ECLI:CZ:US:2015:2.US.2331.15.1
sp. zn. II. ÚS 2331/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 10. 2014, č.j. 101 T 187/2014-953, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2014, č.j. 5 To 421/2014-982, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č.j. 4 Tdo 405/2015-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 10. 2014, č.j. 101 T 187/2014-953, byl stěžovatel uznán vinným zločinem ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 25. 9. 2014, čj. 104 T 79/2014-517, mu byl podle §156 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2014, č.j. 5 To 421/2014-982, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil celý výrok o trestu napadeného rozsudku a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově sám rozhodl výrokem o trestu, který je shodný s výrokem o trestu soudu prvního stupně, s výjimkou uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pokud jde o finanční částku ve výši 21.463,-Kč.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č.j. 4 Tdo 405/2015-30, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Obecné soudy podle stěžovatele svými rozhodnutími narušily jeho základní práva a svobody a to zejména ty zaručené čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny, když nesprávně ustálily skutkový děj a zároveň také zvolily nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání.
Důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení podle mínění stěžovatele, nesvědčí o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí poškozené. Nesprávná právní kvalifikace dle §156 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byla podle názoru stěžovatele soudy zvolena na základě skutkového závěru o toxicitě izopropanolu, který však byl v extrémním rozporu se skutečně provedenými důkazy.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na znalecký posudek MUDr. Dvořáčka a RNDr. Staňkové, ze kterého vyplývá, že příčinou smrti poškozené byla kombinovaná otrava izopropanolem a etanolem. Závěr tohoto znaleckého posudku však byl podle přesvědčení stěžovatele jednoznačně vyvrácen znaleckým posudkem toxikologa Ing. Zikmunda, dle kterého příčinou smrti nemohla být kombinovaná otrava alkoholem a izopropanolem, ale pouze otrava alkoholem.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stěžovatel se trestné činnosti dopustil (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 10. 2014, č.j. 101 T 187/2014-953) tím, že poškozené prodal za částku 200,- Kč plastovou láhev o objemu 2 litry s čirou tekutinou, kterou vydával za alkoholický nápoj typu "broskvová vodka", ačkoliv věděl, že tuto tekutinu vyrobil z biolihu používaného na topení v bio krbech, s vědomím, že tento produkt je nepoživatelným, což bylo deklarováno samotnými prodejci. Tekutina, kterou vyrobil, přitom obsahovala izopropanol, který je znám jako 2-propanol, sloužící k dezinfekci a denaturaci. V předmětné době proti němu již navíc bylo vedeno trestní stíhání pro zločin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin porušování práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty §156 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozená takto vyrobenou tekutinu společně s dalšími dvěma osobami konzumovala a v důsledku toho utrpěla kombinovanou otravu etylalkoholem a izopropanolem, na jejichž následky téhož dne v místě svého bydliště zemřela.
Stěžovatel je však přesvědčen, že poškozená zemřela toliko v důsledku otravy etylalkoholem, kterou si dle jeho názoru přivodila sama svým nezřízeným pitím, a nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, ze kterého vyplývá, že poškozená zemřela na kombinovanou otravu etylalkoholem a izopropanolem. V ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky, již uplatněné v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran příčin úmrtí poškozené a rozporu mezi znaleckými posudky, lze zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění k těmto otázkám, které je obsaženo v rozsudku Okresního soudu Karviné, pobočka v Havířově (viz s. 5-11, zejména s. 10-11), a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě (viz s. 9-12). Nejvyšší soud se pak s námitkami stěžovatele nad rámec závěru, že se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, vypořádal na s. 6-7 usnesení.
Okresní soud vycházel (kromě řady dalších důkazů) z pitevního protokolu, dle kterého k smrti poškozené vedlo požití toxické směsi obsahující izopropanol. Tento závěr byl následně potvrzen i ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, vypracovaném třemi znalci z daného odvětví působícími v Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Ostrava, ze kterého vyplývá, že bezprostřední příčinou smrti byla kombinovaná otrava alkoholem a izopropanolem (č.l. 431-435 spisu). Dva z těchto znalců (MUDr. Dvořáčka, Ph.D. a RNDr. Staňkovou, Ph.D.) soud v hlavním líčení vyslechl (č.l. 903-905 spisu) a seznámil je také s oponentním znaleckým posudkem obhajoby. Znalci popsali zahraniční odborné zdroje, z nichž při stanovení příčin úmrtí vycházeli, podrobněji své závěry ozřejmili, zabývali se také argumentací obsaženou v oponentním znaleckém posudku a vysvětlili, proč setrvávají na kombinované intoxikaci oběma látkami coby příčině smrti poškozené, přičemž zdůraznili, že není možné objektivně kvantifikovat míru působení alkoholu a izopropanolu, když tyto látky působily současně.
Stěžovatel nejprve předložil znalecký posudek, který zpracoval MUDr. Igor Fargaš, znalec z oboru zdravotnictví, soudní lékařství (č.l. 805-802 spisu). Tento znalecký posudek však nesplňoval všechny potřebné náležitosti a soud proto tento znalecký posudek nepřijal a přečetl ho pouze jako listinný důkaz.
Stěžovatel předložil soudu další znalecký posudek, který zpracoval znalec Ing. Jaroslav Zikmund. Tento znalec vycházel z údajů Toxikologického informačního centra v Praze a stanovil míru toxické hladiny izopropanolu v krvi odlišně od znaleckého posudku Ústavu soudního lékařství. Konstatoval přitom, že koncentrace izopropanolu nedosáhla toxické úrovně, na zvýšení příznaků opilosti se ale izopropanol zcela jistě podílel (č.l. 876-884 spisu). Také tento znalec byl soudem v hlavním líčení vyslechnut, přičemž při svém výslechu a v reakci na výslech MUDr. Dvořáčka a RNDr. Staňkové taktéž připustil, že se izopropanol na smrti poškozené podílel (č.l. 901-905 spisu).
VI.
Na základě výše uvedené stručné rekapitulace pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení provedených důkazů, skutkových závěrů a právní kvalifikace. Obecné soudy se však podřazením jednání stěžovatele pod skutkovou podstatu zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku zabývaly velmi podrobně, a to i pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a smrtí poškozené. Za tímto účelem soudy hodnotily celou řadu důkazů (např. výpověď stěžovatele, výpovědi svědků, odborná vyjádření odboru kriminalistické techniky a expertíz, rozbory tekutin nalezených při domovní prohlídce provedené Celně technickou laboratoří Ostrava, a další). Jak již bylo naznačeno, velmi pečlivě pak vyhodnotily také ve věci provedené znalecké posudky, a to způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout. V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy patřičně vypořádaly i s obhajobou a s námitkami stěžovatele a své závěry taktéž srozumitelně a zcela adekvátně odůvodnily.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu