ECLI:CZ:US:2015:1.US.450.15.1
sp. zn. I. ÚS 450/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky WILLTOM, s.r.o., se sídlem Politických vězňů 10, Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem Kostelní náměstí 1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 137/2014-42 ze dne 28. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu majetku a spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Finanční úřad pro Prahu 1 dne 21. 12. 2010 stěžovatelce dodatečně vyměřil za zdaňovací období roku 2006 daň z příjmů právnických osob ve výši 1 882 560 Kč, neboť neuznal jako daňově uznatelný náklad tvorbu rezerv na opravu nemovitosti, kterou stěžovatelku uplatnila v roce 2006. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a Městský soud v Praze zamítl správní žalobu stěžovatelky.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, ve které především namítala, že právní úprava byla proti ní aplikována retroaktivně. Nejvyšší správní soud však nesouhlasil a v odůvodnění uvedl, že předmětnou tvorbu rezerv nebylo možno uplatnit jako daňově uznatelný náklad od 1. 1. 2006 podle novely zákona o daních z příjmů č. 545/2005 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 2006. Její aplikace tedy nebyla retroaktivní.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek porušil její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, neboť obecné soudy nesprávně vyložily příslušná ustanovení zákona o daních z příjmů a aplikovaly je retroaktivně.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu