ECLI:CZ:US:2015:1.US.412.15.1
sp. zn. I. ÚS 412/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Janečka, zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 204/30, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2014 č. j. 11 Co 413/2014-287 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. července 2014 č. j. 28 EC 66/2012-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. února 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Za účelem posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 28 EC 66/2012. Z jeho obsahu se podává, že stěžovatel se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dne 30. dubna 2012 domáhal po žalovaném zaplacení 120 865 Kč v souvislosti s podílovým spoluvlastnictvím stěžovatele a žalovaného nemovitostí v k. ú. Plzeň. Okresní soud vydal dne 23. května 2012 platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný odpor. V průběhu soudního řízení podal stěžovatel podle ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. návrh na vydání předběžného opatření ze dne 16. července 2014, aby byl žalovaný povinen zdržet se jakkoli nakládat s finančními prostředky ve výši 283 115 Kč složenými na účtu úschov.
3. Okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností návrh na vydání předběžného opatření zamítl s tím, že podle jeho závěru neexistuje objektivní obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Plzni usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, tedy že by žalovaný měl v úmyslu peníze získané z kupní ceny za prodej své nemovitosti utratit nebo převést na třetí osobu, jak se stěžovatel domníval.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkal vadné hodnocení skutkového stavu, vyvození vadných právních závěrů a to, že se celou věcí dostatečně nezabývaly. Stěžovatel uvedl, že u okresního soudu probíhá v současné době (vyjma pravomocně skončených řízení) pět řízení o zaplacení dluhů žalovaného vůči stěžovateli v částce 1 880 132,97 Kč a má za to, že splnil podmínky pro to, aby předběžné opatření bylo nařízeno. Podle názoru stěžovatele, učiněné závěry obecných soudů jsou nelogické a rozporné s tvrzením stěžovatele i s jím předloženými důkazy, proto lze taková rozhodnutí považovat za svévolná. Závěrem stěžovatel namítal, že podal v obdobných řízeních rovněž návrhy na nařízení předběžných opatření s naprosto shodnými tvrzeními a důkazy a na základě stejných skutečností, kdy ačkoli tyto návrhy byly okresním soudem zamítnuty, k odvolání podanému stěžovatelem ve dvou věcech krajský soud předběžná opatření sám nařídil. Je proto podle tvrzení stěžovatele v rozporu se zásadou legitimního očekávání a právní jistoty, aby naprosto stejná věc byla týmž soudem řešena odlišně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ve stěžovatelem napadených usneseních, se jedná o rozhodnutí, která mají charakter předběžného a dočasného opatření. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů (čl. 90 Ústavy) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se přesvědčit, zda jsou důvody pro vydání předběžného opatření vůbec dány, a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly stanoveným zákonným postupem.
7. Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu ve věci rozhodujících soudů při vydání napadených rozhodnutí.
8. Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
9. Ústavní soud již dříve konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04). Neústavnost napadených rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že v jiné věci rozhodoval krajský soud odlišně. Při rozhodování obecné soudy posuzují každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem a případně dalším podmínkám. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v souvislosti s přezkoumáváním ústavní stížností napadených rozhodnutí posuzoval správnost rozhodování soudů v návaznosti na jejich další, ústavní stížností nenapadená, rozhodnutí.
10. K tomu se sluší připomenout, že stěžovatel podal v obdobné věci u Ústavního soudu celkem tři ústavní stížnosti, přičemž Ústavní soud ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 620/15 odmítl dne 14. dubna 2015 jako zjevně neopodstatněnou. Řízení v předmětné věci o zaplacení 120 865 Kč pak bylo usnesením okresního soudu ze dne 10. února 2015 přerušeno a to z důvodu, že žalovaný dne 8. ledna 2015 zemřel (č. listu 294).
11. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.
12. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu