ECLI:CZ:US:2015:2.US.2614.14.1
sp. zn. II. ÚS 2614/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 1538/2014-341, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 6. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, předcházejícím podání této ústavní stížnosti, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci žaloby Zdeňky Holasové rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 13 C 3/2005, (mimo jiné) tak, že shledal naplnění tzv. restitučního titulu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě" nebo "zákon č. 229/1991 Sb.") a proto rozhodl, že Z. Holasová je vlastnicí v rozhodnutích specifikovaných pozemků, které nejsou ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. zastavěny. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 24 Co 9/2013, tak, že jej potvrdil, resp. jej ponechal nedotčen.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s argumenty stěžovatele uvedenými v jeho dovolání. Konkrétně se prý Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou stěžovatele, že závěry pro naplnění předpokladu tísně i nápadně nevýhodných podmínek nejsou v dané věci naplněny konkrétními skutkovými okolnostmi daného případu. K závěru o tísni totiž podle stěžovatele nelze dospět (jak to ovšem údajně činí Nejvyšší soud) obecným konstatováním, že výsledkem tísně je skutečnost, že vlastník učiní ve vztahu ke své věci úkon, který by v právním státě jinak neučinil. Podle stěžovatele totiž musí jít vždy o konkrétní projev tísně v podobě hospodářského, sociálního, případně psychického stavu. Stejně tak naplnění kritéria nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě může sice spočívat i v jiných okolnostech, než jen v rozporu s cenovými předpisy, jistě však nemůže spočívat toliko v obecném konstatování, že samotný - a na právě projednávanou věc tehdy dopadající - cenový předpis byl diskriminační. Podle stěžovatele se přitom nalézací ani odvolací soud s žádnou z těchto otázek nevypořádaly. Přesto Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, když dovodil, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Tento závěr je prý však nesprávný, neboť východiska, jež stěžovatel v dovolání zdůrazňoval, vyplývají právě z judikatury Nejvyššího soudu. Domníval-li se i přesto Nejvyšší soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou, pak měl tento závěr řádně odůvodnit. To však neučinil a zasáhl tím do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a ke stížnostním námitkám uvádí následující.
6. Předně je třeba k ústavní stížnosti poznamenat, že dostatečně argumentačně nereflektuje rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, jež Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení rekapituloval a vychází v nich. Zejména Obvodní soud pro Prahu 8 totiž ve svém rozsudku podrobně popisuje hospodářskou závislost právních předchůdců Zdeňky Holasové (resp. právních předchůdců jejího manžela) na blíže specifikovaných nemovitostech. Na straně 6 až 8 prvostupňového rozhodnutí je vysvětlena nejen citová vazba právních předchůdců žalobkyně (respektive jejího manžela) na jejich statku a půdě k němu náležející, ale i to, jaké důsledky by mělo odmítnutí odprodání daných nemovitostí (hrozba vyvlastněním, hrozba ztráty zaměstnání na pozici učitele atp.; to vše navíc za situace, kdy rodina prožila období nuceného vstupu do zemědělského družstva, což u otce manžela Zdeňky Holasové vyvolalo úmrtí v důsledku infarktu). Ač tyto závěry byly pro posouzení existence tísně v právě projednávané věci určující, stěžovatel se proti nim v podstatě nevymezuje ani tak, že by je např. činil spornými. Ústavní soud má přitom za to (aniž by však považoval za nutné okolnosti, za nichž k odkupu nemovitostí došlo, znovu podrobně rekapitulovat), že obecné soudy pojem tísně v kontextu na věc dopadajících právních předpisů i skutkových okolností případu vyložily zcela v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze 14. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 167/03 (N 142/38 SbNU 107)].
7. Co se pak týká kritéria nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu zákona o půdě, i s touto otázkou se nalézací a odvolací soud vyrovnaly způsobem, s nímž Ústavní soud, respektuje své shora naznačené postavení v ústavním systému České republiky, nemá důvod jakkoliv věcně polemizovat, jelikož postupovaly ve shodě s ustálenou judikatorní praxí. Stěžovatel soudům v tomto ohledu vytýká, že se v rámci kritéria výhodnosti posuzovaného smluvního vztahu nezabývaly tím, zda plnění poskytnuté státem bylo vůči hodnotám, jichž se rodina Zdeňky Holasové vzdala, přiměřené. Odvolací a dovolací soud nicméně ve svých rozhodnutích jasně uvedly, že nemovitost, kterou právní předchůdci žalobkyně získali, neodpovídala jejich původnímu rodinnému statku. Nový domek měl jen malou předzahrádku a dvorek. Nadto byl ve velmi špatném technickém stavu. Lepší nemovitost si přitom právní předchůdci žalobkyně dovolit nemohli, protože jejich rodinný statek byl vykoupen za nejnižší možnou cenu podle tehdy účinného cenového předpisu, tedy za cenu 0,40 Kč/m2; to i přesto, že se jejich rodinný majetek nacházel v intravilánu hlavního města Prahy [srov. k tomu str. 3 v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a strana 6 rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 9. 2013, č. j. 24 Co 9/2013-314].
8. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho základní práva (svobody). Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu