ECLI:CZ:US:2015:1.US.980.15.1
sp. zn. I. ÚS 980/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti ARGO BOHEMIA, s.r.o., IČ: 25501071, se sídlem: Brno, U vlečky 2, zastoupené JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem: Koliště 7, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 23 Cdo 2239/2012-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označeného rozsudku s tím, že se jím cítí dotčena v ústavně garantovaných právech dle ustanovení čl. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že podle jejího přesvědčení v soudním řízení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, který nemá oporu v provedených důkazech, proto její žaloba o celkovou částku 11 066 713,10 Kč proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (SZIF) byla zamítnuta. Dále uvedla, že zasilatelská smlouva č.1391/0500001/00001 a zasilatelská smlouva č.1391/050002/00002 jsou smlouvami o přepravě ve smyslu §610 obchodního zákoníku, a nikoliv smlouvami zasilatelskými dle §601 obchodního zákoníku; jedná se dle jejího tvrzení o zcela zřejmý rozpor s materiální pravdou a provedeným dokazováním.
3. Dle názoru stěžovatelky soudy nesprávně aplikovaly smlouvu o přepravě podléhající regulaci dle Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) a z ní vyplývající zvláštní jednoroční promlčecí dobu. Zcela nepodloženými závěry soudů o promlčení nároku (což nesprávně potvrdil i Nejvyšší soud) došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Ohledně jistoty 2 000 000 Kč došlo k neoprávněnému zásahu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, když v daném případě SZIF neoprávněně zadržel jistotu složenou postupem dle zák. č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. K dílčímu nároku na vrácení kauce 2 000 000 Kč, složené v souvislosti s přepravou obilovin z České republiky do Belgie, stěžovatelka nesouhlasila se závěrem obecných soudů, že tato kauce propadla ve prospěch SZIF pro nesplnění podmínek smlouvy stěžovatelkou, tj. závazku přepravit sjednané množství obilovin do sjednaného termínu plnění.
4. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a uvedla, že podle jejího přesvědčení se žádný ze soudů řádně nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se nesprávné právní kvalifikace uzavřené smlouvy. Dále tvrdila, že SZIF se na její úkor bezdůvodně obohatil, když nevrátil složenou jistotu, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),].
6. Po zvážení argumentů obsažených v nyní projednávané ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Cm 117/2009 a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
8. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.
9. Stěžovatelka podala dovolání z důvodů §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tvrzením, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dovolání projednal dle zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (bod 7 čl. II, část první zák. č. 404/2012 Sb.). Otázka nastolená stěžovatelkou byla již v judikatuře řešena a rozhodnutí odvolacího soudu bylo s tímto řešením v souladu, proto dovolací soud neshledal u napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
10. Ústřední námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti je zpochybnění právního názoru civilních soudů, zvláště pak soudu dovolacího, že zasilatelská smlouva č.1391/0500001/00001 a zasilatelská smlouva č.1391/050002/00002 jsou smlouvami o přepravě ve smyslu §610 obchodního zákoníku a nikoliv smlouvami zasilatelskými dle §601 obchodního zákoníku. Dále posouzení nároku na vrácení jistoty 2 000 000 Kč, která propadla pro nesplnění smluvních podmínek s tím, že by šlo o skrytý poplatek v rozporu se zák. č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách.
11. Dovolací soud konstatoval, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, jsou relevantní jen otázky (z těch na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Dohoda o složené jistotě, která v případě nesplnění závazků ze smlouvy o přepravě propadá, představuje jiné smluvní ujednání zajišťující závazek. Účastníci dohody mohli platně závazek zajistit dohodou, která není jedním ze zajišťovacích prostředků vyjmenovaných zákonodárcem v obchodním zákoníku. Při posouzení náležitostí ujednání, zda je dostatečně srozumitelné a určité a zda není v rozporu s §3 občanského zákoníku, poukázal dovolací soud na dosavadní judikaturu. Ohledně nevrácení jistoty 2 000 000 Kč nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv stěžovatelky, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky smlouvy přepravit sjednané množství obilovin z České republiky do Belgie do sjednaného termínu plnění 30. 9. 2005; proto tato kauce propadla ve prospěch SZIF.
12. Ústavní soud přisvědčil názoru dovolacího soudu, že námitky stěžovatelky, že sama přepravu neprováděla, nejsou důvodné, a proto se jednalo o zasílatelskou smlouvu. Dovolací soud vyložil rozdíly mezi zasílatelskou smlouvou a přepravní (str. 5), vysvětlil, že ustanovení §621 obchodního zákoníku umožňuje dopravci plnit svůj závazek z přepravní smlouvy pomocí dalšího dopravce, tedy též i dopravců na území jiných států. Mezinárodní železniční přepravu věcí lze tedy provést též na základě smlouvy o přepravě ve smyslu §610 obchodního zákoníku. Dovolací soud poukázal na to, že soudy rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (23 Cdo 201/2010 ze dne 31. 3. 2010). Dovolací soud považuje skutková zjištění odvolacího soudu o obsahu smluvního ujednání, např. i z faktur vystavených žalovaným, za správná.
13. Dovolání Nejvyšší soud rozsudkem zamítl dle ustanovení §243b odst. 2 část věty před středníkem, protože dovolání nebylo důvodné. Své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, a proto lze na ně v dalším odkázat. Dovolací soud dospěl při posuzování dovolání k závěru, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných důvodů je správný.
14. Nutno konstatovat, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad touto činností, pokud při ní soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 81, 83 a 90 Ústavy).
15. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [čl. 82 Ústavy, rozhodnutí Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), usnesení sp. zn. III. ÚS 216/95 ze dne 14. 12. 1995 a násl.]. Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, kdy rozhodnutí dovolacího soudu není v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
16. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu