ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3342.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3342/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Sboru dobrovolných hasičů Pouchov, se sídlem v Hradci Králové, Pouchov, zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem v Praze 10, Korunní 2569/108, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, o určení, že vlastníkem pozemků je žalobce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 114/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17 Co 465/2009-319, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17 Co 465/2009-319, se v celém rozsahu zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2009, č. j. 13 C 114/2008-167, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemků parc. č. 130 a 131 (trvalé travní porosty), nacházejících se v kat. úz. H., obci Malá Úpa, je žalobce. Odvolacím soudem byla dále žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 36.737,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 57.252,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Jiřího Švejnohy, DiS.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 13 C 114/2008-167, výše uvedený žalobní návrh zamítl. Shledal sice na požadovaném určení naléhavý právní zájem a uzavřel rovněž, že právní předchůdce žalobce (Místní jednota Československého svazu hasičstva v Hradci Králové – Pouchově) byl právnickou osobou mající právní subjektivitu, dospěl však k závěru, že kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1952 přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům z prodávajícího J. V. nikoli na právního předchůdce žalobce, ale na stát. Své stanovisko k této otázce odůvodnil soud prvního stupně tím, že občanský zákoník platný v době uzavření kupní smlouvy, tj. zákon č. 141/1950 Sb., upravoval pouze vlastnictví socialistické (toto pak ve formě vlastnictví státního a družstevního), osobní a soukromé. Uvedl, že v rozhodné době bylo vyloučeno, aby socialistické právnické osoby, mezi něž se řadily též tzv. dobrovolné organizace, nabývaly majetek do vlastnictví jiného než socialistického, a že se tedy v případě sporných nemovitostí jednalo o státní vlastnictví.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 3. 2010, č. j. 17 Co 465/2009-237, rozhodnutí soudu první instance změnil a žalobě vyhověl. Konstatoval, že dobová právní úprava vlastnictví majetku právnickými osobami typu právního předchůdce žalobce znala; na základě účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nebylo možno shledat zánik do té doby nesporně existujícího vlastnického práva stávajících spolků k jejich majetku, a to ani jejich přeměnou v dobrovolné organizace ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních. Z důkazu přídělovou listinou navíc odvolací instance dovodila, že kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1952, uzavřenou mezi J. V. a právním předchůdcem žalobce, byly převedeny veškeré přidělené nemovitosti jako celek, a nikoli pouze jejich ideální polovina, jak chybně usuzoval soud prvního stupně. Odvolací soud konečně zaujal stanovisko, že předmětná kupní smlouva představovala pro právního předchůdce žalobce nabývací titul ke sporným pozemkům a na straně jeho nynějšího nástupce je tak možno po právu usuzovat na existenci vlastnického práva k těmto nemovitostem.
Z podnětu dovolání žalovaného Nejvyšší soud – rozsudkem ze dne 14. 12. 2010, č. j. 28 Cdo 3313/2010-266 – výše uvedené rozhodnutí odvolací instance zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Především jí uložil, aby se zabývala otázkou dobré víry smluvních stran v platnost kupní smlouvy ze dne 7. 12. 2005 (uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR jako prodávajícím a nynějším žalovaným Ing. H. jakožto kupujícím).
Rozsudkem ze dne 21. 3. 2011, č. j. 17 Co 465/2009-319, odvolací soud ve věci rozhodoval podruhé. Setrval na svých předchozích závěrech a určovací žalobě opět vyhověl (měnící výrok I.). Dovolacím soudem zdůrazněný institut dobré víry nepokládal za relevantní faktor při rozhodování o vlastnickém právu, neboť její existence není způsobilá zhojit neplatnost právního úkonu, založenou nabytím vlastnického práva od nevlastníka (Pozemkového fondu, resp. státu). Za směrodatné ve věci nepovažoval ani hledisko užívání pozemků, též zmíněné Nejvyšším soudem. Pokud jde o kontinuitu na straně žalujícího subjektu, odvolací soud uzavřel, že tato nebyla přerušena; nelze tedy usuzovat na zánik vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný opět dovolání. Jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítal, že otázka existence dobré víry má význam i v řízení o určení vlastnického práva. Tvrdil, že při uzavírání kupní smlouvy jednal v přesvědčení, že Pozemkový fond ČR byl oprávněn s nemovitostmi nakládat, neboť to odpovídalo zápisu v katastru nemovitostí. Pro podpoření názoru o relevanci dobré víry při nabývání vlastnického práva odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Žádal proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolání žalovaného nebylo vyhověno.
C. Přípustnost dovolání a dovolací důvod
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.
D. Právní posouzení věci (důvodnost dovolání žalovaného)
Dovolání je důvodné.
I. Právní subjektivita žalobce
Nejvyšší soud setrvává na své argumentaci, jak ji předestřel ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010, č. j. 28 Cdo 3313/2010-266. V první řadě odkazuje na závěry tam uvedené, pokud jde o možné vlastnictví majetku na straně tzv. dobrovolných organizací (dříve spolků) v rozhodné době. Právní subjektivita žalobce, resp. jeho právního předchůdce, byla v mezidobí od uzavření kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1952 (kterou nabyl právní předchůdce žalobce vlastnictví k předmětným pozemkům) formálně zachována. Právní předchůdce žalobce mohl jakožto právnická osoba nabývat majetek do svého výlučného vlastnictví.
S ohledem na specifika posuzované věci je ovšem nutno přikládat zřetel i k dalším okolnostem, jež existenci vlastnického vztahu žalobce ke sporným pozemkům do určité míry zpochybňují. V tomto směru nelze shledat právní závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu za správné a jeho odůvodnění dostačující.
II. K institutu dobré víry
Žalovaný své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozuje z kupní smlouvy, uzavřené dne 7. 12. 2005 s Pozemkovým fondem ČR. Jak již dovolací soud dříve naznačil, relevantním kritériem pro posouzení, zda žalovanému svědčí ke sporným pozemkům vlastnické právo, je jeho dobrá víra v platnost smluvního převodu. Chybný je závěr odvolací instance, že otázka dobré víry není v předmětné věci rozhodná a může mít význam pouze pro eventualitu nabytí vlastnického práva vydržením. Soudní praxe se naopak již ustálila v názorovém směru, že princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).
Judikatura Ústavního soudu stran dobré víry v případě nabytí nemovitostí od nevlastníka prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře (právní názor odvolacího soudu striktně prosazující absolutní ochranu vlastnického práva původního nabyvatele nemovitostí je již překonaný). V nálezu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, zaujal Ústavní soud zásadní závěr, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv.
Dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené s jejich právními předchůdci. Proto osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Dobrá víra přitom musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Je třeba brát v úvahu, že tento právní institut má svou subjektivní i objektivní stránku. Na straně nabyvatele se předpokládá jeho vnitřní přesvědčení, že nejedná protiprávně. Také okolnosti, které doprovázejí nabytí vlastnictví, musí poskytovat podklad pro závěr, že zmíněné přesvědčení na straně nabyvatele je opodstatněné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, 28 Cdo 3737/2008 a další).
III. Publicita zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí
Nelze odhlížet též od zásady materiální publicity zápisů vlastnického práva v katastru nemovitostí. Tento princip není v zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, proveden zcela uspokojivě. Jeho posílení by přitom výrazně přispělo k zesílení právní jistoty osob vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03). Osoba nabyvatele vlastnického práva by neměla nést nepřiměřená rizika spojená s nabytím vlastnictví i přes důvěru v zápis v katastru nemovitostí. Naopak by měla být zaručena ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejné knize . Nabyvatel by se neměl obávat toho, že jej jeho dobrá víra neochrání, tzn. že přestože jednal s osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí, by mohlo být jeho vlastnické právo později zpochybněno (viz relevantní teze nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).
IV. Legitimní očekávání a dobrá víra žalovaného
K těmto právním aspektům věci nebylo odvolací instancí náležitě přihlédnuto. Nelze vyloučit, že žalovaný (nabyvatel) byl při uzavírání kupní smlouvy dne 7. 12. 2005 v dobré víře; na jeho straně dosud nebyla zjištěna jiná předchozí vědomost , jež by jeho dobrou víru v platnost tohoto právního úkonu zpochybnila. Za takové situace by bylo jeho vlastnickému právu nutno poskytnout ochranu proti jakékoli změně stavu, kterou nemohl rozumně očekávat (princip legitimního očekávání).
Lze též usuzovat, že v dobré víře mohl být při uzavírání kupní smlouvy také Pozemkový fond České republiky (prodávající), který sporné nemovitosti na žalovaného převedl z titulu jeho oprávnění daného zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby; vycházel přitom ze zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, znějícího ve prospěch státu. Je tedy třeba, aby odvolací soud v dalším průběhu řízení vyjasnil v tomto ohledu všechny potřebné skutečnosti, které dosud nebyly náležitě zjištěny, a učinil jim odpovídající právní závěry.
Nejvyšší soud zde v neposlední řadě upozorňuje na postupný posun civilistické doktríny ve směru posuzování právního úkonu pokud možno jako platného; stačí tu uvést jako příklad nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 a teze uvedené tamtéž. Ostatně stejným směrem je orientována též relevantní právní úprava právního jednání a smluv v novém občanském zákoníku, vstoupí-li v platnost. Tyto názory hovoří v posuzované věci ve prospěch platnosti smluvního převodu ze dne 7. 12. 2005 a tedy i in favorem žalovaného.
V. Stav užívání nemovitostí
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že je nutno rovněž osvětlit, jaký je současný stav užívání pozemků a k jakému účelu žalobce pozemky potřebuje. Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je třeba najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Jestliže žalobce pozemky nijak nevyužívá a ani nemá v reálném úmyslu je pro své účely využít, bylo by namístě dát přednost prvnímu z těchto hledisek. Právní jistota vlastnictví na straně nabyvatele, existují-li okolnosti svědčící v jeho prospěch, by neměla být rozkolísána.
Dovolací soud ovšem v této souvislosti akcentuje, že při posouzení otázky určení vlastnického vztahu zároveň nelze odhlížet od důkazních materiálů založených ve spise (katastrální mapy apod.), z nichž se podává, že v řízení učiněná tvrzení žalobce o funkčním spojení předmětných pozemků s dalšími jeho nemovitostmi by mohla být oprávněná; pozemky přiléhají mimo jiné k objektu bydlení ve vlastnictví žalobce. Pak ale nechť odvolací instance tuto skutečnost vyjeví a patřičným způsobem – z pohledu nynějšího předmětu řízení – zhodnotí.
E. Závěr
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.; §243d odst. 1 o. s. ř.); v tomto směru dovolací soud podpůrně upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2420/11, k jehož realizaci by mohl dát při nerespektování svých závazných pokynů podnět.
V dalším průběhu řízení se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu