ECLI:CZ:US:2015:2.US.2131.14.1
sp. zn. II. ÚS 2131/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Kapitána, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Podzemným, advokátem se sídlem Masarykova 753, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 22 Cdo 4181/2008-392, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 9. 2011, č. j. 69 Co 38/2008-448, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 950/2012-490, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem.
2. Stěžovatel uvádí, že získal kupní smlouvou ze dne 15. 10. 1999 do vlastnictví rodinný dům (postavený v roce 1952), a to včetně přilehlých pozemků, ve stavu a užívání, jak jej drželi předchozí vlastníci. V dobré víře se tak domníval, že předmětem kupní smlouvy je též pozemek, na němž dům stojí, neboť nevěděl, že jeho stavitel a prvotní vlastník jej zčásti postavil na sousedním pozemku (nyní ve vlastnictví žalovaného Františka Beka, dále jen "žalovaný"). V podané žalobě na určení vlastnictví tvrdil, že v těchto závěrech vycházel z faktického ovládání a užívání inkriminovaných pozemků předchozími vlastníky (včetně směnné smlouvy mezi prvotním vlastníkem a tehdejším vlastníkem sousední nemovitosti, na níž stojí dotčený dům) či z údajů v mapě evidence nemovitostí z roku 1967, který odrážel skutečný stav v terénu. Proto se domníval, že on i jeho právní předchůdci tuto část pozemku vydrželi.
3. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem (po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu, který napadeným rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 22 Cdo 4181/2008-392, zrušil jeho předchozí rozhodnutí v této věci, jímž žalobě vyhověl) žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že prvotní vlastník a stavitel domu musel vědět, že dům zčásti postavil na sousedním pozemku, a že směnnou smlouvou z roku 1959 uzavřenou mezi ním a vlastníkem vedlejší nemovitosti, avšak beze změny skutečných hranic, nedosáhne cíle, aby dům stál na jeho pozemku. Následný vlastník domu taktéž nemohl tento pozemek vydržet v důsledku tehdy nezpůsobilého předmětu vydržení (až do účinnosti novely tehdy platného občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., tj. do 1. 1. 1992, totiž nebyly pozemky způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva). Navíc, držbu vykonával prostřednictvím osoby, která dům obývala, a která věděla, že zčásti stojí na sousedním pozemku a že existují nesrovnalosti ohledně hranic těchto pozemků. Takto se tedy mohl a měl prostřednictvím detentora nemovitostí seznámit se skutečnostmi, které v něm musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu sporné nemovitosti patří. Následující vlastníci pak dle krajského soudu sice mohli být v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří, nebyli však držiteli předmětných pozemků po zákonem stanovenou dobu deseti let, neboť si nemohli do vydržecí doby započítat dobu, kdy nemovitost vlastnili předchozí majitelé. Klíčovou se přitom stala okolnost, že následující vlastník nenabyl tyto nemovitosti uzavřením převodní smlouvy dne 9. 2. 1989, nýbrž až její registrací státním notářstvím dne 26. 5. 1989. Před nabytím účinnosti zákona č. 264/1992 Sb., který novelizoval tehdy platný občanský zákoník, totiž platilo, že nabyvatel mohl být v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí, až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím. Proto až od tohoto okamžiku mohl být tehdejší vlastník teprve v dobré víře, že se stal vlastníkem těchto převáděných nemovitostí. Jestliže tedy dne 1. 3. 1999 zahájil Městský úřad ve Valašském Meziříčí s tehdejšími vlastníky dotčených nemovitostí řízení o odstranění nepovolené stavby (kterou nařídil odstranit rozhodnutím ze dne 11. 5. 1999), v jehož průběhu vedlejší účastník vznesl námitku týkající se nevyjasněné hranice mezi dotčenými pozemky, došlo ke zpochybnění a následně i k zániku dobré víry tehdejších vlastníků, neboť tato skutečnost u nich musela vyvolat pochybnosti o tom, že jim sporné pozemky patří. Jejich dobrá víra tedy zanikla před rozhodným datem 26. 5. 1999, kdy uplynula doba deseti let vedoucí k vydržení vlastnického práva.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl, když dospěl k závěru, že jeho argumentace představuje pouze kritiku hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem, přičemž tyto námitky nemohou samy o sobě založit dovolací důvod. Hodnocení výpovědí svědků i účastníků z hlediska jejich věrohodnosti je totiž věcí soudu, který provádí dokazování.
5. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na právní jistotu zaručené čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v příliš formalistickém a extenzivním vyhodnocení důkazů svědčících o dobré víře držby předmětných pozemků ze strany předchozích vlastníků. Dle stěžovatele totiž již prvotnímu vlastníku a staviteli předmětného domu svědčí jak subjektivní, tak i objektivní stránka dobré víry, neboť již uzavřením směnné smlouvy s tehdejším vlastníkem sousedního pozemku se zjevně snažil napravit předchozí pochybení při stavbě domu, a to i před státním orgánem - notářem, který měl zabezpečit perfektnost tehdy sepsané směnné smlouvy. Účinky této smlouvy se navíc projevovaly i navenek vůči třetím osobám. Nelze tedy dle stěžovatele tvrdit, že se následně tehdejší vlastník navenek projevoval odlišně, pokud realizoval nápravu jeho pochybení prostřednictvím státního notáře. Takto tedy též následný vlastník, jenž nemovitost nabyl v rámci dědictví, byl v dobré víře, že se stal oprávněným vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem sporu. Stěžovatel nadto odmítá, že by osoba tehdy nemovitost obývající byla jejím detentorem, neboť tehdejší vlastník ji nepověřil žádnými úkony, ničím ji nezavázal, a byl to on, který vykonával nadále panství nad věcí; tato osoba mohla jen v nemovitosti zůstat bydlet s ohledem na její věk a zdravotní stav do doby prodeje nemovitosti. V této souvislosti stěžovatel též zpochybňuje závěry obecných soudů, že tato osoba věděla o nesrovnalostech s hranicemi pozemků, když svědeckou výpověď prokazující tuto skutečnost pokládá za nepravdivou, nepřesvědčivou, smyšlenou a vykonstruovanou ve prospěch vedlejšího účastníka a navíc soudy chybně vyhodnocenou. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud by skutečně tato osoba věděla o nesrovnalostech s pozemky, zajisté by o nich informovala též následujícího vlastníka, který byl jejím blízkým přítelem. Skutková zjištění krajského soudu tak dle stěžovatele nemají oporu v provedeném dokazování.
6. Stěžovatel dále odmítá závěry soudů, že by dobrá víra následného vlastníka mohla být dána až po registraci kupní smlouvy státním notářstvím, neboť ten se držby předmětných nemovitostí chopil již po podpisu kupní smlouvy dne 9. 2. 1989; jestliže notář registraci vyznačil později, nemohlo to narušit dobrou víru oprávněného držitele. Dobrá víra držitele se totiž musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; postačí tak, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. S ohledem na výše vyřčené a dobrou víru všech předchozích vlastníků proto dle stěžovatele tento vlastník vydržel předmětné nemovitosti již ke dni 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb.
7. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že žalovaný při koupi sousedního pozemku nebyl nijak informován o tom, že hranice pozemků vedou jinak, což opět svědčí skutečnosti, že nemohla být nikterak vyloučena ani zpochybněna dobrá víra a oprávněná držba právních předchůdců stěžovatele. To navíc dokumentuje též skutečnost, že sám žalovaný sepsal dne 12. 7. 1998 smlouvu o změně hranice, z níž vyplývá, že žádnou jinou hranici než hranici danou již směnnou smlouvou z roku 1959 nezná, neboť o žádných nesrovnalostech s hranicemi zde nehovoří. Stěžovatel konečně připomíná, že hranice parcel, ohledně nichž je spor veden, v jím podepsané kupní smlouvě vycházely z toho, jak byly v době uzavření této kupní smlouvy zaznačeny v operátu katastru nemovitostí v souladu s hranicemi, které vedly v terénu, což opět dokládá jednoznačnost dobré víry předchozích vlastníků.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny, a to zejména při nedodržení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů.
11. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, anebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tato situace může nastat především tehdy, kdy soud sice provede celou řadu důkazů, přihlédne ale jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem "přihlédnutí" lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3309/07 ze dne 20. 4. 2011 (N 76/61 SbNU 231)].
12. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace věci, podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá především v odlišném právním názoru stěžovatele na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Jak ale plyne ze shora uvedeného, skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vysloví právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Za této situace totiž Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech daného jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené, a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud by se totiž Ústavní soud rozhodl ingerovat výrazně do věci samé a rozhodnout ji odlišně od napadených rozsudků obecných soudů, musel by přinejmenším sám znovu provést veškeré dokazování. K tomu by však musel mít zřejmý impuls spočívající v tom, že hmotněprávní posouzení věci těmito soudy vykazuje zřetelné vady a je proto s vysokou pravděpodobností nesprávné; nic takového však v řízení před Ústavním soudem najevo nevyšlo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a zaručená základní práva či svobody; není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
13. Pouze okrajem proto Ústavní soud uvádí, že ze spisového materiálu vyplývá, že v předmětném řízení byly stěžovatelem i vedlejším účastníkem předkládány rozličné důkazy, které měly svědčit jejich tvrzení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se přitom podává, že soudy se jimi řádně zabývaly, přičemž zvažovaly také míru věrohodnosti, kterou lze tomu kterému důkazu přiřknout. Takto již okresní soud ve svém rozhodnutí například považoval za nevěrohodné výpovědi žalovaného a jeho manželky (viz s. 8-9 rozsudku krajského soudu), neboť se rozcházely s jinými provedenými důkazy; stejně tak krajský soud považoval výpověď manželky vedlejšího účastníka za nevěrohodnou z důvodu příbuzenského poměru k němu. Nelze tedy tvrdit, že by obecné soudy důkazy hodnotily jednostranně pouze ve prospěch vedlejšího účastníka, nýbrž po zhodnocení všech provedených důkazů dospěly ke shora uvedeným skutkovým a právním závěrům, přičemž v jejich postupu nelze spatřovat projev libovůle. Navíc se takto obecné soudy vypořádaly též se všemi skutkovými argumenty, které stěžovatel přednáší v ústavní stížnosti, a proto na ně Ústavní soud nemá důvod nikterak reagovat, nýbrž toliko odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy (a především krajský soud) takto ve svých rozhodnutích řádně osvětlily, z jakého důvodu a na základě jakých důkazů dospěly k vyřčeným závěrům, včetně toho, zda právní předchůdci stěžovatele drželi či nedrželi předmětné nemovitosti v dobré víře, což bylo klíčové pro posouzení vydržení předmětných pozemků. Takto se přitom podrobně věnovali dobré víře každého předchozího vlastníka a řádně uvedly, na základě jakých důkazů dospěly k hodnocení existence či neexistence dobré víry jednotlivých majitelů či držitelů.
14. Tato otázka, zda předchozí vlastníci drželi předmětné nemovitosti v dobré víře, respektive kdy mohly eventuálně tyto nemovitosti vydržet, je pak především otázkou právního hodnocení zjištěných skutkových okolností. Ústavní soud přitom ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se dovolává též stěžovatel. Pojem svévole nicméně Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)]. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatele v nyní projednávaném případě neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními", což jsou případy, kdy aplikaci předmětné právní normy schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, a napadená rozhodnutí netrpí ani přepjatým formalismem.
15. Neodůvodněný formalismus při rozhodování obecných soudů přitom Ústavní soud ve své konstantní judikatuře vždy odmítl, když zdůraznil, že orgánům veřejné moci a především obecným soudům nelze tolerovat formalistický postup, který v podstatě vede k sofistikovanému odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Obecný soud takto není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tak nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499)].
16. Ústavní soud však neshledal, že by se tímto přepjatým formalismem vyznačovala i nyní napadená rozhodnutí obecných soudů, a to ani ve vztahu k hodnocení jednotlivých provedených důkazů (viz výše), ani ve vztahu k aplikaci norem podústavního práva. Obecné soudy se totiž přidržely zákonné úpravy vydržení nemovitostí, která byla možná až od 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., a řádně též interpretovaly dobrou víru vztahující se k jednotlivým držitelům předmětných nemovitostí. Hodnocení dobré víry je přitom vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. Posouzení, je-li držitel v dobré víře, je navíc třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře tak lze uvažovat i tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012). V nyní posuzovaném případě však o této dobré víře (eventuálně omluvitelné dobré víře) u prvých dvou vlastníků nelze hovořit, protože z provedeného dokazování, jež nemá důvod Ústavní soud ze shora předestřených důvodů přehodnocovat, vyplynulo, že tito majitelé věděli (nebo se zřetelem ke všem okolnostem mohli a měli vědět), že sousedská hranice je právně neupravená a část inkriminovaného domu stojí na vedlejším pozemku. Jestliže se tedy dobrá víra držitele musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, jež je předmětem držby, tak v případech, kdy eventuální držitel ví o tom, že ve skutečnosti mu vydržovaná věc či právo nepatří, nemůže dojít k nabytí dotčené věci či práva vydržením.
17. K námitkám stěžovatele přitom Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat ani právní závěry Nejvyššího soudu, že dobrou víru vlastníka - držitele nemovitosti bylo možno před nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. dovozovat až z registrace dotčené kupní smlouvy státním notářstvím. Tehdy platné ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku totiž jasně stanovilo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy, přičemž k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím. O dobré víře držby předmětných nemovitostí tedy bylo možno uvažovat až po této registraci, neboť bez ní fakticky nenastávaly účinky kupní smlouvy, což znamená, že do té doby nemohlo přejít ani vlastnické právo k nemovitostem z prodávajícího na kupujícího a kupující tak nemovitosti nemohl držet v dobré víře.
18. Ústavní soud přitom při hodnocení stěžovatelova případu zvažoval také skutečnost, že spor mezi oběma účastníky řízení má svůj původ v období minulého nedemokratického režimu, neboť tehdy nastávaly i případy, kdy byli lidé nuceni ve vztahu ke svému vlastnictví činit právní úkony, které by v právním státě učinili stěží. Je tak nutno z ústavního hlediska reagovat na situace, kdy někdo nabyl (nebo též nenabyl) majetek za pomoci tehdejších zákonů nebo úkonů, které se skutečným právem měly málo co společného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 299/09 ze dne 18. 8. 2011 (N 142/62 SbNU 203)]. V nyní zkoumaném případě však tehdy uplatňované předpisy a praxe zjevně neměly vliv na majetková práva právních předchůdců stěžovatele. Jakkoli totiž povinnost registrace kupní smlouvy ohledně nemovité věci státním notářstvím lze do určité míry považovat za projev ingerence státu do soukromých právních vztahů jednotlivců, nelze tento vliv považovat za neakceptovatelný v tom smyslu, že by Ústavní soud měl svým rozhodováním fakticky popřít význam tehdy platných právních norem.
19. Závěrem Ústavní soud připomíná svoji předchozí judikaturu, dle níž je pro nalézání práva vždy nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrů každé soudem projednávané věci, když mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Spravedlnost takto musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)]. Dle Ústavního soudu nicméně obecné soudy v nyní posuzovaném případě učinily vše pro nalezení tohoto spravedlivého řešení, když zvažovaly ochranu vlastnického práva stěžovatele i žalovaného. Pokud přitom dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatele, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se, s ohledem na výše řečené, v nyní hodnoceném případě stalo.
20. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
21. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu