ECLI:CZ:US:2015:2.US.1245.15.1
sp. zn. II. ÚS 1245/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilé N. T. a nezletilého D. T., obou zastoupených matkou M. T., všichni zastoupeni Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2015, č. j. 10 Co 10/2015-180, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 16. 10. 2014, č. j. 6 P 53/2014-132, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují zásadní nesouhlas s tím, že napadenými rozhodnutími bylo sníženo výživné na straně otce, když bylo v řízení prokázáno, že potřeby nezletilých, zvláště od měsíce září 2014, kdy nezletilá N. začala navštěvovat střední školu v Plzni, se navýšily o částku přesahující 1500 Kč měsíčně, dále je nutno započítat náklady na speciální stravu nezletilé a náklady spojené s jejím léčením v Praze, kam ji matka musí dovážet. Zásadním způsobem se také zvedly náklady na školní potřeby, na které otec žádným způsobem nepřispěl. Matka nezletilých považuje za zcela nestandardní, aby vyživovací povinnost na nezletilou N. byla otci stanovena pouze ve výši 3 000 Kč měsíčně, neboť se jedná o dívku ve věku převyšujícím 16 let, kdy potřeby jejích vrstevníků jsou zásadním způsobem vyšší. Na obdobnou situaci lze poukázat i ohledně nákladů spojených s nezletilým D., na kterého byla nalézacím soudem určena vyživovací povinnost ve výši 2 000 Kč. I zde matka hradí veškeré další potřeby. Pokud jde o podmínky na straně otce, je nutno zdůraznit, že to byl právě otec, jehož hráčská závislost uvedla celou rodinu do dluhů a následně k insolvenčnímu řízení obou rodičů. Nalézací soud přitom nepřihlíží ke skutečnosti, že v souvislosti s tímto insolvenčním řízením byl otec nucen prodat rodinný dům a ze zbytku finančních prostředků si zakoupil bytovou jednotku. Soud nevzal v potaz ani nezanedbatelné výdaje otce spojené s kouřením a požíváním alkoholických nápojů. Stěžovatelé se domnívají, že mzda otce nemůže dosahovat částek, které byly zaměstnavatelem potvrzovány, a domnívají se, že otci jsou vypláceny mimo běžnou a prokazovanou mzdu prostředky další. Matka je přesvědčena, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s potřebami nezletilých ve prospěch otce, který rezignuje na jejich potřeby, a veškeré náklady na jejich péči, výživu a hrazení dalších povinností přesunul na bedra matky.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 6 P 53/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 16. 10. 2013, č. j. 6 P 53/2014-132, bylo sníženo otci výživné s účinností od 1. 2. 2014, a to na částku 3 000 Kč pro nezletilou N. a na částku 2000 Kč pro nezletilého D. Dále pak soud upravil styk otce s dětmi a ve výroku o výživném změnil předchozí rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části dotčené odvoláním potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň - sever nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že je zřejmé, že v souvislosti s vývojem dětí dochází ke zvyšování jejich potřeb, na druhé straně je však nutno vzít v úvahu možnosti a schopnosti otce, který dosahuje nižších výdělků než v době, kdy naposledy soud o výživném rozhodoval. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když otec opětovně měnil zaměstnání a nyní bude pracovat jako číšník, je nepochybné, že je schopen platit výživné ve výši 3000 Kč pro N. a 2000 Kč pro D. Takto určené výživné podle názoru soudu prvního stupně odpovídá §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, toto hledisko přitom předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který dovodil, že soud prvního stupně postupoval správně, když otci výživné shora popsaným způsobem snížil.
7. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených občanským zákoníkem přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo; naopak je možno konstatovat, že odvolací soud rozsudek o výživném dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž se při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně zabýval jak zvyšujícími se potřebami obou nezletilých dětí, tak příjmy otce, přičemž musel zohlednit skutečnost, že na straně otce došlo v důsledku ukončení jeho podnikání ke změně finanční situace.
8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že se stěžovatelé domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakují argumentaci, kterou již před těmito soudy uvedli, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily. To platí především pro argument stěžovatelů, že se potřeby nezletilých, zejména nezletilé N., zvýšily. Soudy obou stupňů tuto skutečnost měly za prokázanou a vzaly v této souvislosti v potaz i nástup nezletilé na střední školu a její zdravotní stav, který vyžaduje další náklady spojené se speciální stravou a dojížděním do nemocnice v Praze-Motole. Stěžovatelům však bylo současně vyloženo, že hledisku odůvodněných potřeb dítěte předchází hledisko zásady, podle které životní úroveň rodičů má být zásadně shodná s životní úrovní dítěte. Na tomto místě se názory stěžovatelů a soudů rozcházejí, když stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením životní úrovně otce, která dle jejich názoru není zdaleka tak nízká, jak tvrdí otec, a jak ji také zhodnotily obecné soudy, které dospěly k závěru o zhoršení poměrů otce, a v důsledku toho shledaly naplnění podmínek pro snížení výživného.
9. V souvislosti s hodnocením důkazů ohledně poměrů na straně otce poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
10. Odvolací soud vyložil stěžovatelce na straně 3 a 4 rozsudku, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o zhoršení poměrů na straně otce od roku 2011, kdy naposled soud výživné upravoval. Vycházel přitom ze skutečnosti, že v době, která je předmětem tohoto řízení, otec provozoval restauraci, tuto činnost však pro neúspěch ukončil. O finančních výsledcích z provozování této restaurace předložil peněžní deník, z kterého vyplývá, že příjem za celé období provozu této restaurace, tj. za období únor až srpen 2014, byl 10 161 Kč. Po ukončení podnikání otec nastoupil jako pomocný číšník, a ze zprávy jeho zaměstnavatele vyplývá, že průměrný čistý příjem otce činí 7 654 Kč měsíčně. Sám otec uvedl, že se spropitným má k dispozici měsíčně částku 11 000 Kč.
11. Ústavní soud má za to, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci stěžovateli namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů bylo otci sníženo výživné, a vycházely přitom ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Pokud stěžovatelé namítají, že příjem otce je ve skutečnosti vyšší, neodpovídá tento jejich názor výsledkům provedeného dokazování. Odvolací soud se taktéž vypořádal s námitkou stěžovatelů ohledně výtěžku insolvenčního řízení i údajného požívání alkoholických nápojů otcem.
12. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu