ECLI:CZ:US:2015:1.US.53.15.1
sp. zn. I. ÚS 53/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky CF FLOP, s.r.o., IČ 64608565, se sídlem Brno - Sever, Nejedlého 383/11, doručovací adresa: P.O. BOX 11,708 11 Ostrava - Poruba, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 1101/2014-85, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013 č. j. 35 Co 238/2013-62 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2013 č. j. 19 C 282/2011-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 282/2011 domáhala zaplacení částky 197.000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1885/2004. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě co do částky 43.500 Kč s přísl. vyhověl, co do částky 153.500 Kč však žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uložil povinnost zaplatit jí 3.500 Kč, v ostatním rozsahu napadený rozsudek potvrdil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 1101/2014-85 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek porušil její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nejen nesprávné, ale i neúplné. Soud nevzal v úvahu, že důvodem dovolacím bylo nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, věc byla rozhodnuta v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Řízení totiž dosud trvá již 9 roků a 4 měsíce a soud základní částku vypočetl jako násobek 87 měsíců x 1.250 Kč, tedy 117.500 Kč, tedy vyšel z roční částky 15.000 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že soud měl vyjít ze základní roční částky 20.000 Kč. Obecné soudy se kritériem složitosti věci dostatečně nezabývaly, soud prvního stupně pouze konstatoval, že "řízení bylo složité skutkově i právně" a odvolací soud pouze uvedl, že se ztotožnil se snížením základní částky o 30 %. Stěžovatelka se naopak domnívá, že věc nebyla nijak složitá a je zde tedy důvod, aby soud o 20 % zvýšil základní částku za průtahy soudů v letech 2004-2014. Nejvyšší soud podle stěžovatelky pominul, že v dovolacím řízení brojila také proti závěru odvolacího soudu, který za údajnou nevýznamnost věci snížil základní částku odškodnění o 40 %, což je dovolacím důvodem. Stěžovatelka dále namítá i průtahy v průběhu řízení v nyní posuzované věci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu