ECLI:CZ:US:2015:2.US.2250.14.1
sp. zn. II. ÚS 2250/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. Pavla Hanka a 2) MUDr. Jany Hankové, oba zastoupeni Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 12 Co 488/2013-837, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť mají za to, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 43 EXE 568/2011, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání povinné, D. Hadrabové, podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil výroky II., III. a V. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2013, č. j. 43 EXE 568/2011-365, a to tak, že se exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 2011, č. j. 43 EXE 568/2011-22, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2012, č. j. 12 Co 354/2012-205, zastavuje i pro náklady stěžovatelů (oprávněných) a náklady exekuce (výrok I.). Dále pak městský soud ve vztahu ke stěžovatelům rozhodl, že se jim nepřiznává náhrada nákladů exekučního řízení, a naopak jim uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na nákladech exekuce soudnímu exekutorovi částku 7.865 Kč.
3. Městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vzal za rozhodné, že mezi povinnou a stěžovateli, resp. Mgr. A. Lokajíčkem, advokátním koncipientem advokátní kanceláře, zastupující stěžovatele, došlo k e-mailové komunikaci, v níž povinná dne 19. 8. 2011 navrhla splátkový kalendář k úhradě dluhu spočívajícího v nákladech exekučního řízení, na což reagoval Mgr. A. Lokajíček e-mailovou zprávou ze dne 22. 8. 2011, potvrzující doručení jejího návrhu, aniž by však byl tento návrh (podepsaný) zaslán zpět. Za tohoto stavu městský soud konstatoval, že "tento splátkový kalendář nelze považovat za písemně uzavřenou dohodu podle občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)", a to z důvodu nedodržení písemné formy (absence zaručeného elektronického podpisu). Bez ohledu na tuto skutečnost vzal ovšem městský soud za rozhodné, že "povinná na základě e-mailové zprávy ze dne 22. 8. 2011 žila v domnění, že jí navržený splátkový kalendář platí a že tak bude moci svůj dluh uhradit ve splátkách, přestože (stěžovatelé) již v té době disponovali pravomocným a vykonatelným exekučním titulem, respektive se mohla domnívat, že jí exekuce z tohoto titulu nehrozí. V tomto ohledu pak ani nelze přehlédnout, že povinná svůj dluh (stěžovatelům) fakticky, kromě poslední splátky, podle splátkového kalendáře také uhradila, což také vedlo soud I. stupně k zastavení exekuce co do částky 18.438 Kč. Na druhou stranu odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že (stěžovatelé) přes odsouhlasení splátkového kalendáře dne 16. 9. 2011 podali návrh na nařízení exekuce, a to s vědomím, že povinná v září 2011 uhradila první splátku ve výši 3.000 Kč." (str. 6 usnesení). Výše uvedené skutečnosti tak vedly městský soud k závěru, že "v daném případě byly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení (stěžovatelům) ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 (zákona č. 120/2011 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, dále jen "exekuční řád") ve spojení s ustanovením §150 o. s. ř., když bylo nesporné, že dluh byl zaplacen až po nařízení exekuce." Ve vztahu k výroku ohledně povinnosti stěžovatelů uhradit náklady exekuce pak městský soud vycházel z názoru, že stěžovatelé se "dopustili procesního pochybení, kdy při podání návrhu na nařízení exekuce nezachovali potřebnou míru pečlivosti a především uvážlivosti, pokud návrh podali, přestože prostřednictvím svého právního zástupce souhlasili se splátkami povinné" (str. 6 usnesení).
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti se závěry městského soudu nesouhlasí a jimi namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují především v procesním postupu v průběhu procesu dokazování, když nijak nezohlednil důkazní návrhy stěžovatelů, přednesené v průběhu odvolacího řízení, jimiž chtěli stěžovatelé ověřit pravost ("prokázat zmanipulování") předmětné e-mailové komunikace mezi povinnou a jejich právním zástupcem (konkrétně e-mail ze dne 22. 8. 2011), resp. se městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nijak nevyjádřil, proč tyto důkazy neprovedl. Stěžovatelé tak mají za to [s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 95/18 SbNU 331), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], že městský soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, když při formulaci svých právních závěrů vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení (včetně nákladů exekučního řízení), jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
8. Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria rovněž na usnesení městského soudu napadené nyní projednávanou ústavní stížností, přičemž konstatuje, že městský soud svůj závěr o zastavení předmětné exekuce proti povinné i pro náklady stěžovatelů a náklady exekuce řádně odůvodnil a podrobně rozvedl své úvahy, které jej vedly ke změně právního názoru okresního soudu, a to cestou aplikace ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §150 o. s. ř., tedy uplatněním tzv. moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení, kdy soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Tento postup městského soudu, který tak učinil především s ohledem na faktický stav, kdy povinná "žila v domnění, že jí navržený splátkový kalendář platí a že tak bude moci svůj dluh uhradit ve splátkách", což také (s výjimkou jedné splátky) učinila, dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje se závěry jeho judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení §150 o. s. ř., z nichž vyplývá, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)].
9. Pokud stěžovatelé zpochybňují procesní postup městského soudu v rámci procesu dokazování, kdy se nijak nevypořádal s jejich důkazními návrhy, zpochybňujícími pravost předmětné e-mailové komunikace ohledně splátkového kalendáře, Ústavní soud tuto námitku shledává opodstatněnou, neboť z protokolu o jednání před městským soudem ze dne 25. 3. 2014 (č. l. 834 spisu okresního soudu) se podává, že právní zástupce stěžovatelů zde skutečně navrhl důkaz výslechem zástupce společnosti Seznam.cz, resp. Mgr. A. Lokajíčka, přičemž městský soud se s těmito důkazními návrhy v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nikterak nevypořádal. Na druhou stranu Ústavní soud musí konstatovat, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].
10. Takto viděno Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal v procesním postupu městského soudu nedostatky, které by dosahovaly ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že pro právní závěr městského soudu o zastavení předmětné exekuce proti povinné i pro náklady stěžovatelů a náklady exekuce a použití tzv. moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení (ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §150 o. s. ř.) byl stěžejní toliko faktický stav (plnění povinné dle domnělého splátkového kalendáře, o němž byl právní zástupce stěžovatelů v předstihu informován, a následné zaplacení téměř celé dlužné částky ze strany povinné), nikoliv otázka pravosti předmětné e-mailové komunikace a tedy posouzení, zda došlo k platnému uzavření dohody mezi stěžovateli (jejich právním zástupcem) a povinnou ohledně splátkového kalendáře k úhradě dluhu, když koneckonců sám městský soud konstatoval, že takto dohodnutý "splátkový kalendář nelze považovat za písemně uzavřenou dohodu podle občanského zákoníku." A právě v míře relevance obecným soudem neprovedeného důkazu, resp. nijak nevypořádaného důkazního návrhu ve vztahu k přijatým právním závěrům, se nyní projednávaná věc odlišuje od věci posuzované Ústavním soudem ve stěžovateli citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 68/99.
11. Pokud by tedy Ústavní soud za této situace v nyní projednávané věci přistoupil ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu z důvodu shora vytýkaného deficitu, spočívajícího v absenci odůvodnění neprovedení navrženého důkazu, byl by takový postup proti smyslu řízení o ústavní stížnosti a čirým formalismem, neboť by nevedl k ničemu jinému, než že by městský soud vydal rozhodnutí sice nové, nicméně prakticky identické s rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, pouze doplněné o argumentaci, v níž by se městský soud vypořádal s předmětnými důkazními návrhy stěžovatelů.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepovažoval za důvodné opětovně posuzovat opodstatněnost žádosti povinné k prodloužení lhůty, stanovené jí Ústavním soudem k vyjádření se k ústavní stížnosti v případném postavení vedlejšího účastníka řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu