ECLI:CZ:US:2015:2.US.2146.14.1
sp. zn. II. ÚS 2146/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pekárna-cukrárna Hořovice s. r. o., se sídlem 5. května 1137/57, Praha 4, zastoupené Mgr. Romanem Strakou, LL.M., advokátem se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha - Michle, proti výroku č. II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 59 Cm 266/2008-184, proti výroku č. I a II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, č. j. 5 Cmo 47/2011-266, a proti výroku č. II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 29 Cdo 938/2012-331, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení částí výroků v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 10.140.000 Kč s příslušenstvím oproti její povinnosti předat žalovanému ing. Josefu Hodkovi tři kusy náhradních kmenových akcií na jméno společnosti Pekárna Příbram, a. s. s pořadovými čísly 0001, 0002 a 0003.
2. Stěžovatelka a žalovaný uzavřeli dne 15. 3. 2001 smlouvu o budoucí smlouvě o prodeji akcií výše zmiňované společnosti, jíž se zavázali uzavřít v letech 2005 až 2016 postupně deset smluv o prodeji celkem 510 akcií společnosti (v té době představujících 51 % základního kapitálu společnosti) za celkovou kupní cenu 23.400.361 Kč. V letech 2005 až 2007 takto uzavřeli tři smlouvy o prodeji akcií s pořadovými čísly 0001, 0002 a 0003, přičemž od dubna 2001 do září 2007 stěžovatelka zaplatila žalovanému částku 10.140.000 Kč (měsíčně 130.000 Kč). Dne 28. 12. 2007 však bylo žalovanému doručeno odstoupení stěžovatelky od smlouvy o smlouvě budoucí, jakožto tří kupních smluv z let 2005 až 2007. Důvodem bylo, že dle jejího názoru akcie nemají vlastnosti, které odpovídají účelu smluv, neboť žalovaný jakožto jediný akcionář dotčené společnosti přijal v působnosti valné hromady dne 20. 2. 2004 rozhodnutí, jímž změnil stanovy tak, že k přijetí rozhodnutí valné hromady je potřebná většina alespoň čtyř pětin všech hlasů akcionářů (zároveň odmítl na výzvu stěžovatelky ze dne 5. 12. 2007 změnit stanovy do původní podoby). Následně stěžovatelka žalovanému oznámila, že změnu okolností způsobujících zánik smluv spatřuje i "ve vyvedení veškerého peněžitého majetku ze společnosti".
3. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem z větší části žalobě stěžovatelky vyhověl. Soud nejprve odmítl, že by v posuzovaném případě byl dán důvod k odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky z důvodu pozbytí předpokládaných vlastností pořizovaných akcií (tj. změna stanov v části týkající se rozhodování valné hromady), neboť důvod či účel smlouvy nebyl ve smlouvě o smlouvě budoucí dán a samotné akcie své vlastnosti nezměnily. Soud též odmítl uznat zánik smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu změny okolností, neboť stěžovatelka si musela být vědoma, že první kupní smlouva na akcie bude uzavřena až s odstupem čtyř let a až do uzavření poslední smlouvy nebude mít žádný podstatný vliv na řízení dotčené obchodní společnosti. Stejně tak nepovažoval za platné jednostranné odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelky, neboť jí deklarovaný důvod odstoupení obchodní zákoník ani samotná smlouva neupravoval. Soud však uznal zánik závazku vzájemnou dohodou, za kterou chápal dopis stěžovatelky ze dne 21. 12. 2007 a její akceptaci žalovaným dne 25. 6. 2008 (oba tyto projevy vůle soud považoval za dostatečně určité a srozumitelné); zde soud uvedl, že žalovaný jednal jako fyzická osoba a nikoli jako předseda představenstva dotčené společnosti. Proto uložil žalovanému povinnost vrátit stěžovatelce jí poskytnuté peněžité plnění a naopak stěžovatelce přikázal vrátit žalovanému blíže určené akcie.
4. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka i žalovaný odvoláním, na základě nichž Vrchní soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl. Vrchní soud nepovažoval za potřebné zabývat se existencí dané budoucí smlouvy, neboť práva z ní nebyla v daném řízení uplatněna. Navíc vytkl, že v rozsahu, na základě něhož byly uzavřeny tři smlouvy o prodeji akcie, by pojmově již nebylo možno od této smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit, neboť v tomto rozsahu smlouva o uzavření budoucích smluv o prodeji akcií zanikla. Zároveň odmítl, že by předmětné kupní smlouvy mohly zaniknout z důvodu odstoupení od nich v režimu odpovědnosti za vady. Znění stanov dotčené obchodní společnosti v konkrétní podobě totiž nelze považovat za sjednaný parametr převáděných akcií a navíc smlouvy o prodeji akcií jejich prodej nikterak nespojují se zněním stanov (mj. soud celý proces, kdy měla stěžovatelka získat většinu akcií společnosti v průběhu 12 let, považoval za bizarní). Odmítl pak, že by k zániku smluv o prodeji akcií došlo dohodou, neboť žalovaný při krajským soudem tvrzené akceptaci zjevně postupoval jako osoba jednající jménem obchodní společnosti a nikoli jako fyzická osoba (navíc šlo o opožděnou akceptaci návrhu). Proto dle vrchního soudu nebyl prokázán zánik předmětných smluv o prodeji akcií odstoupením ani dohodou, respektive jakýmkoliv jiným způsobem.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud z větší zčásti zamítl (uznal pouze opodstatněnost námitek ve vztahu ke smlouvě o prodeji akcie s pořadovým číslem 0002 týkající se žaloby o zaplacení částky 1.040.000 Kč). Nejvyšší soud zdůraznil, že bylo-li již podle smluv o prodeji akcií plněno oběma stranami řádně a včas, zanikly závazky z těchto smluv splněním a v takovém případě již nemohly (opětovně) zaniknout v důsledku jiné právní skutečnosti, tedy ani v důsledku odstoupení stěžovatelky od smlouvy o smlouvě budoucí a smluv o prodeji akcií, ani v důsledku tvrzeného zániku smlouvy o smlouvě budoucí z jiných důvodů. Jelikož žalovaný stěžovatelce akcie již předal, považoval Nejvyšší soud za nejdůležitější otázku, zda jejich předáním splnil svůj závazek řádně, tj. zda předmětné akcie netrpěly vadami. Zdůraznil však, že změnu stanov akciové společnosti, podle níž je k přijetí řady rozhodnutí valné hromady zapotřebí alespoň čtyř pětin hlasů všech akcionářů, by bylo možno považovat za vadu převáděných akcií pouze tehdy, jestliže by si strany sjednaly jako vlastnost akcií, že stanovy společnosti musí upravovat většinu potřebnou k přijetí rozhodnutí valné hromady určitým způsobem. To se však v tomto případě nestalo, a proto bylo plněno řádně a včas a závazek mezi dotčenými stranami tak zanikl splněním. Nejvyšší soud pak odmítl též stěžovatelkou předestíraný zánik smluv o prodeji akcií z důvodu "vytunelování" společnosti žalovaným, neboť i k němu mělo dojít až po zániku smluv jejich splněním. Případné protiprávní jednání žalovaného by pak dle Nejvyššího soudu mohlo založit jeho odpovědnost za škodu tím způsobenou, nevedlo by však k zániku smluv o prodeji akcií.
II.
6. Napadená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její právo na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na legitimní očekávání majetku zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje především v příliš formalistickém výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů, které nepřihlédly k účelu a smyslu celé obchodní transakce a tímto postupem na straně jedné odmítly poskytnout stěžovatelce očekávanou elementární právní ochranu, a na straně druhé poskytly ochranu nepřípustnému jednání žalovaného, které je nepochybně v rozporu s principy fungování demokratické společnosti a právního státu. Takto dle stěžovatelky soudy především ignorovaly účel uzavření smlouvy o smlouvě budoucí a zcela izolovaně přistoupily k hodnocení inkriminovaných kupních smluv o prodeji akcií, aniž by však zvažovaly okolnosti, které stěžovatelku a žalovaného vedly k uzavření těchto smluv.
7. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že účelem těchto smluv bylo převzetí 51% akcií dotčené obchodní společnosti, které byly spojeny s většinovým hlasovacím právem, přičemž takto byl tento účel (byť písemně ve smlouvách nevyjádřený) účastníkům závazkového vztahu zřejmý a byl spojen s povahou a vlastností odkupovaných akcií. Je totiž dle stěžovatelky obecně akceptováno, že vlastník 51 % "balíku" všech akcií je za "obvyklých okolností" považován za osobu, která společnost fakticky i právně ovládá a prosazuje v ní svůj vliv, a to i na úkor ostatních akcionářů. Pouze řádným splněním všech deseti smluv o převodu akcií dotčené obchodní společnosti, kdy tyto akcie budou mít zároveň i vlastnosti odpovídající účelu uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, tak údajně dojde ke splnění celkového předmětu plnění této smlouvy. Obecné soudy však svým postupem legalizovaly ryze svévolnou změnu stanov dotčené obchodní společnosti ze strany žalovaného, která byla v ryzím rozporu s účelem uzavřených smluv, což ústí ve skutečnosti, že je nyní stěžovatelka nucena vlastnit akcie, které pro ni nemají žádnou hodnotu, což považuje za flagrantní nespravedlnost. Stěžovatelka dále namítá, že v současnosti je již dotčená obchodní společnost pouhou "skořápkou" bez žádného majetku, neboť žalovaný její majetek v roce 2008 prodal a veškeré peněžní prostředky získané prodejem mu byly společností vyplaceny jakožto jejímu vedoucímu zaměstnavateli. Dle stěžovatelky tak došlo k vytunelování této společnosti, o kterém se dozvěděla v červenci 2009. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka soudí, že došlo k zániku smlouvy o smlouvě budoucí i na ni navázaných kupních smluv o prodeji akcií, a to na základě alespoň jednoho z těchto důvodů: a) oznámením stěžovatelky o změně okolností v prosinci 2007 (v důsledku změny stanov obchodní společnosti, kdy došlo ke změně práv spojených s akciemi); nebo b) odstoupením stěžovatelky od smlouvy o smlouvě budoucí v prosinci 2007 (také v důsledku změny stanov obchodní společnosti); nebo c) akceptací odstoupení stěžovatelky ze strany žalovaného; nebo d) oznámením stěžovatelky o změně poměrů v srpnu 2009 (v důsledku "vytunelování" obchodní společnosti). Proto stěžovatelka požaduje navrácení toho, co již bylo plněno, tj. aby žalovaný stěžovatelce vrátil poskytnuté peněžní plnění a ona jemu předala již koupené akcie.
III.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti představuje otázka, zda obecné soudy při výkladu zákonných ustanovení a právních úkonů učiněných mezi stěžovatelkou a žalovaným nepostupovaly příliš formalisticky a zda při hodnocení jejich právních vztahů dostály principům spravedlnosti.
11. Ústavní soud ve své setrvalé rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecných soudů a jejich přepjatého formalismu se dovolává též stěžovatelka v nyní rozhodované věci. Ústavní soud nicméně neshledal, že by se napadená rozhodnutí obecných soudů vyznačovala přepjatým formalismem, a to ani ve vztahu k aplikaci norem podústavního práva, ani ve vztahu k výkladu právních úkonů účastníků dotčených závazkových vztahů.
12. Ústavní soud musí předně dát za pravdu stěžovatelce potud, že právní vztahy účastníků soukromoprávních vztahů musejí být posuzovány ve své celistvosti a při jejich hodnocení musí být přihlíženo též k dalším okolnostem dotčeného závazkového vztahu. Pokud takto Ústavní soud hodnotil případ stěžovatelky, dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem poměrně neobvyklý závazkový vztah, jehož předmětem měl být převod většinového podílu základního kapitálu dotčené obchodní společnosti, jenž měl být plně uskutečněn až v roce 2016, tj. 15 let od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. V této budoucí smlouvě se přitom hovořilo pouze o většinovém podílu převáděných akcií na základním kapitálu společnosti, a nikoliv o skutečnosti, že by uskutečněním tohoto prodeje měla stěžovatelka získat možnost plně ovlivnit a ovládat chod této obchodní společnosti prostřednictvím zisku prosté většiny hlasů akcionářů. Jakkoli Ústavní soud nepopírá tvrzení stěžovatelky, že získání většinového podílu základního kapitálu je zpravidla spojeno též s faktickým i právním ovládnutím dotčené obchodní společnosti, tak zároveň musí zdejší soud připomenout, že stěžovatelce, jakožto podnikatelskému subjektu, muselo být zřejmé, že tato zásada se neuplatní vždy, neboť většina nutná k přijetí rozhodnutí valné hromady může být ve stanovách upravena též odlišně, a to například i s ohledem na těsnou majoritu jednoho z akcionářů. Pro posouzení závazkových vztahů mezi stěžovatelkou a žalovaným, jak správně dovodily též obecné soudy, je tedy klíčové, že v inkriminovaných smlouvách není prodej akcií nikterak spojen s touto tvrzenou vůlí po právním i faktickém ovládnutí obchodní společnosti a ani svědci vyslechnutí v průběhu řízení před obecnými soudy tento účel uzavírané smlouvy o smlouvě budoucí jednoznačně nepotvrdili.
13. Ústavní soud v této souvislosti musí vyzdvihnout zásadu vigilantibus iura scripta sunt, dle níž bdělým náležejí práva. Jak již vícekrát zdejší soud uvedl, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou "ruku" státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519)]. Takto sami jedinci nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého právního jednání a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit.
14. V nyní projednávaném případě přitom dle Ústavního soudu stěžovatelka mohla a měla mít důvodnou obavu o nenaplnění jí tvrzeného účelu smlouvy o smlouvě budoucí, tj. získání takového podílu v obchodní společnosti, který by jí umožnil tuto společnost ovládat, a za této situace měla tento účel jasně a srozumitelně vymezit v uzavřené smlouvě o smlouvě budoucí či v dalších kupních smlouvách. Obzvláště za situace, kdy tento účel měl být plně naplněn až za patnáct let, totiž mohla a měla stěžovatelka očekávat, že se poměry v dotčené obchodní společnosti mohou změnit natolik, že nemusí dojít k naplnění původního a jí zpětně deklarovaného účelu uzavírané smlouvy. Bylo tak především na ní samotné, aby v dotčené smlouvě vymezila tento účel a zmaření tohoto účelu případně spojila se zánikem uzavírané smlouvy o smlouvách budoucích i konkrétních realizačních smluv o prodeji akcií. Jestliže takto nepostupovala, vzala na sebe jako podnikatelka riziko, o němž musela být s ohledem na běžné okolnosti fungování obchodních společností spravena. Neakceptovatelný formalistický výklad právních úkonů totiž nelze zaměňovat s výkladem, který by byl výhodný pro jednu ze stran závazkového vztahu a který by nepřihlížel k primární povinnosti tohoto účastníka ochránit svá práva. V tomto smyslu Ústavní soud zdůrazňuje též princip autonomie vůle stran účastníků závazkových vztahů, který představuje základní východisko soukromoprávních vztahů a který ponechává právě na vůli jednotlivých stran závazkového vztahu, jak si upraví vzájemné poměry. Pokud si přitom některé záležitosti jasně neupraví, podstupují tím riziko budoucích nejasností, jež však musí oni sami zohledňovat (obzvláště, pokud se jedná o smlouvu fakticky realizovanou v období 15 let).
15. Pokud se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud vyhodnotil konkrétní námitky stěžovatelky stran chybného posouzení jednotlivých důvodů zániku uzavřených smluv, musí soud souhlasit s obecnými soudy, že pokud stěžovatelka a žalovaný skutečně nespojily prodej akcií s jejich konkrétními vlastnostmi (zde faktické ovládnutí společnosti ziskem 51 % akcií), nelze než jejich předání po zaplacení kupní ceny hodnotit jako řádné plnění. Ústavní soud proto - s ohledem na ústavně právní vymezení svých pravomocí - nemá důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, že pouze za situace, kdy by bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil řádně svůj závazek, tj. že by prodávané zboží (akcie) mělo vady ve smyslu ustanovení §422 obchodního zákoníku, by bylo možno uvažovat o možnosti odstoupení od těchto smluv, neboť by nadále trval závazek žalovaného z nich. K zániku závazku je totiž třeba, aby splnění proběhlo stanoveným nebo ujednaným způsobem, aby se uskutečnilo na stanoveném nebo sjednaném místě a aby k němu došlo ve stanoveném nebo sjednaném čase; neboli aby závazek kompletně zanikl, je nutné, aby byly splněny všechny povinnosti z něj vyplývající (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3134/2012). Jak přitom plyne ze shora řečeného, tato podmínka byla v posuzovaném případě naplněna (došlo totiž k zaplacení kupní ceny a předání blíže specifikovaných akcií, odpovídajících znění smlouvy o smlouvě budoucí) a došlo tak k zániku dotčených závazkových vztahů jejich splněním, přičemž by nebylo logické dovozovat, že vzhledem k zásadě smluvní volnosti je možné dohodou (případně dokonce jednostranným právním úkonem) zrušit závazky již splněné. Pokud by účastníci chtěli smlouvami nastolený právní stav zvrátit, museli by uzavřít smlouvu novou, způsobilou založit takový právní stav, jaký zde byl předtím, než došlo ke splnění závazků ze smlouvy (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2104/2010). Proto obecné soudy postupovaly správně, pokud se omezily na posouzení řádného splnění závazku ze strany vedlejšího účastníka, poněvadž v opačném případě by přespříliš extenzivně vykládaly dotčené právní normy a zasahovaly do smluvních vztahů účastníků řízení.
16. Jestliže stěžovatelka dále namítá, že by se příčilo spravedlnosti, pokud by byla nucena plnit z dotčených smluv i přesto, že vedlejší účastník v mezidobí obchodní společnost "vytuneloval", připomíná Ústavní soud, že obecné soudy mají povinnost učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité, neboť spravedlnost takto musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)]. Zároveň však tato zásada neznamená, že by měly soudy za únosnou hranici "ohýbat" výklad jednotlivých právních ustanovení. Takto Ústavní soud musí znovu připomenout, že pokud již došlo k zániku smluv jejich splněním, nelze uvažovat o jiném způsobu jejich zániku. Proto v nyní projednávaném řízení tato okolnost nemohla mít vliv na posouzení zániku těchto závazků z důvodu změny poměrů. Takto se Ústavní soud plně ztotožňuje s Nejvyšším soudem, že pokud stěžovatelka soudí, že toto jednání žalovaného bylo protiprávní a způsobilo jí škodu, může se dovolávat jeho odpovědnosti za škodu tím způsobenou. Na posouzení zániku smluv o prodeji akcií (či budoucí smlouvy o jejich prodeji) však tato okolnost ze shora vyložených důvodů vliv mít nemůže.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
18. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu