ECLI:CZ:US:2015:1.US.426.15.1
sp. zn. I. ÚS 426/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Reveal, s. r. o., se sídlem Kpt. Fechtnera 446/10, Hradec Králové, právně zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem na Hřebenech II. 1718/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014 č. j. 21 Cdo 4089/2014-208 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2014 č. j. 24 Co 598/2013-175 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2015 stěžovatelka brojila proti shora citovaným rozhodnutím a tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2014 č. j. 24 Co 598/2013-175 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 14 C 7/2013-149 ze dne 9. 9. 2013, kterým byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na určení, že výpověď daná mu stěžovatelkou dopisem ze dne 26. 9. 2012 je neplatná a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 28 338,36 Kč. Okresní soud dospěl po provedeném řízení k závěru, že u žalobce (vedlejšího účastníka) byl naplněn výpovědní důvod ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce, neboť se stal nadbytečným v souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce. Stěžovatelka mu z tohoto důvodu dala platnou výpověď, nadto za situace, kdy do práce dlouhodobě nechodil, neboť stěžovatelka pro něj neměla jinou práci odpovídající jeho nepříznivému zdravotnímu stavu. Lékařský posudek ohledně zdravotního stavu vedlejšího účastníka pro absenci formálních náležitostí přitom stěžovatelce neumožňoval dát mu výpověď z důvodu uvedeného v §52 písm. d) zákoníku práce, tj. pro nemožnost výkonu dosavadní práce z důvodu utrpěného pracovního úrazu. Okresní soud tudíž žalobu zamítl.
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka pak krajský soud dospěl k opačnému závěru a rozhodl tak, že výpověď je neplatná. Stěžovatelce uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před okresním soudem částku 2 000 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 2 000 Kč.
4. Odvolací soud dovodil, že se vedlejší účastník nemohl stát pro stěžovatelku nadbytečným na základě jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2011, neboť již od 20. 7. 2010 pro něj žádnou práci nevykonával, a to na základě lékařského posudku ze dne 8. 8. 2011, který dosavadní výkon práce truhláře vylučoval. Stěžovatelka proto nemohla vedlejšímu účastníkovi práci truhláře vůbec přidělovat [§103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] a byla povinna jej převést na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci [§41 písm. b), odst. 6 zákoníku práce], což ale neučinila. Pokud tedy jinou vhodnou práci neměla, byla oprávněna dát vedlejšímu účastníkovi výpověď z důvodu uvedeného v §52 písm. d) zákoníku práce, tedy pro nemožnost výkonu dosavadní práce z důvodu utrpěného pracovního úrazu, příp. z důvodu dle §52 písm. e) zákoníku práce, tedy pro jeho jinak objektivně nepříznivý zdravotní stav. Jestliže ale stěžovatelka nemohla přidělovat vedlejšímu účastníkovi práci podle pracovní smlouvy a nepřevedla jej ani na jinou, pro něj vhodnou práci, nemohl následkem jeho rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa vedlejšího účastníka nastat stav, kdy by jeho práce nebyla pro stěžovatelku v dalším období potřebná. Soud tedy uzavřel, že zcela chybí příčinná souvislost mezi nadbytečností vedlejšího účastníka a rozhodnutím stěžovatelky o snížení počtu zaměstnanců tak, jak ji nutně vyžaduje §52 písm. c) zákoníku práce.
5. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2702/2011, který byl uveřejněn pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, r. 2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva vlastnit majetek, neboť v důsledku rozhodnutí obecných soudů je nucena vyplácet vedlejšímu účastníkovi zpětně mzdu, aniž by pro stěžovatelku vykonával jakoukoli práci, a ačkoli je pro stěžovatelku nadbytečným, a dále do práva na spravedlivý proces, když zejména dovolací soud se dovoláním stěžovatelky odmítnul jakkoli zabývat, a dle přesvědčení stěžovatelky tak došlo k nepřípustnému odepření spravedlnosti.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
9. Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením věci Nejvyšším soudem a způsobem jeho vypořádání se s dovoláním stěžovatelky. Zde je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř., v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, dle platné právní úpravy lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
10. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (dostupný, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) k problematice použití tohoto ustanovení konstatoval, že ačkoliv jde v případě ustanovení §243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. o výjimku z ustanovení §157 odst. 2 a §169 odst. 4 o. s. ř., neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí (srov. Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, komentář k §243f odst. 3, str. 1651), odůvodnění požadavky kladené na předvídatelnost a srozumitelnost rozhodnutí nesplňuje pouze za situace, kdy Nejvyšší soud toliko konstatuje, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Takovým deficitem však rozporované usnesení netrpí, neboť dovolací soud v něm jasně poukázal na svou ustálenou judikaturu, týkající se právní otázky v dovolání s tím, že není důvodu ji posuzovat jinak.
11. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí obecných soudů tak dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou jí ústavně zaručena.
12. Na základě shora uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu