ECLI:CZ:US:2015:2.US.1460.14.1
sp. zn. II. ÚS 1460/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti postupu Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 9 To 22/2014 a proti druhému nečíslovanému výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014 č.j. 9 To 22/2014-427, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "v trestním řízení vedeném Krajským
soudem v Praze pod č.j. 9 To 22/2014 o odvolání státního zástupce do rozsudku Okresního soudu Praha - Západ č.j. 14T 38/2012-403, kterým byl obžaloby zproštěn M. H., bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv svobod, k němuž došlo vyloučením zákonného soudce (senátu)". Stěžovatel dále pod bodem II. petitu ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil druhý (nečíslovaný) výrok v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, jímž tento soud dle §262 tr. řádu rozhodl, aby trestní věc stěžovatele byla soudem prvého stupně opětovně projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 10. 2013, č.j. 14T 38/2012-403 podle §226 písm. a) tr. řádu opětovně zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu jednání spočívající (zkráceně řečeno) v tom, že v přesně nezjištěné době v létě 2009 v garáži svého letního domu na ostrově Korsika svlékl kalhoty nezletilému P. S. a nejrůznějším způsobem se dotýkal jeho přirození, dokud nezletilý z garáže neutekl.
K odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele (v trestní věci "obžalovaný") Krajský soud v Praze citovaný rozsudek v záhlaví označeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud již dříve zrušil předchozí zprošťující rozsudek nalézacího soudu v téže trestní věci (viz rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 11. 2012, č.j. 14T 38/2012-368 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, č.j. 9To 167/2013-387). Tentokrát však odvolací soud zároveň podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
V ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že svévolným postupem odvolacího soudu dochází k porušení jeho základního práva nebýt odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se obsáhle zamýšlí nad pohnutkami odvolacího soudu k využití delegace dle §262 tr. řádu. Podle mínění stěžovatele spočívá nesoulad mezi soudem prvého stupně a soudem odvolacím v tom, že odvolací soud nemá o vině stěžovatele naprosto žádné pochybnosti a pokouší tento svůj názor protiprávně vnutit soudu nalézacímu. Odvolací soud vychází nekriticky z obsahu výpovědi poškozeného a bez náležité argumentace odmítá zdrženlivé hodnocení tohoto důkazu nalézacím soudem. Stěžovatel má za to, že nalézací soud po předchozí kasaci zprošťujícího rozsudku respektoval pokyny odvolacího soudu vyjádřené v usnesení č.j. 9To 167/2013-387 a všechny důkazy podrobně rozebral. Odvolací soud však i přes podrobnou argumentaci okresního soudu ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku nechce akceptovat hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, jež vychází striktně ze zásady in dubio pro reo. Stěžovatel v souladu se závěry nalézacího soudu poukazuje na údajné rozpory ve výpovědi poškozeného a dalších svědků. Dle názoru stěžovatele odvolací soud v jeho trestní věci jednoznačně přikazuje, které důkazy hodnotit, jak je hodnotit a proč nepřihlížet k jiným, čímž vlastně předjímá rozhodnutí soudu prvého stupně.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal opis obžaloby a předchozích rozhodnutí obecných soudů v trestní věci stěžovatele; dále si vyžádal protokoly o hlavním líčení. Po takto provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se námitkami stěžovatele zabýval z hledisek, jež byla pro aplikaci §262 tr. řádu shrnuta již v řadě předchozích rozhodnutí (velmi podrobné a přehledné shrnutí výchozí judikatury viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2028/08 ze dne 17. 12. 2009, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05, III. ÚS 116/08 či III. ÚS 216/10).
Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy České republiky) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah Ústavního soudu tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se však nemůže v této fázi trestního řízení zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť tím by mohl v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s článkem 90 Ústavy České republiky i s uvedeným principem minimalizace zásahů Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 207/09).
Ústavní soud rovněž poukázal na to, že přípustnost postupu dle §262 tr. řádu je jedním z výrazů dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz sp. zn. I. ÚS 211/03). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle §252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. §258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz §264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (blíže viz např. zmíněné usnesení III. ÚS 2028/08 a další judikaturu tam citovanou).
Ústavní soud však zároveň postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, lhostejno v které alternativě, považuje za přípustný jen za výjimečných okolností (srov. judikaturu obecných soudů k ust. §25 tr. řádu, např. R 12/1972, či rozh. Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 273/2001 a sp. zn. 3 Tz 251/2000). Za takto výjimečnou uznává Ústavní soud zejména situaci, kdy se na základě okolností dosavadního řízení před soudem prvého stupně lze důvodně domnívat, že před tímto konkrétním soudem, popř. za konkrétního složení senátu tohoto soudu, nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle §2 tr. řádu. V minulosti Ústavní soud opakovaně připustil, že k takovým případům může dojít i za situace, kdy nalézací soud v dosavadním složení senátu není po opakované kasaci svých předchozích rozhodnutí již s to rozhodovat nestranně, případně hodnotit provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (opět viz např. III. ÚS 2028/08 a III. ÚS 207/09). S přihlédnutím ke všem okolnostem má Ústavní soud za to, že ani projednávaná věc se nevymyká z okruhu případů, kdy lze mít delegaci na jiný senát nalézacího soudu za přípustnou.
Ústavní soud především zkoumal, zda lze z odůvodnění napadeného usnesení dovodit, že by krajský soud ignoroval zásadu, že hodnocení důkazů je výhradní doménou nalézacího soudu, nebo se prostřednictvím aplikace ust. §262 tr. řádu snažil za každou cenu prosadit jiné rozhodnutí soudu prvého stupně. Odvolací soud však soudu nalézacímu nenařídil, jak konkrétní důkazy hodnotit. Samotného obsahu důkazů se argumentace odvolacího soudu týká jen nepřímo, a to především tehdy, pokud odvolací soud odkazuje na vzájemný kontext svědeckých výpovědí a dalších důkazů, jenž měl být soudem prvého stupně opakovaně ignorován. Určité rozpory ve výpovědi poškozeného a svědků měly být interpretovány příliš jednostranně a nelogicky. Odvolací soud především usiluje o to, aby se soud prvého stupně hlouběji zabýval otázkou věrohodnosti poškozeného, kde je zejména postrádána náležitá reflexe vyžádaných znaleckých posudků. Ústavní soud považuje v rámci instančního principu tento typ výtek odvolacího soudu za přijatelný. Presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny (srov. §2 odst. 2 tr. řádu) nelze zaměňovat s rezignací soudu na zásadu objektivního zjištění skutkového stavu dle §2 odst. 5 tr. řádu, a zejména s neochotou postupovat ve smyslu poslední věty tohoto ustanovení. Tím se však Ústavní soud žádným způsobem nevyjadřuje k celkové správnosti skutkových zjištění či výroků zprošťujícího rozsudku okresního soudu, pouze respektuje přezkumnou pravomoc soudu druhého stupně za situace, kdy jeho postup nenese známky zjevné libovůle a nijak nepřekračuje meze ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, nezbývá, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu