ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1725.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1725/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. K. , zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalovanému K. K. , zastoupenému JUDr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, o stanovení povinnosti strpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 10 C 82/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2012, č. j. 8 Co 836/2012-555, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Gabriely Nejedlíkové.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 10 C 82/2000-459, ve výroku I. zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost strpět chůzi a jízdu motorovým vozidlem po části jeho pozemku parc. č. 4509, v katastrálním území a obci M., tak jak je vyznačena ve zde specifikovaném geometrickém plánu a označena jako pozemek parc. č. 4509/1. Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 8 Co 836/2012-555, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §273 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Má za to, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Dovolatelka v dovolání vychází z toho, že k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni může dojít i v případě, že se držba bude zakládat na putativním (domnělém) právním titulu. Má za to, že v jejím případě došlo k vydržení, ačkoliv na pozemku žalovaného chodila po jiné trase cesty, než která byla vymezena ve smlouvě o zřízení služebnosti z roku 1933. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že nesplnila podmínku obvyklé opatrnosti držitele, když se mohla pouhým nahlédnutím do katastrální mapy přesvědčit o tom, že užívá jinou trasu cesty, než jí náleží. Namítla, že v době, kdy mělo dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, v katastru nemovitostí byly cesty zakresleny jen tehdy, pokud měly povahu samostatné parcely. Dovolatelka upozornila, že dnes probíhají hranice parcel jinak než v době uzavření smlouvy o zřízení služebnosti a v době vydržení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle jeho názoru není dovolání přípustné. Dovolatelka neunesla důkazní břemeno o tom, že právo odpovídající věcnému břemeni vydržela. Uvedl, že ze smlouvy o zřízení služebnosti bylo jasné, kde byla služebnost zřízena. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. prosince 2012, projednal dovolací soud dovolání dovolatelky a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání tak může být v řešené věci v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
V předmětné věci již nalézací soudy rozhodovaly v předchozí fázi řízení, kdy rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. prosince 2008, č. j. 10 C 82/2000-340, a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. května 2009, č. j. 8 Co 226/2009-390, žalobě vyhověly se závěrem, že žalobkyně právo odpovídající věcnému břemenu vydržela.
Dovolací soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009, rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V uvedeném rozhodnutí vyložil, že problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 595/2001 dovolací soud mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1654).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1068, což mutatis mutandis platí i pro přezkum dobré víry vedoucí k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu) – (souhrnně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 5125/2008 – www.nsoud.cz).
S přihlédnutím k uvedeným závěrům v poměrech souzené věci dovolací soud poukázal na skutečnost, že právní závěry nalézacích soudů o dobré víře výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu žalobkyně vedoucí k jeho vydržení vycházely pouze ze skutečnosti, že právní předchůdci žalobkyně (a následně žalobkyně sama) od uzavření kupní smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti z roku 1933 vykonávali průchod a průjezd přes pozemek právních předchůdců žalovaného (a dnes žalovaného) v jiném než sjednaném místě. Současně soudy zdůraznily, že část pozemku zatížená smluvně sjednaným věcným břemenem „se v žádném případně neshoduje s cestou nacházející se na pozemku parc. č. 4509/1“ a uzavřely, že služebnost smluvně sjednaná neměla vyjadřovat to, že by oprávněné osoby měly užívat cestu nacházející se na pozemku žalovaného.
Dovolací soud v návaznosti na tyto závěry uzavřel, že z uvedeného nevyplývá nic, co by z objektivního hlediska zakládalo přesvědčení žalobkyně, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu na sporné části pozemku žalovaného. Pouhá časová souslednost uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu v jiném než sjednaném místě okolností, jež by mohla sama o sobě založit dobrou víru žalobkyně se zřetelem ke všem okolnostem, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu v místě faktického výkonu chůze a jízdy, zjevně není.
Z těchto závěrů v další fázi řízení nalézací soudy vycházely a sdílí je dovolací soud i nyní, neboť nedošlo k žádným změnám, které by odůvodňovaly nutnost se od vyslovených závěrů odchýlit.
Obsah dovolacích námitek se v zásadě omezuje na kritiku závěru odvolacího soudu, že „pokud se domnělý oprávněný ze smlouvy o zřízení služebnosti nepřesvědčí náhledem do pozemkové mapy či katastrální mapy o tom, zda trasa cesty, kterou užívá, odpovídá popisu zřízené služebnosti, nemůže se v případě, že trasa běžně užívané cesty se neshoduje s jejím vytýčením v písemné smlouvě, jednat o omluvitelný omyl a takovýto držitel práva nemůže jednat v dobré víře“.
Tato námitka není důvodná a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá, neboť na tomto závěru odvolací soud své rozhodnutí o absenci dobré víry k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu nezaložil.
Odvolací soud vzal za prokázáno, že služebnost byla v kupní smlouvě ze dne 28. listopadu 1933 zřízena ve zcela jiných místech, než po sporném pozemku parc. č.4509/1 v k. ú. M.; bez dalšího tento domnělý titul pak nemohl z objektivního pohledu založit dobrou víru žalobkyně a její objektivní přesvědčení o tom, že jí náleží právo chůze a jízdy právě po pozemku nyní označeném jako parc. č. 4509/1 v k. ú. M. Zohlednil dále skutečnost, že kupní smlouva právo cesty zřizovala konkrétně a dostatečně určitě, a to po zcela jiných pozemcích. Trasa cesty podle věcného břemene zřízeného smlouvou ze dne 28. listopadu 1933 k pozemku nyní označenému parc. č. 4509/1 ani nepřiléhá, ani na tento pozemek nenavazuje. Naopak mezi touto trasou a uvedeným pozemkem je značná vzdálenost.
Odvolací soud uvedl, že při normální obvyklé míře opatrnosti, kterou lze požadovat u každé běžné osoby, bylo nutné, aby se žalobkyně, případně její právní předchůdci, přesvědčili tím nejjednodušším způsobem, tj. pouhým náhledem do katastrální či pozemkové mapy, aniž by bylo třeba polohu trasy cesty vytyčovat v terénu, o tom, zda cesta, kterou využívají, se nachází v místech, která jsou specifikována v kupní smlouvě ze dne 28. listopadu 1933.
Oproti přesvědčení dovolatelky však odvolací soud s touto skutečností nespojil svůj závěr o nemožnosti vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Odvolací soud totiž uzavřel (z důvodů výše uvedených), že žalobkyni nesvědčí žádná objektivní skutečnost (a ostatně ji ani sama žalobkyně netvrdí), na základě které mohla usuzovat na to, že trasa smluvně zřízeného věcného břemene je v terénu umístěna tam, kde jeho obsah žalobkyně a její právní předchůdci vykonávali a s tímto závěrem ostatně dovolatelka ani v dovolání žádným způsobem nepolemizuje. Již tento závěr sám o sobě je dostačující k tomu, že nejsou splněny podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemene.
Poukazem na tzv. katastrální souvislosti nevyjádřil odvolací soud nic jiného než to, že případným nahlédnutím do pozemkové či katastrální mapy by žalobkyně musela zjistit, že vykonává právo odpovídající věcnému břemenu v jiných místech, než bylo sjednáno. Takový postup však v žádném směru nepovažoval za podmínku dobré víry žalobkyně, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, neboť žalobkyni ani nesvědčily žádné skutečnosti, z nichž by mohla objektivně usuzovat na to, že věcné břemeno mělo vést v místech, kde žalobkyně obsah práva věcného břemene fakticky vykonávala. Takové skutečnosti ostatně žalobkyně netvrdí ani v dovolání, v němž se omezuje na polemiku se závěrem odvolacího soudu ohledně tzv. katastrálních souvislosti. Ať již je či není tento poukaz odvolacího soudu přiléhavý či nikoliv, nemůže to nic měnit na závěru, že jeho závěry jsou ve svém důsledku správné, pokud potvrdil zamítnutí žaloby.
Ani dovolací soud ve skutkových zjištěních či obsahu spisu nezjistil nic, co by mělo mít za následek odklon od názorů vyslovených v rušícím rozhodnutí 22 Cdo 4682/2009. Z jeho obsahu v dalším řízení nalézací soudy vycházely a závazným právním názorem se řídily. Pokud vzaly na zřetel i to, že sama žalobkyně uvedla, že ani ona sama ani její právní předchůdce se nikdy nezabývali zjišťováním, zda trasa věcného břemene sjednaná ve smlouvě ze dne 28. listopadu 1933 je shodná s místem, kudy následně žalobkyně a její právní předchůdci realizovali právo chůze a jízdy a fakticky pouze procházeli a projížděli ve zcela jiném místě a na odlišném pozemku, nelze jejich úvahu ve směru, že nejsou splněny podmínky pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu v žádném směru považovat ze zjevně nepřiměřenou.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 35 000,- Kč podle §7 bodu 5. ve spojení s §9 odst. 3 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl proveden 5. června 2013, ve výši 2500,- Kč.
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 2 800,- Kč. S náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč činí celkové náklady žalovaného v dovolacím řízení 3 388,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu