ECLI:CZ:US:2015:2.US.1322.15.1
sp. zn. II. ÚS 1322/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Ťuka, zastoupeného JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem kanceláře Trojická 20, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 30 Cdo 5357/2014-485, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 5. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl změněn pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 14 Co 496/2013, a bylo určeno, že vlastnické právo ke zde specifikované bytové jednotce (dále také "byt") svědčí žalobkyni Emilii Dostálové. Stěžovatel jako druhý kupující nabyl v dobré víře a za reálnou cenu předmětný byt, který první kupující Petr Šmatlák koupil od žalobkyně. Žalobkyně byla po uzavření kupní smlouvy s prvním kupujícím prohlášena nesvéprávnou osobou. Po prohlášení nesvéprávnosti podala proti stěžovateli žalobu na vyklizení nemovitosti z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy (uzavřené mezi ní a Petrem Šmatlákem). Stěžovatel však uvádí, že byt koupil na úvěr, jenž nyní splácí (nadto provedl v předmětném bytě úpravy a opravy v přibližné hodnotě 300.000 Kč). Poté, co se stěžovatel seznámil s žalobou na vyklizení bytu, stejně jako se skutečností, že Emilie Dostálová bude prohlášena za nesvéprávnou, byl nucen podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení směřující proti panu Šmatlákovi a žalobu proti Emilii Dostálové směřující k zaplacení nákladů spojených z výše zmiňovaným zhodnocením bytu.
3. Stěžovatel dále uvádí, že jiný majetek, než předmětný byt, nemá. Nejvyšší soud (zejména na rozdíl od Městského soudu v Praze) tak svým rozhodnutím prolomil zásadu, že v soudním řízení není možné poskytovat ochranu vlastnictví pouze nesvéprávné osobě, tedy prodávající, nýbrž je nutné vyvažovat potřebu vlastnictví i z pohledu stěžovatele. Relativizuje-li Nejvyšší soud v této souvislosti dobrou víru stěžovatele při uzavírání kupní smlouvy s P. Šmatlákem, přehlíží skutečnost, že sám stěžovatel včas zahájil řízení o vydání bezdůvodného obohacení právě proti P. Šmatlákovi, což podle jeho názoru dostatečně svědčí o jeho zájmu na zajištění ochrany práv žalobkyně. Stěžovatel rovněž soudu opakovaně předkládal návrh na narovnání, jehož předmětem by bylo zpětvzetí žalob, pokud P. Šmatlák doplatí E. Dostálové kupní částku 600.000 Kč. Na tyto návrhy stěžovatele však žalobkyně nepřistoupila. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu popírá výkladové zásady zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník"), které slouží i k interpretaci zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"); tyto zásady podle stěžovatele přitom svědčí ve prospěch dobré víry nabyvatele nemovitosti i v případech identických s věcí stěžovatele.
4. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 48 C 509/2007, Ústavní soud zjistil, že jmenovaný soud (vázán právním názorem Městského soudu v Praze z předchozího řízení) rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 48 C 509/2007-389, rozhodl tak, že zamítl žalobu E. Dostálové na určení jejího vlastnictví k předmětnému bytu (výrok I); výrokem II pak zamítl žalobu, jíž E. Dostálová žádala, aby stěžovatel vyklidil tento byt. Obvodní soud vycházel ze závěrů judikatury Ústavního soudu vztahující se k problematice ochrany dobré víry nabyvatele od nevlastníka a rovněž přihlédl ke stávající právní úpravě v občanském zákoníku. Kupní smlouva, uzavřená mezi E. Dostálovou a P. Šmatlákem, byla prý totiž absolutně neplatná, neboť E. Dostálová ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Stěžovatel, který předmětný byt koupil od P. Šmatláka, jej tak získal od nevlastníka. Obvodní soud proto vážil mezi ochranou původního vlastnického práva E. Dostálové a dobré víry pozdějšího nabyvatele (stěžovatele), kterou považoval za prokázanou. Dospěl přitom k závěru, že v dané situaci bude spravedlivější řešení, dá-li přednost stěžovateli. K tomuto závěru ho vedla především úvaha, že přiznáním vlastnického práva E. Dostálové by na ni uvalil břemeno zaplatit stěžovateli bezdůvodné obohacení (neboť stěžovatel bytovou jednotku v mezidobí zrekonstruoval a tím zhodnotil), a současně by musela P. Šmatlákovi vrátit kupní cenu z neplatné kupní smlouvy. Obě tyto platby by přitom výrazně překročily její dostupné prostředky a v jejím pokročilém věku by ji mohly uvrhnout do tíživé životní situace. Naopak z prostředků, které získala od P. Šmatláka (jenž byl zároveň ochoten kupní cenu ještě dorovnat), by si mohla v pronajatém bytě (v části města, které dobře zná) zajistit důstojné stáří. Nadto stěžovatel podle obvodního soudu za danou situaci nenese odpovědnost; byt zrekonstruoval, nemá jinou možnost bydlení a z předmětného bytu hradí hypotéku.
5. K odvolání E. Dostálové Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 14 Co 496/2013-437, citovaný rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud věc posuzoval zejména podle judikatury vztahující se k dané problematice [odkázal především na nález Ústavního soudu z 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též pod http://nalus.usoud.cz] a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz) a konstatoval, že se obvodní soud správně zabýval otázkou dobré víry stěžovatele a ztotožnil se i s jeho závěrem, že je to stěžovatel, kdo má právo na ochranu vůči původní vlastnici.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že změnil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze s tím, že se E. Dostálová určuje vlastnicí předmětné bytové jednotky (výrok I). Naopak dovolání Emilie Dostálové proti té části rozsudku Městského soudu v Praze, jíž byl ve věci samé potvrzen rozsudek obvodního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba na vyklizení předmětného bytu, Nejvyšší soud odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a výrok IV). V odůvodnění rozsudku vycházel nejprve z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. V něm totiž bylo - mimo jiné - reagováno na dosavadní absenci vymezení skutkové podstaty nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka. Poté Nejvyšší soud řešil střet práv E. Dostálové a stěžovatele v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, a to tak, že je třeba poskytnout E. Dostálové, jako nesvéprávné osobě, zvýšenou ochranu, tak jak to ostatně reflektuje dřívější i současný občanský zákoník. Nadto od převodu bytové jednotky ve vlastnictví E. Dostálové do vlastnictví P. Šmatláka a dále od převodu téhož bytu z vlastnictví P. Šmatláka do vlastnictví stěžovatele neuběhl ani jeden rok. Stěžovatel prý v předchozím řízení opakovaně uvedl, že mu P. Šmatlák předložil jeho nabývací titul. Stěžovatel tedy měl informaci, že předchozí prodej byl uskutečněn za velmi nízkou cenu. Věděl rovněž, že při uzavření kupní smlouvy cena nebyla zcela vypořádána a že v rámci kupních smluv bylo mezi účastníky uzavřeno ujednání, podle něhož - za splnění stanovených podmínek - dojde k převodu vlastnického práva k bytu zpět na E. Dostálovou. Všechny tyto okolnosti měly stěžovatele vést k náležité obezřetnosti při uvažovaném majetkovém transferu, neboť nepochybně vykazovaly jistou míru rizika. Především však krátká lhůta mezi prvním a druhým majetkovým převodem bytu a v neposlední řadě také tvrzená rychlost rekonstrukce bytu podle Nejvyššího soudu jen přisvědčují tomu, že soudy při hledání spravedlivého řešení v daném případě zjištěné okolnosti a souvislosti hodnotily poněkud povrchně.
7. Vedle toho Nejvyšší soud zdůraznil, že právní názor obou soudů o možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě důvěry v takový zápis nemůže obstát již proto, že koliduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). Tato judikatura je údajně zcela v souladu s plenární judikaturou Ústavního soudu - konkrétně s nálezem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04 [(N 119/41 SbNU 485); č. 452/2006 Sb.] a s nálezem ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 78/06 [(N 162/47 SbNU 145); č. 307/2007 Sb.]. S přihlédnutím k těmto důvodům tedy odvolací soud pochybil, neposkytl-li E. Dostálové ochranu jejího vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. Pokud dovolání žalobkyně směřovalo i proti výroku rozsudku odvolacího soudu zamítajícímu uložení povinnosti stěžovatele vyklidit předmětnou bytovou jednotku, bylo nutno v tomto rozsahu dovolání odmítnout, neboť nebyl vymezen dovolací důvod a nebylo uvedeno, v čem je spatřována přípustnost dovolání.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Předně je nutné konstatovat, že se stěžovatel ve své stížnostní argumentaci poněkud míjí s důvody, na nichž je rozsudek Nejvyššího soudu vystavěn. Přitom závěr Nejvyššího soudu ohledně nedostatku dobré víry stěžovatele, jež je ale nutnou podmínkou pro aplikaci myšlenkového postupu zaneseného v obou stěžejních nálezech Ústavního soudu - tedy v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 2219/12 - považuje Ústavní soud za správný. Jak již zdůraznil Nejvyšší soud, sám stěžovatel během řízení výslovně prohlásil (srov. č. l. 20), že měl k dispozici smlouvu uzavřenou mezi E. Dostálovou a P. Šmatlákem. Zmíněná smlouva přitom již při zcela běžné míře opatrnosti (a stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, proč by bylo nepřiměřené tuto po něm vyžadovat) budí důvodné pochybnosti. Jednak nepřiměřeně nízkou cenou, kterou se P. Šmatlák zavázal uhradit, jednak tím, že i přes tuto skutečnost nebyla finanční částka představující kupní cenu (tedy 418.000 Kč) E. Dostálové poskytnuta jednorázově, ale po částech. Podstatné rovněž je, že i druhá smlouva uzavřená mezi P. Šmatlákem a E. Dostálovou [od první smlouvy, která se liší od druhé v pořadí jen výší kupní ceny (původně stanovené částkou 370.000 Kč) totiž Emilie Dostálová krátce po jejím uzavření odstoupila] obsahovala ujednání (srov. výslovné tvrzení P. Šmatláka na č. l. 66 a znění smlouvy založené v příloze spisu), že vrátí-li E. Dostálová P. Šmatlákovi jím složenou kupní cenu do stanovené doby, převede jí P. Šmatlák předmětnou bytovou jednotku zpět. Takové smluvní ujednání jistě není pro kupní smlouvu právě "typické", a to zvláště za situace, kdy P. Šmatlák před nalézacím soudem tvrdil (srov. č. l. 66), že byt již začal rekonstruovat, ačkoliv tedy reálně hrozilo, že by o zhodnocení v podobě rekonstrukce přišel, rozhodla-li by se E. Dostálová znovu od smlouvy odstoupit. I kdyby tedy Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovo tvrzení prezentované před obecnými soudy, že P. Šmatláka před uzavřením kupní smlouvy (na základě níž stěžovatel byt nabyl) neznal (seznámili je prý společní kamarádi), zmíněné ujednání v něm mělo minimálně vzbudit otázku po jeho smyslu i případných rizicích z něj plynoucích. Jen pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti shodně s Nejvyšším soudem poznamenává, že původ tohoto ujednání nutno hledat v první kupní smlouvě uzavřené mezi P. Šmatlákem a E. Dostálovou, kdy byt ve skutečnosti sloužil jako propadná zástava ve smlouvě o půjčce pro třetí osobou (srov. k tomu výpověď P. Šmatláka na č. l. 62).
10. Za těchto konkrétních skutkových okolností je podle Ústavního soudu nutno o to více preferovat ochranu E. Dostálové jako osoby nesvéprávné; to přitom nejen z hlediska právně-etického, vnímaného perspektivou nezúčastněné osoby, ale i z hlediska soudně-lékařského, nazíraného interakcí mezi účastníky smlouvy, když s ohledem na uvedené si stěžovatel měl a mohl klást otázku, zda E. Dostálová majetkovému transferu vlastně porozuměla. S tímto aspektem věci se nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti nevypořádává, resp. činí toliko nepřípadné konstatování, že se žalobou vůči P. Šmatlákovi domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši kupní ceny. Tím však sleduje ochranu svých práv, nikoliv práv E. Dostálové.
11. Potud tedy Ústavní soud považuje rozsudek Nejvyššího soudu za ústavně konformní a souladný s jeho nálezovou judikaturou. Jak ovšem vyplývá ze shora uvedené rekapitulace, Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku naznačil, že by ke změně dovoláním napadeného rozhodnutí městského soudu přistoupil, i kdyby se právě popsaná diskrepance (nacházející pro svoji závažnost odkaz v judikatuře Ústavního soudu) v posuzované věci nevyskytovala. Ústavní soud se přitom nad tímto - Nejvyšším soudem rozvedeným - závěrem nepozastavuje ani tak z důvodu narušení principů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (to zejména s ohledem na výslednou správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale spíše proto, že při pozornějším čtení odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku (v hlavních rysech) zcela převzatého z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 je v něm patrná určitá argumentační účelovost.
12. Především je v citované judikatuře Nejvyššího soudu odkazováno na dva nálezy pléna Ústavního soudu [tedy na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 75/04 (N 119/41 SbNU 485, 452/2006 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (N 162/47 SbNU 145, 307/2007 Sb.)], z čehož Nejvyšší soud dovozuje, že tříčlenné senáty Ústavního soudu se od plenárních nálezů nemohou odklonit; Nejvyšší soud pak zjevně - aniž by to ale ve skutečnosti blíže vysvětlil - nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 2219/12 za takový odklon považuje. Přitom je však třeba uvést už jen skutečnost, že nález sp. zn. Pl. ÚS 75/04 se týkal abstraktní kontroly norem (tehdy účinného ustanovení §446 obchodního zákoníku), kdy předmětem nabytí od nevlastníka byl osobní automobil. Netřeba přitom zdůrazňovat, že byla-li by předmětem koupě (prodeje) nemovitost, smluvní vztah by se řídil občanským zákoníkem z roku 1964. Aplikovat tedy závěry Ústavního soudu v tomto nálezu obsažené bez dalšího na problematiku nabývání nemovitostí je poněkud zavádějící. Ostatně registr silničních vozidel, rozdílně od katastru nemovitostí, není (a nebyl) ovládán principem materiální publicity - srov. k tomu výslovně důvodovou zprávu k zákonu č. 354/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (sněmovní tisk č. 180/0, důvodová zpráva - obecná část, 7. volební období) nebo implicitně důvodovou zprávu k ust. §980 občanského zákoníku (konsolidovaná důvodová zpráva je dostupná pod http://obcanskyzakonik.justice.cz).
13. Nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06 pak sice částečně dopadá na danou problematiku, ovšem nenahlíží na dobrou víru striktně pohledem relevance údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Řeší se zde toliko provázanost důsledků smluvních vztahů mezi právními předchůdci a právními nástupci. Citovaný nález tak nepodává řešení pro situaci, když dobrověrný nabyvatel jedná s důvěrou v údaje zapsané v katastru nemovitostí a rovněž z něj nelze například dovozovat (byť to Nejvyšší soud ve svém důsledku činí) relaci mezi případnou dobrou vírou nabyvatele a (absolutní) neplatností titulu, na základě něhož nemovitost získal právní předchůdce tohoto dobrověrného nabyvatele. Taková otázka pro případ řešený pod sp. zn. Pl. ÚS 78/06 nebyla relevantní a Ústavní soud se jí proto ani nezabýval. Lze tedy konstatovat, že naznačuje-li Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku, že soudci druhého a prvního senátu Ústavního soudu ve věcech evidovaných pod sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 2219/12 překročili rámec nálezy pléna vymezený, pak tento jeho závěr není případný.
14. Naopak, bude-li se Ústavní soud úvahy Nejvyššího soudu držet, je možné konstatovat, že právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006 (N 148/42 SbNU 199), podle něhož ochrana v podobě dobré víry nabyvatele "není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo (fakticita reálného světa má tedy převahou nad údaji zapsanými v katastru nemovitostí)", byl pozdější nálezovou judikaturou postupně překonán. Jedním z prvních kroků k tomu byl právě plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Ve stejném duchu je rovněž poněkud zavádějící tvrzení Nejvyššího soudu (výslovně obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku), že totiž v důvodové zprávě k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (srov. sněmovní tisk č. 778/0, důvodová zpráva, 6. volební období) je obsažen "totožný názor, který zaujímá Nejvyšší soud". Naopak zmíněná důvodová zpráva upozorňuje, že právě již v nálezu sp. zn. II. ÚS 349/03 Ústavní soud hodnotil jako "závažný problém" okolnost, že katastr nemovitostí neposkytuje dobrověrnému nabyvateli ochranu jeho práva v patřičné intenzitě.
15. S ohledem na výše uvedené lze nicméně souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
16. O žádosti stěžovatele vztahující se k přednostnímu projednání ústavní stížnosti (§39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu