ECLI:CZ:US:2015:2.US.1373.15.1
sp. zn. II. ÚS 1373/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Vilémem Kaprálem, advokátem se sídlem Údolní 61, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2014, č. j. 1 T 4/2014-422, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2014, č. j. 4 To 39/2014-455, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3 Tdo 145/2015-27, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 11. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nebyla ctěna ani zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel konkrétně namítá, že se obecné soudy dopustily několika zásadních pochybení: bez řádného věcného odůvodnění zamítly provedení některých navržených důkazů, jeho obhájce nebyl přizván k výslechu svědka Stryzhaka na Ukrajině dne 12. 12. 2013, došlo k porušení principu rovnosti "zbraní" a k bagatelizaci rozporů ve výslechu svědků.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roků. Tohoto zločinu se měl dopustit tím, že dne 21. 5. 2013 po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného M. M. a způsobil mu mnohačetné zhmoždění mozku spojené s krvácením a dále zlomeninu týlní kosti s citelným omezením v obvyklém způsobu života nejméně po dobu hospitalizace v trvání 11 dnů, přičemž tohoto jednání se dopustil poté, co byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně v roce 1996 uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví dle ustanovení §222 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků. Odvolání proti v záhlaví citovanému rozsudku krajského soudu zamítl v záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci. Následně stěžovatel podal i dovolání, jež ale Nejvyšší soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností odmítl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy a nedopustí se protiústavní libovůle spočívající např. v porušení elementárních principů práva na spravedlivý proces anebo extrémního nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozených právních závěrů. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Není proto zásadně nadán ani pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
5. Z obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti se nicméně podává, že stěžovatel pouze rozporuje jednotlivá skutková zjištění, zpochybňuje výpovědi některých svědků (zejména svědka Stryzhaka), polemizuje se závěry ohledně průběhu děje, který se měl stát (především, zda skutečně udeřil hlavou poškozeného o zem) a ve skutečnosti tak pouze polemizuje se způsobem hodnocení provedeného dokazování a s vyvozenými právními závěry, což však ještě samo o sobě nemůže založit kognici Ústavního soudu k jejich přezkumu v tomto značně specifickém řízení o ústavní stížnosti a nemohl by tak činit ani tehdy, pakliže by se s nimi neztotožňoval, resp. dokázal by zjištěný skutkový stav vyhodnotit i odlišně. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, mohl by kasačním způsobem zasáhnout pouze tehdy, pokud by shledal extrémní nesoulad, tedy zcela zřejmý logický nepoměr mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, který by svědčil až o určitém stupni libovůle ze strany obecných soudů, což teprve by bylo způsobilé dosáhnout ústavní intenzity a relevance. Stěžovatel však ve skutečnosti nebrojí proti porušení svých ústavně zaručených základních práv, nýbrž pouze polemizuje se způsobem vedení soudního řízení a s výsledky provedeného dokazování a závěry z nich vyvozenými, což ale nepožívá ochrany v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel tak staví Ústavní soud de facto do pozice, která mu nepřísluší [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy)], tzn. do pozice další přezkumné soudní instance.
6. Ústavní soud po přezkoumání nyní projednávané věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí, a ani, že by se obecné soudy dopustily protiústavního deficitu spočívajícího v tvrzeném opomenutí důkazů. Jak totiž plyne z obsahu (zejména) napadeného rozsudku krajského soudu, byla provedena řada důkazů, zejména výpovědí svědků a tyto důkazy byly také soudem řádně vyhodnoceny. Skutečnost, že některým přiznal větší a jiným menší relevanci, je zcela pochopitelná a odpovídá principu volného hodnocení důkazů. Z ústavněprávního hlediska je však podstatné, že toto hodnocení v napadených rozhodnutích je přítomno, takže je zcela zřejmé, že se obecné soudy vůči stěžovateli nedopustily nepřípustné libovůle. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl např. věcně polemizovat se způsobem hodnocení výpovědi svědka I. Strzyzhaka, když soud sice konstatoval určité dílčí nesrovnalosti, avšak nezpochybňující nejpodstatnější bod jeho výpovědi (poškozený byl napaden stěžovatelem a ten jej oběma rukama chytil za hlavu a udeřil o zem), takže ji neshledal nevěrohodnou (str. 10 rozsudku krajského soudu). Krajský soud také dostatečně odůvodnil procesní použitelnost výpovědi tohoto svědka a ostatně ani stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti nepopírá, že by mu nebylo umožněno účastnit se výslechu tohoto svědka na Ukrajině, když byl jeho obhájce dotazován, zda se ho hodlá zúčastnit s tím, že termín výslechu bude přizpůsoben jeho možnostem vycestování do této země; pouze tvrdí, že nebyl řádně vyrozuměn o jeho termínu. K tomu nicméně Ústavní soud konstatuje, že neprojeví-li obhájce obžalovaného zájem vůbec se zúčastnit tohoto úkonu, nelze spatřovat pochybení soudu dosahující ústavněprávní intenzity v tom, že ho již neinformuje o konkrétním termínu. Rovněž ohledně neprovedení důkazů vyšetřením na tzv. detektoru lži a vypracování nového znaleckého posudku postačuje odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, kde je dostatečně vyloženo, proč byl jako dostačující shledán znalecký posudek MUDr. Zeleného, který odpovídal zjištěnému skutkovému ději, a nebylo proto třeba provádět posudek jiný.
7. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, případně že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zjevné, že stěžovatel v podstatě toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, tedy nemá Ústavní soud na základě zjištění plynoucích ze shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
8. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu