ECLI:CZ:US:2015:1.US.958.15.1
sp. zn. I. ÚS 958/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti 1. T. B., a 2. P. C., zastoupených JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. prosince 2013 č. j. 5 T 89/2012-2835, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2014 sp. zn. 7 To 87/2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 č. j. 7 Tdo 1123/2014-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měli být zkráceni na svých ústavně zaručených právech, garantovaných v článku 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností, vyplývá následující:
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 5 T 89/2012 byli stěžovatelé společně se spoluobviněnými uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 11. 2011 a odsouzeni k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po částce 100 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále jim byl uložen trest zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu dvou let.
4. Proti prvoinstančnímu rozsudku stěžovatelé podali odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 7 To 87/2014 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu Prahu 1 pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a znovu stěžovatele odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sboru a obecní policie v trvání dvou let s tím, že nově uvedl správné ustanovení trestního zákoníku, čímž napravil pochybení soudu prvého stupně.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 7 Tdo 1123/2014-71 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
6. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy paušalizují jejich jednání i počet skutků, kterých se měli dopustit. Tyto závěry přitom nejsou podpořeny provedeným dokazováním. Stěžovatelé tvrdí, že např. nevykazovali zaparkovaná vozidla. Uvádějí, že pokud "k popsanému vykazování došlo, tak tito řidiči byli slušně upozorněni, že stojí v zákazu zastavení a byli požádání, aby odjeli, neboť brání natáčení". S dopravním značením nemanipulovali a řidiče za jejich jednání nikterak nepokutovali. V této souvislosti obecné soudy odmítly respektovat zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelé tyto námitky údajně vznesli v odvolání. Soud druhého stupně se však s jejich námitkami řádně nevypořádal a stěžovatelé jeho rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné.
7. Stěžovatelé tvrdí, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, zda vystupovali v postavení úředních osob. Svým jednáním stěžovatelé na uvedených místech nezasahovali do práv třetích osob, neboť "se staticky pohybovali za zákazovými a příkazovými značkami a působili pouze preventivně bez konkrétních zásahů do práv třetích osob". Stěžovatelé se tedy domnívají, že jako úřední osoby nevystupovali. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 465/2002. V napadených rozhodnutích není uvedena činnost, kterou by stěžovatelé porušili zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii"), což je podle jejich názoru jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu. Ve výroku soud uvedl toliko výčet ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), která svým jednáním měli porušit. To však ve smyslu principu "ultima ratio" k trestněprávnímu postihu stěžovatelů nedostačuje. Veškeré jednání, které stěžovatelé na inkriminovaných místech prováděli, bylo vždy prováděno v zájmu ochrany života, zdraví a majetku osob, tedy v souladu s posláním Policie ČR. Stěžovatelé v rámci svého volna nahrazovali policisty ve službě a sloužili veřejnosti a veřejnému zájmu. Uvedené povinnosti má policista podle zákona o Policii ČR i mimo službu.
8. Ve vztahu ke zločinu přijetí úplatku stěžovatelé namítají, že v napadených rozhodnutích není uvedeno, z jakých důkazů soudy dovodily, že stěžovatelé úplatek přijali. Poznámky spoluobviněného Vostárka zajištěné při údajně nezákonné domovní prohlídce přitom nelze jako důkaz použít. Obecné soudy v neprospěch stěžovatelů použily zjištění, že jiní spoluobvinění připustili, že uvedenou činnost prováděli s příslibem výdělku.
9. Stěžovatelé dodávají, že policisté ve službě jsou běžně za odměnu přislíbenou jim i jejich nadřízeným vysíláni na soukromé komparzní akce, přičemž jejich jednání je považováno za činnost v souladu se zákonem, navíc je pozitivně hodnoceno jako propagace Policie ČR.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska souladu s kautelami práva ústavního a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (jak stanoví článek 83 Ústavy České republiky), a tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Ústavní soud konstatuje, že tyto ústavněprávní předpisy nebyly v posuzovaném případě porušeny.
13. K námitkám stěžovatelů týkajících se uplatnění trestního práva jako prostředku "ultima ratio" Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost kázeňská. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností kázeňskou, jak naznačují stěžovatelé v ústavní stížnosti. Stěžovatelé svým jednáním opakovaně porušovali jednak ustanovení zákona o služebním poměru, ale i ustanovení §10 odst. 2 zákona o Policii ČR. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatelů, zejména pro jeho rozsah, jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelů, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jejich věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi. Ústavní soud shledal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Ohledně podrobností v popisu jednání stěžovatelů, lze uvést, že požadavek lokačních manažerů zajišťujících prostor pro natáčení filmových děl vyznívá z jejich svědeckých výpovědí a ostatně i z výpovědí spoluobviněných jasně - jedná se o usměrnění provozu a pohybu na dopravních komunikacích, zejména odkláněním dopravy, manipulací s mobilním dopravním značením, vykazováním vozidel a chodců do prostor, kde nebrání natáčení apod. Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatelů soud nezjistil žádné individualizované zadání jejich činnosti, nelze mu vytýkat, že u každého útoku pokračujícího trestného činu zvlášť nespecifikoval, jaké konkrétní jednání který z nich inkriminovaného dne realizoval, ale uvedl popis jednání v návětí výroku o vině společně. Námitkou stěžovatelů, že řidičům neukládali pokuty, se odvolací soud zabýval, když uvedl, že uložení pokuty v blokovém řízení by zcela jistě vedlo k rychlému odhalení činnosti policistů jejich bezprostředními nadřízenými.
15. Obdobně nalézací soud zjistil, zejména z výslechu spoluobviněných, svědků manželů Blažkových, lokačních manažerů a vyhodnocením informací získaných z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že platila automatická zaběhnutá praxe, že za výše uvedenou činnost byli policisté honorováni. Tuto odměnu však policisté mimo službu nejsou oprávněni přijmout, neboť je to v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) a §48 odst. 2 zákona o služebním poměru. Domovní prohlídku u spoluobviněného Vostárka soud prohlásil za nezákonně provedenou a k důkazům z ní vzešlým odmítl přihlížet.
16. Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
17. K námitkám ohledně postavení úřední osoby obecné soudy vyšly z ustanovení §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Dospěly k závěru, že pokud stěžovatelé jako policisté ve služebním stejnokroji vykonávali úkony spadající do působnosti policie, používali přitom oprávnění, která jsou jim jako příslušníkům bezpečnostního sboru svěřena zákonem, jednali v postavení úředních osob, přestože se v dané době ve službě nenacházeli. V tomto směru je totiž nutné rozlišovat dvě situace, které jsou pro posouzení postavení úřední osoby v konkrétním případě rozhodující. První z nich je situace, na níž pamatuje ustanovení §10 odst. 2 zákona o Policii ČR. Podle něho má policista i v době mimo službu, je-li bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo svoboda osob anebo majetek nebo došlo-li k útoku na tyto hodnoty provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Za těchto okolností je pak i policistům v civilním oděvu, poté, co svou příslušnost k policii prokáží, poskytována zvýšená ochrana, coby úředním osobám. Na tento případ dopadá stěžovateli uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 465/2002. V uvedené věci se jednalo o trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Odsouzení zde rozbili čelní sklo u vozidla, ze kterého vystoupil řidič a spolujezdkyně v civilním oblečení, představili se jako policisté, vyzvali odsouzené k předložení průkazu totožnosti, na což odsouzení reagovali tím, že příslušníky policie fyzicky napadli. Policistům v této věci tak je poskytována zvýšená ochrana, neboť policisté zde, byť v době, kdy nebyli ve službě, realizovali zákonem svěřenou pravomoc.
18. V posuzované věci se však jedná o situaci odlišnou. Stěžovatelé v době mimo službu, bez vědomí nadřízeného v podstatě svévolně vykonávali preventivní dohled nad silničním provozem a v případě nutnosti jej řídili s příslibem finanční odměny od soukromého subjektu, aby zajistili hladký průběh natáčení audiovizuálních děl. K usnadnění tohoto jednání, aby si zajistili respekt řidičů a jiných osob, vykonávali tuto činnost v době mimo službu ve služebním stejnokroji, čímž prokazovali svou příslušnost k Policii ČR. Jednali proto jako úřední osoby, nicméně svým jednáním porušovali řadu ustanovení služebního zákona a výše uvedené ustanovení zákona o Policii ČR, a zneužili tak svou pravomoc. Podléhají proto zvýšené odpovědnosti. Výše uvedený judikát tak na jejich věc nelze vztáhnout.
19. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí.
20. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu