
14. Námitku nepřípustně diskriminačního zdanění stěžovatel blíže nerozvedl, takže nebylo zřejmé, ve srovnání s jakou srovnatelnou skupinou spatřuje své znevýhodnění. V argumentaci napadených rozhodnutí správních soudů Ústavní soud nepřípustnou diskriminaci stěžovatele neshledal.
15. Ústavní soud při svém rozhodování vzal v úvahu tu skutečnost, že po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu došlo mezi senáty tohoto soudu ke sporu o to, zda Ministerstvo obrany jako odvolací správní orgán může námitky proti nesprávné výši vyplaceného výsluhového příspěvku a ústavnosti jeho zdanění vypořádat věcně, nebo zda toto věcné vypořádání náleží orgánům finanční správy. Pokud by otázka zdanění mohla být řešena pouze před orgány finanční správy, vypořádání námitek proti zdanění výsluhového příspěvku Ministerstvem obrany bylo pouze informativní, nebylo by nosným důvodem rozhodnutí a nemohlo by odvolateli zasáhnout do práv. Následné úvahy správních soudů v řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí (případně v rámci řízení o kasační stížnosti) by pak byly vysloveny nad rámec rozhodovacích důvodů (podrobněji viz usnesení NSS č. j. 9 As 40/2014-28 ze dne 9. října 2014, kterým byla věc předložena rozšířenému senátu NSS). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vycházel z judikatury v době rozhodnutí nezpochybněné, která je navíc vůči stěžovateli příznivější (na rozdíl od náhledu devátého senátu NSS považuje za potřebné námitky proti zdanění vypořádat). Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížnost a jí napadený rozsudek je možné posoudit. Tím však nijak nevyjadřuje svůj náhled na výše uvedený spor, jehož řešení náleží rozšířenému senátu tohoto soudu.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu