ECLI:CZ:US:2015:2.US.2198.14.1
sp. zn. II. ÚS 2198/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Tovární 3, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 515/2013-414, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým městský soud změnil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 9. 2013, č. j. 50 P 247/2012-377, ve věci změny poměrů k nezletilému dítěti. Stěžovatel (otec dítěte) podal dne 20. 9. 2012 návrh na určení výživného matce na nezletilou dceru, kterou má v péči. Obvodní soud tomuto návrhu vyhověl a určil výživné s ohledem na majetkové poměry matky v jednotlivých obdobích počínaje 1. 2. 2010, kdy byla dcera svěřena do výchovy otce. Proti tomuto rozhodnutí podala matka odvolání, přičemž městský soud nyní napadeným rozhodnutím předchozí rozsudek obvodního soudu zčásti změnil tak, že matka je povinna zaplatit na výživu nezletilé v období od 20. 9. 2012 do 31. 12. 2013 částku 35.417 Kč ve splátkách po 1.000 Kč měsíčně k rukám otce počínaje právní mocí rozsudku pod ztrátou výhody splátek. Městský soud tak považoval návrh na určení výživného za důvodný pouze od 20. 9. 2012 (tj. ode dne podání návrhu otcem k soudu), neboť do té doby placení výživného vycházelo z dohody obou rodičů, dle níž se matka na výchově dítěte finančně neměla podílet. Ve věci výživného za období od 1. 1. 2014 městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť od začátku roku 2014 došlo v poměrech matky k zásadním změnám, přičemž ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další dokazování. Ve věci výše výživného za období od 20. 9. 2012 do konce roku 2013 pak odvolací soud považoval částku výživného určenou prvoinstančním soudem za přiměřenou a celkovou výši dlužného výživného upravil s ohledem na shora vyřčené.
2. Napadený rozsudek městského soudu dle stěžovatele porušil jeho právo (a též právo nezletilé dcery) na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodiny a dětí dle čl. 32 odst. 1, odst. 4 a odst. 5 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (spolu s čl. 90 Ústavy České republiky). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že pro období od 1. 2. 2010 do 19. 9. 2012 městský soud nadřadil "údajnou a ničím nedoloženou" dohodu rodičů nad zájmy dítěte, ačkoli ty jsou - i s ohledem na charakter tohoto řízení, které není ovládáno dispoziční zásadou - nejdůležitější. V této souvislosti namítá, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz, který by dokládal obsah či okolnosti inkriminované dohody rodičů o neplacení výživného. Nadto prý tato klíčová okolnost prvně zazněla až v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí, a proto je stěžovatel považuje za překvapivé a nepředvídatelné. Zároveň tvrdí, že právní závěry městského soudu neodpovídají provedeným skutkovým zjištěním. Stěžovatel uzavírá, že nebyly dodrženy základní zásady soudního procesu, a proto navrhuje výše označené rozhodnutí zrušit.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ve vztahu k určení výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo ustanovení §85 odst. 2 a odst. 3 zákona o rodině). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy zohledňuje nejen fakticky dosahované příjmy rodiče, nýbrž i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu odvislé od posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [viz nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].
6. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatele o dopadu dříve uzavřené dohody mezi ním a matkou dítěte o neplacení výživného na určení výše výživného za předmětná období.
7. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 1. 2010, č. j. 26 P 230/2009 - 86, kterým byly nezletilé děti svěřeny do výchovy stěžovatele, skutečně předcházela dohoda obou rodičů o změně svěření dětí do výchovy otce, jejíž součástí byla též dohoda o tom, že matka nemusí platit na děti výživné, neboť stěžovatel výživné nepožaduje (z důvodu zdravotního stavu matky a absenci příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti). Proto soud ve výroku II. předmětného rozhodnutí matce žádné výživné nestanovil. Podáním ze dne 14. 1. 2011 pak sice stěžovatel žádal o určení výživného na nezletilé děti, tento návrh však vzal při soudním jednání konaném dne 9. 2. 2011, po dohodě ohledně styku s dětmi, zpět, a proto soud řízení zastavil.
8. Další návrh na určení výživného k nezletilé dceři (z rozhodnutí soudu byla v mezidobí synovy nařízena ústavní výchova) podal otec dne 20. 9. 2012, přičemž toto podání představuje základ nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy musí konstatovat, že do tohoto data byla ohledně výživného platná dohoda mezi oběma rodiči, která byla navíc potvrzena shora citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud tuto dohodu a její obsah zpochybňuje, neboť ze spisového materiálu se podává, že její obsah byl zřejmý a nevzbuzoval žádné pochybnosti. Proto se Ústavní soud nemůže ztotožnit s jeho argumentací, že by odkaz městského soudu na předmětnou dohodu rodičů činil rozhodnutí překvapivým, neboť stěžovatel musel být s jejím obsahem seznámen. Navíc za situace, kdy tato dohoda byla vtělena do úředního rozhodnutí týkajícího se téže věci a totožných osob, nebylo nezbytné činit o jejím obsahu zvláštní dokazování, neboť ten vyplývá z rozhodnutí předcházejících tomuto rozhodnutí ve věci samé, z nichž soud, podobně jako navrhovatel při prvotním návrhu, zjevně vycházel.
9. Ústavní soud sice musí dát stěžovatelovi za pravdu, že v řízení o výživném neplatí zásada dispoziční v plném rozsahu, neboť obecné soudy samy zjišťují základní skutečnosti nezbytné pro posouzení věci. S ohledem na nyní posuzovaný případ je však třeba uvést, že není chybou soudu a porušením zásady vyhledávací, pakliže ten schválí takovou dohodu rodičů, z níž neplyne povinnost jednoho z rodičů platit výživné rodiči, jemuž je dítě svěřeno do výchovy, v určité výši a v určitém časovém úseku. To je dáno především preferencí dohody rodičů na způsobu výchovy dítěte nad zásahy státu do ní, ke kterým může a současně i musí dojít toliko tehdy, nejsou-li splněny předpoklady pro uspokojivou výchovu a výživu dítěte a jeho další rozvoj. Za takovou okolnost či podmínku však v žádném případě není možno pokládat skutečnost, že jeden z rodičů se v dohodě schválené soudem nezaváže k placení výživného. Je na samotných rodičích a jejich zodpovědnosti, aby v případě, přejí-li si upravit vyživovací povinnost jinak, než by tomu mohlo být v případě, kdyby soud rozhodl o veškerých rodičovských právech a povinnostech, jakož i právech dítěte, autoritativně sám, navrhli takovou redakci dohody, která bude tuto skutečnost náležitým způsobem odrážet. Jak již Ústavní soud konstatoval, soud není inkvizičním strážcem naprosté dokonalosti předkládané dohody, neb ji poměřuje pouze v tom rozsahu, v jakém jsou základní otázky rodičovské odpovědnosti a práv dítěte smlouvou zodpovězeny. Opačný pohled by naopak mohl vést k nepřiměřené ingerenci státní moci do rodičovských práv, a to obzvláště za situace, kdy by "dodatečná" úprava některých jejich aspektů soudem ve své podstatě protiřečila obsahu a smyslu dohody rodičů (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 3417/12 ze dne 20. 9. 2012).
10. Dohodu rodičů o (ne)placení výživného, která v daném případě byla navíc autoritativně schválena soudem, je tedy nutno preferovat před ingerencí státní moci. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o výživném nemá povahu rozhodnutí "absolutního", ale má reagovat na změněnou situaci účastníků řízení (a to i v případě, že rozhodnutí o výživném vychází z dohody obou rodičů). Změní-li se proto podstatně poměry, může dotčený rodič navrhnout změnu v určení jeho výše. Tak učinil v nyní projednávaném případě stěžovatel. Je však zapotřebí dát za pravdu městskému soudu, že pokud dříve byla soudem potvrzena dohoda rodičů o neplacení výživného, nemůže se následně jeden z rodičů placení výživného v tomto období zpětně domáhat. Obzvláště za situace, kdy rodič, který měl děti svěřené do výchovy, měl dostatek prostředků pro jejich výživu, a nevyvstanou zásadní skutečnosti, které by zpětně činily uzavřenou dohodu rozpornou s dobrými mravy či významně zasahující do oprávněných zájmů dítěte (například z důvodu zatajení finančních příjmů na straně rodiče, který se z placení výživného vyvázal). V případě stěžovatele tomu tak nebylo, poněvadž v podaném návrhu ze dne 20. 9. 2012 sice argumentoval, že již od května 2010 měla matka příjem, ještě v řízení konaném v únoru 2011 souhlasil s tím, že bude hrazení výživného zproštěna, přičemž ze spisového materiálu se podává, že již v této době byl o dotčených příjmech matky zpraven. Pokud tedy byl stěžovatel seznámen s majetkovými poměry matky a nenastaly žádné zásadní skutečnosti, ke kterým by soud musel přihlížet z vlastní iniciativy, postupoval městský soud správně, když konstatoval, že je nezbytné posuzovat eventuální opodstatněnost změny povinnosti hradit příspěvek na výchovu a výživu nezletilého dítěte až od doby podání návrhu na tuto změnu. V opačném případě by bylo zasaženo do právní jistoty rodiče, který byl vzájemnou dohodou povinnosti platit výživné zproštěn, k čemuž by mohlo dojít pouze ve výjimečných a odůvodněných případech.
11. Pokud stěžovatel dále napadá absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí městského soudu, musí Ústavní soud konstatovat, že dotčené rozhodnutí je sice stručnější, avšak jsou v něm obsaženy všechny základní skutečnosti, o něž se opírá. Nelze jej tedy označit za svévolné, nýbrž z hlediska ústavněprávního ho lze považovat za přijatelné, logické, a srozumitelné rozhodnutí, které vychází ze zjištěných skutečností, z nichž soud vyvodil adekvátní právní závěry. Proto musí Ústavní soud odmítnout i tuto námitku stěžovatele.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak nevybočuje z právních názorů obsažených v judikatuře vyšších soudů a Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil ani žádné jiné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu