ECLI:CZ:US:2015:1.US.652.15.1
sp. zn. I. ÚS 652/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Anny Vymazalové, zastoupené Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Dobrovského 50, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2014 č. j. 16 Co 344/2014-601 a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 8. 2014 č. j. 6 C 221/2007-581, s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka spatřuje zásah do svých práv v postupu civilních soudů, který byl dle názoru stěžovatelky přepjatě formalistický, neboť odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudních poplatků zastaveno. Tento postup považuje za zásah do jejích ústavně garantovaných práv, neboť v důsledku uvalení soudního poplatku ve výši 250 000 Kč nebude moci dále hájit svá práva, a to pouze z ekonomických důvodů.
3. Dále stěžovatelka poukázala na nedostatky v náležitostech napadených rozhodnutí, kdy rozhodnutí jsou v rozporu s procesními předpisy, a shledává je nepřezkoumatelnými a nezákonnými. Z odůvodnění není zřejmé, jakým právním názorem se odvolací soud řídil, jak zhodnotil navržené důkazy a jak se vypořádal s jejími námitkami. Stěžovatelka poukázala také na nekonzistentnost rozhodování obecných soudů ohledně její poplatkové povinnosti, tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
4. Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 11. 2012 č. j. 6 C 221/2007-489. Vedlejší účastník již zahájil vymáhání náhrady nákladů řízení, když vyzval stěžovatelku k zaplacení a upozornil ji na podání návrhu k zahájení exekučního řízení. Stěžovatelka přitom není schopna částku 286 560 Kč jednorázově zaplatit. Je tedy evidentní, že stěžovatelce by případná exekuce a výkon rozhodnutí pro výše uvedenou částku - dosud zaplatila část ve výši 31 560 Kč - způsobila nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout vedlejšímu účastníkovi při odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
5. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby této ústavní stížnosti vyhověl a svým nálezem usnesení napadená ústavní stížností zrušil.
6. Ústavní soud nebude podrobně reprodukovat průběh dosavadního řízení, neboť je stěžovatelce znám.
7. Ústavní soud posoudil obsah podané ústavní stížnosti i příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhem zjevně neopodstatněným. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí v něm vydaným, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pochybení takového rázu Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování procesního práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatelka tak nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svého práva na spravedlivý proces, pokud se účinným nástrojem - odvoláním proti usnesení o zastavení odvolacího řízení - nedomáhala jeho ochrany v řízení před obecnými soudy, neboť řádně a včas za podané odvolání neuhradila soudní poplatek.
9. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka s podaným odvoláním proti rozsudku soudu I. stupně nezaplatila příslušný soudní poplatek, proto byla následně k jeho zaplacení vyzvána soudem prvního stupně s patřičným poučením o následcích marného uplynutí stanovené lhůty (č. l. 578). Protože svou poplatkovou povinnost ani přes výzvu soudu nesplnila, soud prvního stupně z tohoto důvodu odvolací řízení usnesením ze dne 8. 8. 2014 v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil. Stěžovatelka měla možnost zvrátit pro ni nepříznivý výsledek řízení buď tím, že by vyměřený soudní poplatek zaplatila do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, neboť v takovém případě by soud prvního stupně usnesení o zastavení odvolacího řízení sám zrušil (srov. ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích), nebo prostřednictvím odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení. O této možnosti byla řádně v usnesení poučena. Je přitom nerozhodné, že stěžovatelka v mezidobí po vydání usnesení o zastavení řízení, ale ještě před tím, než jí bylo toto usnesení doručeno, požádala soud o osvobození od soudního poplatku, neboť samotnou touto žádostí nemohla důsledky již vydaného usnesení o zastavení odvolacího řízení zvrátit.
10. Odvolací soud poté, co přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně, stejně jako její návrh na přerušení řízení, nejsou důvodné. Co do obsahu odvolání žalobkyně nepodává žádný z důvodů, který by mohl činit napadené usnesení prvostupňového soudu nezákonným, tedy netvrdí v tomto směru nic právně relevantního, nic, co by představovalo důvody, že za dané skutkové a právní situace nemělo být vydáno. Soud I. stupně rozhodl, dle jím citovaného zákonného ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, o zastavení odvolacího řízení věcně správně; na odůvodnění jeho rozhodnutí, s jehož obsahem se odvolací soud ztotožnil, ve zbytku odkázal.
11. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr soudu ohledně posouzení procesního zavinění na zastavení řízení, přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a v rámci volné úvahy soudu, z ústavního hlediska zpochybňoval.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí [k tomuto postupu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94 ze dne 13. 1. 1995 (U 2/3 SbNU 313)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu