ECLI:CZ:US:2015:2.US.2300.14.1
sp. zn. II. ÚS 2300/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Křoupalové, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Ostrava, Dvořákova 26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 1725/2013-613, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, č. j. 8 Co 836/2012-555, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnit a nerušeně užívat majetek.
II.
2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníku, Karlu Kohutovi, jako vlastníku v žalobě blíže specifikovaného pozemku, strpět chůzi a jízdu motorovým vozidlem po části tohoto pozemku.
3. O žalobě stěžovatelky bylo poté, co bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 22 Cdo 4682/2009-417, rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 6. 2012, č. j. 10 C 82/2000-459, tak, že žaloba se zamítá.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, č. j. 8 Co 836/2012-555. Odvolací soud se předně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelce nevzniklo jí tvrzené právo cesty z titulu kupní smlouvy z roku 1933 na jí uvedeném pozemku, když služebnost chůze, jízdy a hnaní dobytka byla v předmětné smlouvě zřízena ve prospěch právní předchůdkyně stěžovatelky v jiných místech. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzené právo cesty stěžovatelka nenabyla ani vydržením. Uvedl, že předpokladem vydržení dle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, i dle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je v prvé řadě oprávněná držba, tj. držba, kdy držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tvrzené právo náleží. Tuto dobrou víru na straně stěžovatelky však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neshledal, když dospěl k závěru, že tuto nelze dovodit, když předmětná služebnost byla v kupní smlouvě z roku 1933, jíž se stěžovatelka dovolávala, zřízena ve zcela jiných místech než na sporném pozemku. Uzavřel, že kupní smlouva z roku 1933 je pouze domnělým (putativním) právním důvodem, který však dobrou víru stěžovatelky z objektivního pohledu založit nemohl. Dále uvedl, že omyl stěžovatelky ohledně průběhu služebnosti není při obvyklé míře opatrnosti omluvitelným omylem, neboť předmětnou smlouvou bylo právo cesty zřízeno konkrétně a dostatečně určitě na zcela jiném pozemku. Dobrou víru stěžovatelky a omluvitelnost jejího omylu pak dle názoru odvolacího soudu nemohl konečně založit ani fakt, že cestu přes v žalobě specifikovaný pozemek nerušeně využívala až do devadesátých let, když tato skutečnost může dle názoru odvolacího soudu svědčit pouze o existenci dlouhodobé výprosy (tedy o tichém tolerování ze strany zatíženého subjektu).
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, č. j. 22 Cdo 1725/2013-613, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam [ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012] a naopak poukázal na to, že toto rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, v níž vyslovila svůj nesouhlas s jejich skutkovými a právními závěry. Odmítla též závěr dovolacího soudu, že v dovolání neformulovala žádnou otázku zásadního právního významu, a uvedla, že dovolací soud se nezabýval jejími dovolacími námitkami, v důsledku čehož porušil její právo na spravedlivý proces.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace uplatněné v nyní posuzované ústavní stížnosti je především stěžovatelčina kritika právního závěru soudů všech stupňů, a sice závěru, že stěžovatelka nemohla vydržet jí tvrzené věcné břemeno cesty přes pozemek vedlejšího účastníka, neboť s ohledem na obsah kupní smlouvy z roku 1933, v jejímž rámci mělo být toto věcné břemeno sjednáno, byla trasa tohoto břemene dohodnuta ve zcela jiných místech a po jiném pozemku, a stěžovatelce proto nemohla svědčit dobrá víra, že vykonává své právo průchodu přes pozemek vedlejšího účastníka v souladu s předmětnou smlouvou, přičemž stěžovatelka s přihlédnutím k obsahu smlouvy nemohla jednat ani v omluvitelném omylu.
9. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soudní soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí", nikoli však již to, zda právní závěry soudů jsou "věcně správné" či nikoli.
10. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že jak soud odvolací, tak soud dovolací v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že stěžovatelka nemohla být z objektivního hlediska v dobré víře, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemeni na sporné části pozemku vedlejšího účastníka. Ústavní soud pak ze své pozice není oprávněn věcnou "správnost" tohoto závěru přezkoumávat, jak již bylo uvedeno shora.
11. Důvodnou pak Ústavní soud neshledal ani námitku, že dovolací soud se nezabýval argumentací stěžovatelky obsaženou v jejím dovolání. Ústavní soud je s přihlédnutím k podrobnému odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu naopak tohoto názoru, že dovolací soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a na námitky vznesené stěžovatelkou adekvátním způsobem reagoval, přičemž Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozhodnutí v podrobnostech pouze odkazuje.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu