ECLI:CZ:US:2015:1.US.645.15.1
sp. zn. I. ÚS 645/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Dušila, právně zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 16 C 56/2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 19 Co 2800/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2540/2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 (dále jen "Listina").
2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích se stěžovatel domáhal na vedlejšímu účastníkovi, svém bývalém zaměstnavateli, zaplacení částky 52 428 Kč
s příslušenstvím z titulu nároku na tříměsíční odstupné. Dle přesvědčení stěžovatele došlo u vedlejšího účastníka k organizační změně, a jelikož faktickým důvodem ukončení pracovního poměru (ukončen dohodou ze dne 3. 2. 2010) byla situace uvedená v §52 písm. c) zákoníku práce, vznikl stěžovateli dle §67 zákoníku práce nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Okresní soud žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že z dokazování nevyplynulo, že by byla dohoda o skončení pracovního poměru uzavřena z důvodu nadbytečnosti stěžovatele. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že jednak neobsahovalo údaj o tom, v jakém rozsahu stěžovatel předcházející rozhodnutí napadá, a jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy, rozhodující ve věci, učinily nesprávné právní závěry především v tom, že stěžovatel nebyl nadbytečný.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
6. To se však v projednávané věci nestalo. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logická a z hlediska rozsahu dostatečná, a že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
7. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu