ECLI:CZ:US:2015:1.US.96.15.1
sp. zn. I. ÚS 96/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Žofie Labajové, zastoupené Mgr. Danielem Siwym, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014 č. j. 22 Cdo 1373/2014-939, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 8 Co 58/2013-890 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 10. května 2012 č. j. 27 C 355/98-785, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení uhradí stát.
2. Stěžovatelka se žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 22. října 1998 domáhala, aby žalované Severomoravská plynárenská, a. s., byla uložena povinnost odstranit na vlastní náklady nefunkční část stavby plynovodu, který je umístěn na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky. Soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit České republice na nákladech řízení částku 16 434,50 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). K odvolání podanému oběma účastníky Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice částku 11 504 Kč, ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 16 810 Kč, dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 5 445 Kč a České republice na nákladech odvolacího řízení částku 6 337 Kč. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podle jejího názoru všechny ve věci rozhodující soudy vykládaly rozhodné právní předpisy způsobem odůvodňujícím zřejmou nespravedlnost a tedy ne ústavně konformně. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s učiněnými skutkovými závěry a s provedeným hodnocením důkazů a má za to, že dotčené soudy zcela pominuly její argumenty týkající se otázky způsobu výkonu vlastnického práva žalovanou ve vztahu ke stěžovatelce. Stěžovatelka poukázala rovněž na skutečnost, že došlo i k porušení jejího práva na vyřízení věci bez zbytečných průtahů, přičemž uvedla, že v tomto směru se již domáhá náhrady způsobené nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že všechny ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
7. K poukazu stěžovatelky na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatelka má za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohla tedy podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby bylo rozhodnuto, že náklady jejího právního zastoupení uhradí stát, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu