ECLI:CZ:US:2015:2.US.1331.15.1
sp. zn. II. ÚS 1331/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Písek, Přátelství 1960, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 6. 2014 č. j. 1 T 16/2013-331, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. 9. 2014 č. j. 14 To 227/2014-370 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 39/2015-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť těmito pravomocnými rozhodnutími byla údajně porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to konkrétně čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky jako v nalézacím řízení a v rámci řádného i mimořádného opravného prostředku, proto Ústavní soud zdůrazňuje jen hlavní body stížnosti, které se týkají práv chráněných v ústavní rovině. Stěžovatel především namítal, že na jednání stěžovatele nedopadá skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel se domníval, že interpretace zákona, kterou provedly obecné soudy v jeho případě, je v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Orgány činné v trestním řízení zanedbaly při své úvaze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, nesprávně vyhodnotily jednání stěžovatele, neboť v dané situaci postačily k regulaci chování prostředky civilního či správního práva. Stěžovatel považuje uložený trest za nepřiměřený, je trestně stíhán za jednání, které není trestným činem a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel spatřuje v rozhodování obecných soudů prvky libovůle, jestliže se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a pominuly závěry znaleckých posudků o zranění poškozeného. Tvrdil, že v daném případě se nejednalo o běžnou dopravní nehodu, nýbrž byla jen následkem neukázněného jednání předjížděného řidiče a střetem s poškozeným vozidlem.
3. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že vady předchozího řízení nenapravil a nezabýval se dovolacími námitkami stěžovatele, usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud tak zatížil své rozhodnutí vadou, která ve svém důsledku mohla vést k nesprávnosti rozhodnutí o dovolání vůbec.
4. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a uvedl, že podle jeho přesvědčení se žádný ze soudů bezezbytku a přezkoumatelným způsobem nevypořádal s jeho námitkami, rozpory ze závěrů znaleckých posudků, spoluzaviněním poškozeného a odkazy na judikaturu, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 1 T 16/2013 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (č. l. 331) zavinil dopravní nehodu osobního motorového vozidla (zkráceně řečeno). Spolucestující Zdeněk Daniel utrpěl zhmoždění hrudní stěny s dobou léčení a pracovní neschopnosti kolem 5 týdnů, na vozidle řidiče Strnada přitom vznikla škoda ve výši přibližně 150 000 Kč. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců při podmíněně odloženém výkonu trestu na dobu 14 měsíců. Dále byl stěžovateli podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců a konečně byl stěžovatel zavázán podle §82 odst. 2 trestního zákoníku také k náhradě způsobené škody. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky byla se svým nárokem odkázána podle §229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 (14 To 227/2014-370), jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém výroku o uloženém trestu a taktéž i ve výroku navazujícím, učiněném podle §82 odst. 2 trestního zákoníku, a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil podle §148 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtrnácti měsíců.
7. Dovolací soud usnesením ze dne 4. 2. 2015 (3 Tdo 39/2015-28) dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné [dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].
8. Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo.
11. Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice se závěry obecných soudů, ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s rozhodnutím soudu v trestním řízení. Námitky obsažené v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v původním řízení a s nimiž se již dostatečně zabývaly trestní soudy. Stěžovatel svou argumentaci z trestního řízení mnohomluvně rozvádí o nepodstatné podrobnosti či málo relevantní obecné úvahy, z nichž je patrná snaha posunout principiálně skutkovou polemiku do ústavněprávní roviny.
13. Stěžovatel v zásadě zpochybňuje způsob, jímž obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel přichází s odlišnou verzí skutkového děje, než jaká byla v trestním řízení zjištěna, a od těchto změn pak odvíjí vlastní právní hodnocení. Ústavní soud předně nesouhlasí s tvrzením, že se obecné soudy skutkovými tvrzeními stěžovatele nezabývaly; soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě usvědčující stěžovatele.
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zdůrazňuje, že přisvědčil závěrům trestních soudů, že stěžovatel je beze vších pochyb výlučným viníkem předmětné dopravní nehody. K tomuto závěru bylo možno dospět na podkladě provedených důkazů, včetně těch objektivní povahy (protokol o dopravní nehodě, fotodokumentace po nehodě, plánek), a to bez ohledu na znalecký posudek znalce z oboru silniční dopravy. Za zásah do základních práv stěžovatele však nelze považovat skutečnost, že soudy, zejména soud odvolací, posléze nereagovaly na množství neustále se opakujících, avšak irelevantních skutkových námitek stěžovatele. Ani Ústavní soud, nejsa další instancí trestního soudnictví, nehodlá argumenty stěžovatele opětovně do detailu rozebírat a vyvracet.
15. Ústavní soud připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu je usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
16. Za tohoto stavu nelze trestním soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
17. Ústavní soud považuje za nedůvodné i obecné tvrzení o údajném porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přístup k soudu stěžovateli odepřen nebyl, stěžovatel měl navíc k dispozici opravný prostředek, jejž využil.
18. Ústavní soud je toho názoru, že selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít (argumentum ad maiori a minus) ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe.
19. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily (§125 tr. řádu) a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu