ECLI:CZ:US:2015:1.US.422.15.1
sp. zn. I. ÚS 422/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Františka Nahodila, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Krchňavým, advokátem, se sídlem Bratrská 303/1, Dačice, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2014 č. j. 31 Af 175/2012-60 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2015 č. j. 31 Af 175/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku o nákladech řízení ve znění v záhlaví uvedeného opravného usnesení téhož soudu. Tímto výrokem bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu, ve znění opravného usnesení, byla k žalobám stěžovatele zrušena tři rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně jako žalovaného (výroky I., II. a III.) a dále byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 50.109 Kč (výrok IV.). Krajský soud stěžovateli jako plně úspěšnému ve věci přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení podle §60 odst. 1 soudního řádu správního, avšak zároveň přistoupil k omezení výše přiznané náhrady podle §60 odst. 7 téhož zákona, přičemž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 3923/11 (k použití §150 občanského soudního řádu a k výši náhrady nákladů řízení v případech tzv. formulářových žalob). Krajský soud zdůraznil, že v dané věci byla třemi v zásadě zcela shodnými žalobami napadena tři obsahově skutkově i právně totožná rozhodnutí žalovaného vydaná v jediném daňovém řízení; navíc prostřednictvím stejného právního zástupce byly podány ještě další tři shodné žaloby jménem spolupracujícího subjektu stěžovatele. Tak podle krajského soudu byl v dané věci v podstatě učiněn jen jediný úkon právní služby v případě sepisu žaloby, stejně jako v případě vyhotovení repliky. Proto byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení zahrnující náhradu nákladů za úkony právní služby (třikrát převzetí a příprava věci, jedenkrát sepis žaloby, jedenkrát sepis repliky a jedenkrát účasti na dvou jednáních po spojení věcí), náhradu hotových výdajů, náhradu nákladů cestovného a náhradu za zaplacené soudní poplatky. Krajský soud stěžovateli dále nepřiznal náhradu nákladů řízení za jím tvrzené, ale nijak neprokázané úkony právní služby (porady zástupce s klientem a sepisy právních rozborů).
3. Podle stěžovatele krajský soud při rozhodování o nákladech řízení ve věci zjevně nepředvídatelně vybočil z výkladového aplikačního standardu soudní praxe, aplikoval chybný výklad a postupoval v rozporu s procesními pravidly. Krajským soudem citované nálezy Ústavního soudu na projednávaný případ vůbec nedopadají a v soudním řízení správním nelze použít §150 občanského soudního řádu. Za irelevantní stěžovatel považuje též odkazy krajského soudu k řízení o žalobách spolupracujícího subjektu stěžovatele (bývalé manželky). Stěžovatelovy žaloby nebyly sepsány samoúčelně, ale byly jeho právní obranou proti třem rozhodnutím žalovaného vydaným ve třech daňových řízeních; navíc již dříve ve věci rozhodoval též Nejvyšší správní soud, který stěžovateli přiznal vždy náhradu nákladů řízení v plné míře. Krom toho stěžovatel krajskému soudu vytýká, že tento mohl přistoupit ke spojení žalob ke společnému projednání již na samém začátku řízení, nikoliv až na jeho konci před ústním jednáním; stěžovatel tak byl nucen sepsat tři žaloby, tři repliky, zaplatit tři soudní poplatky za podání žaloby atd. Mimoto stěžovatel nesouhlasí ani s nepřiznáním náhrady nákladů za úkony právní služby v podobě porad zástupce s klientem a sepisů právních rozborů, přičemž poukazuje na to, že jejich prokázání ani nebylo krajským soudem požadováno; navíc důkaz alespoň o jednom jednání stěžovatele s jeho zástupcem se ve spise nachází, a to v podobě plné moci udělené zástupci při jednání.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádné pochybení krajského soudu v tomto smyslu však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
7. Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že podaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení. Dle své konstantní judikatury však Ústavní soud při posuzování takových rozhodnutí postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, typicky v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. příkladmo usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006 či nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013).
8. Žádné takové extrémní vybočení ze zákonných pravidel však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal. Přestože napadené rozhodnutí krajského soudu mohlo být pro stěžovatele nečekané, je třeba zdůraznit, že krajský soud jej opřel o relevantní ustanovení soudního řádu správního, jejichž aplikace v daném případě není z ústavněprávního pohledu nepřijatelná. Nedošlo k aplikaci §150 občanského soudního řádu, jak naznačuje stěžovatel, ale k aplikaci §60 odst. 7 soudního řádu správního, jež je však ustanovením obdobným, zakládajícím možnost správního soudu výjimečně moderovat účastníkům přiznanou náhradu nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. V daném případě krajský soud tyto důvody shledal v okolnostech uplatnění nároku, kdy sice byla původně vedena tři samostatná řízení, ale jednalo se v nich o zrušení správních rozhodnutí založených na shodných skutkových zjištěních i právních závěrech, pročež i následná podání stěžovatele v těchto věcech - žaloby, repliky - byly v zásadě argumentačně shodné. Proto je krajský soud připodobnil k tzv. formulářovým žalobám, přestože tyto jsou typičtější pro občanské soudní řízení. Krajský soud tedy svůj postup srozumitelně odůvodnil, a to způsobem přehledným a logickým, který nelze mít za ústavně rozporný. Citace nálezů Ústavního soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí není nepřípadnou; pokud pak jde o odkazy na žaloby podané v jiném soudním řízení spolupracujícího subjektu stěžovatele, tato skutečnost se při určení náhrady stěžovatelových nákladů řízení viditelně neprojevila. Napadené rozhodnutí krajského soudu pak nemůže protiústavním činit ani ta skutečnost, že krajský soud mohl o spojení stěžovatelových žalob ke společnému projednání rozhodnout dříve, čímž by nedošlo k podávání totožných podání stěžovatele v různých řízeních před krajským soudem. Pokud v této souvislosti stěžovatel upozornil také na svou povinnost zaplatit soudní poplatek ve všech třech řízeních, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v rámci náhrady nákladů řízení byla stěžovateli přiznána i plná částka zaplacená za soudní poplatky (ve výši 9.000 Kč). Konečně pokud stěžovatel kritizoval, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, které neprokázal, aniž by však byl k tomuto vyzván (respektive částečně je prokázal plnou mocí ve spise), potom Ústavní soud zdůrazňuje, že ani tato námitka svou závažností nedosahuje ústavněprávní relevance - Ústavnímu soudu obecně nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů (včetně otázky, zda určitá skutečnost byla, či nebyla prokázána) obecnými soudy, tím méně jedná-li se o otázky nákladů řízení. Nehledě na to je zřejmé, že náhrada nákladů řízení může dopadat zásadně jen na ty náklady, které byly soudu prokázány, nikoliv jen tvrzeny, s čímž však byl stěžovatel zastoupený v řízení před krajským soudem specializovaným zástupcem (daňovým poradcem) nepochybně obeznámen.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení extrémním způsobem nevykročilo ze zákonných procesních pravidel, je z ústavněprávní perspektivy akceptovatelné, a tedy nikoliv ústavně nesouladné. Napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a vlastnit majetek.
10. Ústavní stížnost tudíž byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu