ECLI:CZ:US:2015:2.US.1173.15.1
sp. zn. II. ÚS 1173/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Travel Service, a. s., IČ: 256 63 135, se sídlem K Letišti 1068/30,160 08 Praha 6, zastoupené Mgr. Janou Matysovou, advokátkou se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. září 2014 č. j. 21 C 166/2013-105 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 19 Co 456/2014-134, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. září 2014 č. j. 21 C 166/2013-105 Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci Romanu Bláhovi částku 400 EUR s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. Současně soud žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 924 Kč (výrok pod bodem II.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení") s tím, že dne 25. června 2013 cestoval na lince letu QS 2679 z Antalye do Prahy, tj. na trase dlouhé 1 976 km a let byl zpožděn o 7 hodin.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 19 Co 456/2014-134 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. září 2014 č. j. 21 C 166/2013-105 potvrzen. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 549,60 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy porušily její právo, ale i právo žalobce na spravedlivý proces tím, že ignorovaly skutečnost, že žaloba byla podána jménem nezletilé osoby, přičemž tento úkon nebyl schválen soudem ve smyslu §28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného v době podání žaloby (dále jen "občanský zákoník"), když dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít dosah do sféry nezletilého, a proto zákonný zástupce nezletilého žalobce potřeboval k podání žaloby v zastoupení tohoto žalobce souhlas soudu v souladu s §176 odst. 1 a §179 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelka pak v řízení na svoji obranu uvedla a prokázala, že u daného letounu OK TVE operujícího daný den rotaci včetně letu žalobce (rotace Praha - Antalye - Pardubice - Karlovy Vary - Antalye - Praha) došlo po přistání v Pardubicích k projevení se závady na spoilerech, kdy nebylo možné tyto seřídit zpět do nulové polohy, a proto byla nařízena jejich výměna. S ohledem na tuto skutečnost, kdy letoun byl označen jako neletuschopný, pak bylo povoláno náhradní letadlo stěžovatelky, které jako první z celé flotily mělo možnost přesunout se do místa odletu, a to z Curychu. Oslovený znalec pak ve svém posudku konstatoval, že neexistují žádné prostředky, kterými by se dalo zjistit postupné zhoršování stavu systému, tedy, že zjištěné závadě není možné nikterak předejít. Současně pak potvrdil, že na daném letounu byly dodrženy veškeré předepsané kontroly a údržby, tedy, že závada nevznikla následkem zanedbání v údržbě letounu, a že nebyla vzhledem k prvnímu výskytu u flotily očekávatelná; její vznik tak ohodnotil jako náhodný.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že daná technická závada nespadá pod pojem mimořádné okolnosti, když tyto odkazují na závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), uvedené v rozhodnutích C-581/10 a C-546/07, a tedy, že nárok žalobce je oprávněný.
Dle stěžovatelky však soudy, zejména pak soud odvolací, zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce, když nerespektovaly svoji povinnost položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru (viz čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) nejpozději soudem poslední instance.
Oba soudy dle stěžovatelky mylně vykládají nařízení s související judikaturu Soudního dvora, když první z výše uvedených rozsudků (ve věci C-581/10) se věnuje pouze otázkám platnosti článků 5 až 7 nařízení z různých hledisek a druhý z uvedených rozsudků (věc C-546/07) pak pouze konstatuje, že "skutečnost, že letecký dopravce dodržel minimální pravidla údržby letadla, sama o sobě nepostačuje k prokázání, že daný dopravce přijal veškerá přiměřená opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004...". Soudní dvůr tím naznačuje, že za určitých podmínek může technická závada spadat pod pojem mimořádné okolnosti, neuvádí však již, za jakých podmínek by technická závada mimořádnou okolností být mohla, resp. jaké další skutečnosti by dostačujícími byly. Touto otázkou se obecně Soudní dvůr doposavad nezabýval a i s ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka oběma soudům opakovaně navrhovala vznést otázku k Soudnímu dvoru, která by měla za cíl odpověď na to, jaká opatření je letecký dopravce povinen přijmout v případě projevení se nepředvídatelné technické závady, aby mohla být naplněna podstata článku 5 odst. 3 nařízení, resp. za jakých podmínek by bylo možné technickou závadu za mimořádnou okolnost považovat. Soud při právním posouzení věci vyšel ze skutečnosti, že "porucha spoileru křídla letadla je v tomto případě událostí související s běžným výkonem činnosti leteckého dopravce", z čehož následně učinil právní závěr, že "předmětná technická závada nebyla mimořádnou okolností". Stěžovatelka však poukazuje na to, že pojem "běžného výkonu činnosti leteckého dopravce" není v nařízení ani jiném unijním právním předpise či judikatuře Soudního dvora nikterak specifikován a ani soudy jej v daném případě blíže nedefinovaly. Stěžovatelka tak nemá možnost dovodit, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru, že předmětná závada souvisela s jejím běžným výkonem činnosti, a předmětná rozhodnutí tak spatřuje nepřezkoumatelnými.
Dle stěžovatelky takovéto právní hodnocení, resp. odůvodnění věci, nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat zejména s ohledem na skutečnost, že pro něj není dán dostatečně pevný podklad ani v aplikovaném nařízení, ani v judikatuře Soudního dvora. Soudní dvůr totiž, uvádí stěžovatelka, dosud nepodal komplexní výklad nařízení co do povahy a odpovědnosti vzešlé z projevení se technické závady těsně po přistání letounu, resp. před vzletem letounu za předpokladu, že takováto technická závada se projevila nejen přes dodržení veškerých předepsaných údržeb a kontrol, ale i poprvé u dané flotily, tedy zcela neočekávaně, jako tomu bylo v daném případě. Výklad aplikovaného nařízení ze strany obecného soudu je tedy dle stěžovatelky nutno kvalifikovat jako svévolný a nerespektující kritéria pro položení předběžné otázky formulované v rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81 - Cilfit proti Ministero della Sanita.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 10. 7. 2015 a Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření doručeném dne 31. 8. 2015 odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice a při svém rozhodování k nim nepřihlédl.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Romana Bláhy, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce. Ten se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil a Ústavnímu soudu nezaslal plnou moc udělenou právnímu zástupci k jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem a proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy porušily její právo, ale i právo žalobce na spravedlivý proces tím, že ignorovaly skutečnost, že žaloba byla podána jménem nezletilé osoby, přičemž tento úkon nebyl schválen soudem ve smyslu §28 občanského zákoníku.
Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatelka ve svém odvolání neuplatnila a nepřípustně ji tak uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob, resp. podat ústavní stížnost jménem jiné osoby (tzv. actio popularis), resp. ve prospěch jiné osoby či osob za situace, kdy se tvrzený zásah týká stěžovatele jen zprostředkovaně, nikoli však přímo, není ve smyslu zákona o Ústavním soudu možné.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy, zejména pak soud odvolací, zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce tím, že nerespektovaly svoji povinnost položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru (viz čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) nejpozději soudem poslední instance.
Co se týče stěžovatelčiny námitky ohledně nepředložení předběžné otázky, Ústavní soud uvádí následující: Povinnost soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý čl. 234 Smlouvy o ES). Podle tohoto ustanovení má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Unijní právo, a tedy i problematika předkládání předběžné otázky, náleží svou povahou k právu podústavnímu, nicméně nepředložení předběžné otázky v rozporu s tímto právem může za určitých okolností přivodit porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního, resp. unijního práva tehdy, jestliže český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které zákon stěžovateli poskytuje) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57).
Ústavní soud tedy ve své rozhodovací praxi shledává porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny jako důsledek porušení povinnosti soudu poslední instance položit předběžnou otázku (srov. nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11, N 202/63 SbNU 357). Ústavní soud setrvává na svém názoru, že v případě, kdy vnitrostátní soud poslední instance nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru a nezabývá se aplikací práva Evropské unie, ačkoliv v projednávané věci není možno vyloučit aplikaci unijního práva na daný případ, výklad norem práva EU není jednoznačný a Soudní dvůr jej dosud neřešil, dopustí se porušení práva na zákonného soudce v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny a s čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 2476/13).
V nálezu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14 Ústavní soud vyslovil, že pomine-li obecný soud obligatorní prostředek k objasnění právního základu (výkladu unijního práva) rozhodný pro rozhodnutí ve věci samé, může dojít k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. V rámci ústavních kautel řádného procesu je proto povinností Ústavního soudu posoudit, zda jsou respektována kritéria pro položení předběžné otázky formulovaná nad rámec čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie zejména v rozsudku Soudního dvora ve věci C-283/81 (Cilfit v. Ministero della Sanita), což značí, že: a) daná otázka výkladu ustanovení unijního práva je nutná pro řešení daného případu, b) Ústavní soud není oprávněn podávat jeho obecně závazný výklad, c) ustanovení unijního práva není acte clair, tj. nebyly vyloučeny rozumné pochybnosti ohledně jeho výkladu, neboť Soudní dvůr buď ještě o dané otázce nerozhodl v jiném řízení, resp. neexistuje jeho ustálená judikatura (nejedná se o acte éclairé), nebo nebyl výklad jednoznačně ozřejměn ani soudy jiných členských států Evropské unie ve shodě se Soudním dvorem.
V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že stanoví-li příslušné bezpečnostní předpisy povinnost leteckého dopravce provést konkrétní technické a administrativní úkony v případě jakéhokoliv zaznamenaného střetu letounu s ptákem, jejich realizace si vyžádá určitý čas, který může způsobit zpoždění letu. Je-li přitom tato povinnost dána v důsledku události vymezené ve čtrnáctém bodě odůvodnění nařízení, tj. musí-li letecký dopravce z tohoto důvodu provést některé technické a administrativní úkony nad rámec své běžné činnosti (typu pravidelné technické údržby), vzniká otázka, zda by bylo v rozporu s pravidly nařízení, aby i doba, jež si provedení těchto činností vyžádá, byla započítána do celkové doby zpoždění letounu pro účely určení náhrady škody cestujícím. Je totiž nutno reflektovat, že provádění úkonů zejména technického charakteru (kontrola letounu po střetu s ptákem) je legitimní vyžadovat z důvodu zajištění bezpečnosti cestujících; na jejich provedení je naopak třeba trvat. V případě, že tato okolnost nebyla v řízení vyjasněna položením předběžné otázky, došlo k porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud proto dospěl v uvedené věci k závěru, že otázku, kdy dojde ke kombinaci mimořádné události a předvídatelné události (porucha letadla), Soudní dvůr nikdy před tím neřešil. V nyní souzené věci nejde o tento případ.
V souzené věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně aplikoval články 5 až 7 nařízení. Tyto články musí být vykládány tak, že cestující, jejichž let byl zpožděn, mají na základě tohoto nařízení právo na náhradu škody, jestliže v důsledku takového letu utrpí časovou ztrátu v rozsahu tří nebo více hodin, tzn. že svého plánovaného cílového místa určení dosáhnou o tři nebo více hodin později, než je čas příletu původně plánovaný leteckým dopravcem. Právo na náhradu škody však cestujícím nevzniká, může-li letecký dopravce prokázat, že významné zpoždění letu je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce. Žalovaná ve svém odvolání argumentuje především tím, že se v daném případě jednalo o mimořádnou událost, neboť porucha letadla byla zcela neočekávaná a nepředvídaná, když bylo posudkem Ing. Kamarýta prokázáno, že technická údržba letadla nebyla zanedbána. Otázkou technické závady v návaznosti na výklad mimořádné události se již zabýval i Soudní dvůr ve svých rozhodnutích ve věcech C-581/10 (Emeka, Bill Chinazo a Brian Cheimezie Nelson proti Deutsche Lufthansa AG ze dne 23. 10. 2012), C 629/10 (TUI Travel plc. a spol. proti Civil Aviation Authority ze dne 23. 10. 2012), C-549/07 (Friederike Wallentin-Hermann proti Alitalia-Linee Aeree Italiane SpA ze dne 22. 12. 2008) a nově např. C-394/14 (Sandy, Emma a Nele Siewertovi proti Condor ze dne 14. 11. 2014). Uvedená rozhodnutí vysvětlují, že časovou ztrátu způsobenou výrazným zpožděním letu je třeba posoudit nikoliv jako "škodu způsobenou zpožděním", ale jako nepohodlí cestujícího, které musí být dle výše uvedeného nařízení odškodněno se zaměřením na zachování vysoké úrovně ochrany cestujících v letecké dopravě. Povinnost k náhradě škody za těchto okolností je podle odvolacího soudu slučitelná i s čl. 29 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě (č. 123/2003 Sb.m.s., dále jen "Montrealská úmluva"). Skutečnost, že letecký dopravce dodržel minimální pravidla údržby letadla, sama o sobě nepostačuje k prokázání, že daný dopravce přijal "všechna přiměřená opatření" ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení a je tak osvobozen od povinnosti náhrady škody. Technická závada by byla mimořádnou událostí pro účely zproštění povinnosti leteckého dopravce nahradit škodu za zpoždění letu dle nařízení, pokud souvisí s událostí, která není vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a z důvodu své povahy či původu se vymyká jeho skutečné kontrole, např. s politickou nestabilitou, povětrnostními podmínkami neslučitelnými s uskutečněním příslušného letu, bezpečnostními riziky, stávkami apod. Odvolací soud poukázal na to, že pro dokreslení hodnocení mimořádných okolností pro zproštění leteckého dopravce odpovědnosti je velmi důležité i posledně jmenované rozhodnutí Soudního dvora, které řeší situaci nárazu mobilních nástupních schůdků do letadla na letišti před odletem. Ten měl způsobit jeho strukturální poškození a nutnost zajištění náhradního letadla. Soudní dvůr ani tuto okolnost nehodnotil jako mimořádnou, jež by měla za následek zproštění leteckého dopravce povinnosti poskytnout náhradu při zpoždění letu delším jak 3 hodiny. Konstatoval v tomto směru, že se jedná o událost vlastní běžnému výkonu činnosti leteckého dopravce. Porucha spoileru křídla letadla je v tomto případě událostí související s běžným výkonem činnosti leteckého dopravce. Vzhledem k citovaným rozhodnutím a v nich zaujatému právnímu názoru neshledal odvolací soud důvody pro postup dle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tj. k žádosti Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžných otázkách, tak jak je formulovala žalovaná ve svém odvolání.
V rozsudku Soudního dvora ze dne 23. října 2012 Emeka Nelson a další proti Deutsche Lufthansa AG a TUI Travel plc a další proti Civil Aviation Authority (spojené věci C-581/10 a C-629/10) se uvádí, že články 5 až 7 nařízení musejí být vykládány v tom smyslu, že cestující, jejichž let byl zpožděn, mají na základě tohoto nařízení právo na náhradu škody, jestliže v důsledku takového letu utrpí časovou ztrátu v rozsahu tří nebo více hodin, tzn. jestliže svého cílového místa určení dosáhnou o tři nebo více hodin později, než je čas příletu původně plánovaný leteckým dopravcem. Při takovém zpoždění však cestujícím právo na náhradu škody nevzniká, může-li letecký dopravce prokázat, že významné zpoždění je způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce.
Ve věci Christopher Sturgeon, Gabriel Sturgeon a Alana Sturgeon proti Condor Flugdienst GmbH a Stefan Böck a Cornelia Lepuschitz proti Air France SA (spojené věci C-402/07 a C-432/07) Soudní dvůr poukázal na to, že článek 2 písm. l) a články 5 a 6 nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že bez ohledu na dobu trvání zpoždění - byť by se jednalo o zpoždění významné - nelze zpožděný let považovat za zrušený, jestliže je uskutečněn v souladu s původním plánem stanoveným leteckým dopravcem. Články 5, 6 a 7 nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze na cestující zpožděných letů nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7 uvedeného nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu času tří nebo více hodin, tedy jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Nicméně takové zpoždění nezakládá nárok na náhradu škody ve prospěch cestujících, jestliže letecký dopravce může prokázat, že významné zpoždění bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce. Článek 5 odst. 3 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že technická závada na letadle, která má za následek zrušení nebo zpoždění letu, nespadá pod pojem "mimořádné okolnosti" ve smyslu uvedeného ustanovení, s výjimkou situace, kdy je daná závada způsobena událostmi, které svou povahou či původem nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole.
V rozsudku Soudního dvora ze dne 22. prosince 2008 Friederike Wallentin-Hermann proti Alitalia - Linee Aeree Italiane SpA (věc C-549/07) se uvádí, že čl. 5 odst. 3 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že technická závada na letadle, která má za následek zrušení letu, nespadá pod pojem "mimořádné okolnosti" ve smyslu uvedeného ustanovení, s výjimkou situace, kdy je daná závada způsobena událostmi, které svou povahou či původem nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole. Montrealská úmluva není určující pro výklad exkulpačních důvodů uvedených v čl. 5 odst. 3 nařízení. Vyšší četnost technických závad u leteckého dopravce není sama o sobě skutečností takové povahy, aby umožnila konstatovat, že nastaly nebo nenastaly "mimořádné okolnosti" ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení. Skutečnost, že letecký dopravce dodržel minimální pravidla údržby letadla, sama o sobě nepostačuje k prokázání, že daný dopravce přijal "všechna přiměřená opatření" ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, a tudíž k tomu, aby byl uvedený dopravce osvobozen od povinnosti náhrady škody stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení.
Z výše uvedené judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 5 odst. 3 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že technická závada na letadle, která má za následek zrušení nebo zpoždění letu, nespadá pod pojem "mimořádné okolnosti" ve smyslu uvedeného ustanovení, s výjimkou situace, kdy je daná závada způsobena událostmi, které svou povahou či původem nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole. Skutečnost, že letecký dopravce dodržel minimální pravidla údržby letadla, sama o sobě nepostačuje k prokázání, že daný dopravce přijal "všechna přiměřená opatření" ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, a tudíž k tomu, aby byl uvedený dopravce osvobozen od povinnosti náhrady škody stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení. Články 5 až 7 nařízení musejí být vykládány v tom smyslu, že cestující, jejichž let byl zpožděn, mají na základě tohoto nařízení právo na náhradu škody, jestliže v důsledku takového letu utrpí časovou ztrátu v rozsahu tří nebo více hodin, tzn., jestliže svého cílového místa určení dosáhnou o tři nebo více hodin později, než je čas příletu původně plánovaný leteckým dopravcem. Při takovém zpoždění však cestujícím právo na náhradu škody nevzniká, může-li letecký dopravce prokázat, že technická závada na letadle, která měla za následek zrušení nebo zpoždění letu, nespadá pod pojem "mimořádné okolnosti" ve smyslu uvedeného ustanovení, s výjimkou situace, kdy je daná závada způsobena událostmi, které svou povahou či původem nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole.
Je nepochybné, že v souzené věci šlo o technickou závadu, přičemž bylo na stěžovatelce, aby v řízení prokázala, že tato závada, která měla za následek zrušení, resp. zpoždění letu, byla způsobena událostmi, které svou povahou či původem nejsou vlastní běžnému výkonu činnosti dotčeného leteckého dopravce a vymykají se jeho účinné kontrole, tedy, že významné zpoždění bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi, kterým by nebylo možné zabránit, i kdyby byla přijata všechna přiměřená opatření, tedy okolnostmi, jež se vymykají účinné kontrole leteckého dopravce. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatelka v tomto směru důkazní břemeno neunesla.
Ústavní soud uzavírá, že povinnost soudu položit předběžnou otázku neznamená, že každá pochybnost o použití unijního práva žalobcem či stěžovatelem musí mít za následek povinnost položit předběžnou otázku. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud dostatečně vysvětlil, že v dané věci vzhledem k v rozsudku citovaným rozhodnutím a v nich zaujatému právnímu názoru neshledal důvody pro postup dle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tj. k žádosti Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžných otázkách, tak jak je formulovala žalovaná ve svém odvolání. Ústavní soud shledává tyto závěry odvolacího soudu přesvědčivými a řádně odůvodněnými. Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu