ECLI:CZ:US:2015:2.US.194.15.1
sp. zn. II. ÚS 194/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, se sídlem Divadelní 1052/16, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 375/2014-409, 28 Co 376/2014 ze dne 16. 10. 2014, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 25 P 12/2013-266 ze dne 17. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byla nezletilá svěřena do výchovy matky a otci (dále též "stěžovatel") bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 15 000 Kč měsíčně, uhradit dlužné výživné a na spořicí účet pro budoucí vzdělávání nezletilé přispívat částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok I.), dále bylo rozhodnuto o styku stěžovatele s nezletilou (výrok II.), a o nákladech řízení (výrok III). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. v části o výživném tak, že stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 15 000 Kč měsíčně, a to částkou 8 000 Kč k rukám matky a částkou 7 000 Kč na zřízený spořicí účet nezletilé s tím, že do doby zletilosti nezletilé lze s prostředky na tomto účtu nakládat pouze po předchozím schválení opatrovnickým soudem nebo s písemným souhlasem obou rodičů. V části dlužného výživného rozsudek změnil tak, že dluh na výživném stěžovateli nevznikl (výrok I.). Výrok o úpravě styku změnil v úpravě běžného víkendového styku (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu výroku I. o výchově a výroku II. o úpravě styku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Dalšími výroky IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, v němž požadoval, aby nezletilá dcera byla svěřena do střídavé výchovy obou rodičů. Namítá, že odvolací soud porušil jeho ústavní práva tím, že odmítl postup podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13. Poukazuje na zjištění vyplývající ze znaleckého posudku Mgr. Romany Hubnerové, že nezletilá má silnou kladnou emoční vazbu na oba rodiče, přičemž skutečnost, že vnímá matku autoritativněji než jeho, je dle jeho názoru dána tím, že matka s nezletilou odešla ze společné domácnosti bez jeho souhlasu a odmítala mu styk s nezletilou. Má za to, že nezletilá má na oba rodiče stejnou vazbu. Tvrdí, že soudy nejednaly v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo vychováváno oběma rodiči, k nimž má silný citový vztah, a nezohlednily, že konflikty ohledně styku s nezletilou vznikaly vinou matky a že styk byl realizován až na základě předběžného opatření. Negativní vztah matky ke stěžovateli je popsán i ve znaleckém posudku. Argumenty, jimiž odvolací soud odůvodnil závěr o zamítnutí střídavé výchovy, stěžovatel považuje za nepravdivé, nemající oporu v provedeném dokazování, přičemž poukazuje na důkazy, z nichž vyplývá, že mu matka hrubě nadává a půjčuje si vysoké finanční obnosy, které nesplácí. Namítá, že byl znevýhodněn z důvodu svého pohlaví i kvůli svému věku. Poukazuje též na skutečnost, že matka nebyla se svým návrhem zcela úspěšná, neboť požadovala větší výživné, než bylo přiznáno, a styk s nezletilou byl upraven v širším rozsahu, než bylo navrhováno. Dle jeho názoru tak není namístě, aby nesl náklady soudního řízení.
Ústavní soud v prvé řadě posoudil splnění podmínek řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Byť se stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení celých rozsudků soudů nalézacího i odvolacího, jeho argumentace směřuje výhradně proti té části výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla nezletilá svěřena do výchovy matky, a proti navazující části potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku soudu prvního stupně o výchově, a dále proti výroku odvolacího soudu, kterým byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit České republice na nákladech řízení státu celkem 22 400 Kč. Vzhledem k tomu, že vůči ostatním výrokům týkajícím se výživného a úpravy styku s nezletilou stěžovatel žádné výhrady nevznáší, Ústavní soud přezkoumal pouze ty výroky napadených rozsudků, proti nimž brojí uplatněnými námitkami. V tomto rozsahu ústavní stížnost splňuje podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Stěžovatel soudům vytýká, že pochybily, pokud nezletilou nesvěřily do střídavé péče obou rodičů, kteří k tomu mají stejné předpoklady. Podstata jeho ústavní stížnosti přitom spočívá v polemice s úvahami a závěry soudů stran toho, zda je či není stěžovatelem navrhovaná střídavá péče v zájmu nezletilé.
Jak je patrné z odůvodnění napadených rozsudků, oba soudy se otázkou nejvhodnějšího výchovného prostředí pro nezletilou velmi pečlivě zabývaly. K jejímu posouzení nechal okresní soud vypracovat i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, pro jehož účely byli znalkyní oba rodiče podrobně vyšetřeni, přičemž znalkyně doporučila svěřit nezletilou do výchovy matky a otci stanovit široký styk. Krajský soud dokazování dále doplnil výslechem znalkyně, která setrvala na závěrech svého znaleckého posudku. Z provedených důkazů pak vyvodil, že nezletilá má prokazatelně utvořenu pozitivní citovou vazbu k oběma rodičům, oba rodiče jsou způsobilí ji vychovávat, mají o její výchovu zájem a mají k tomu i vhodné podmínky. Byť stejně jako soud prvního stupně zvažoval i předpoklady střídavé péče, kterou stěžovatel navrhoval, po posouzení všech rozhodných skutečností usoudil, že střídavá péče v daném případě vhodná není s ohledem na naprostou neschopnost vzájemné komunikace mezi rodiči a na jejich konfliktní vztahy, které potvrdila znalkyně a jež vyplynuly i z průběhu řízení. Přihlédl přitom zejména ke zjištění vyvozenému ze závěrů soudní znalkyně, že je v zájmu zachování zdravého vývoje nezletilé po stránce psychické i fyzické, aby byla svěřena do výchovy matky. Její výchovné prostředí, které je dle znalkyně pro nezletilou v jejím věku více emočně podnětné, zohlednil i s ohledem na to, že nezletilá je v její péči od rozchodu rodičů v listopadu 2012 a řádně v ní prospívá. Stěžovatel sice zjištění odvolacího soudu vyvozená ze znaleckého posudku zpochybňuje a označuje je za nepravdivá, porovnáním obsahu znaleckého posudku a výpovědi znalkyně před odvolacím soudem však nelze dospět k závěru o deformaci učiněných zjištění. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby určoval, který z rodičů zavinil jejich rozchod a kdo z nich vyvolal jednotlivé incidenty mezi nimi, zvláště když takové posouzení není pro daný případ rozhodující.
Stěžovatel se sice v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, týkajícího se problematiky střídavé péče, jeho odkaz je však nepřípadný s ohledem na specifika daného případu. Důvodem, proč soudy nerozhodly o střídavé péči, nebyla skutečnost, že s ní matka nezletilé nesouhlasila, ale okolnosti zjištěné především ze závěrů znaleckého posudku. Překážkou pro svěření nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů je totiž především jejich naprostá neschopnost vzájemné kooperace a komunikace, kdy nejsou schopni se domluvit ani na základních otázkách a potřebách nezletilé.
Výše zmíněné okolnosti nevedou ani Ústavní soud k závěru, že by svěřením nezletilé do střídavé výchovy obou rodičů byla lépe zajištěna péče o ni a že by to bylo v zájmu nezletilé. Takovým výchovným opatřením, které vyžaduje alespoň minimální rozsah vzájemné komunikace mezi rodiči, by se naopak jejich velmi špatné vztahy, založené na vzájemné nesnášenlivosti a neschopnosti na čemkoliv se domluvit, mohly ještě dále vyhrocovat, což by se mohlo negativně projevit na osobnosti nezletilé. Soudům proto nelze vytýkat, že za tohoto stavu přihlédly i k dalšímu významnému hledisku, a to stabilitě výchovného prostředí nezletilé u matky, k jejíž péči nebyly zjištěny žádné výhrady.
Ústavní soud proto aproboval řešení nastalé situace, jak je nastavil krajský soud, když s ohledem na vzájemné silné citové pouto stěžovateli upravil styk s nezletilou v maximální možné míře a způsobem minimalizujícím možné kolize mezi rodiči.
Pochybení ústavního rozměru nebylo shledáno ani v rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti stěžovatele uhradit státu náklady související s vypracováním znaleckého posudku a výslechem znalkyně. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001, N 100/23 SbNU 23; nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001, N 75/22 SbNU 145).
Odvolací soud rozhodl o nákladech státu podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč k úhradě nákladů státu zavázal stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel navrhoval svěřit nezletilou do své výlučné péče nebo do střídavé péče, a soud na základě takového návrhu nechal vypracovat znalecký posudek, přičemž státem vyplacené znalečné uložil zaplatit stěžovateli, který se svým návrhem nebyl úspěšný, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za projev nepřípustné libovůle.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky soudních rozhodnutí došlo k porušení stěžovatelem tvrzených ústavních práv. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu