ECLI:CZ:US:2005:1.US.167.03
sp. zn. I. ÚS 167/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 14. července 2005 sp. zn. I. ÚS 167/03 ve věci ústavní stížnosti J. N. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2002 sp. zn. 22 Ca 345/2002 a rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, pozemkového úřadu, ze dne 1. 8. 2002 č. j. PÚ-1095/R-185.5/2000-Ha, jimiž bylo rozhodnuto, že se stěžovatelům nevydávají pozemky specifikované v jejich návrhu.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2002 sp. zn. 22 Ca 345/2002 a rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, pozemkového úřadu, ze dne 1. srpna 2002 č. j. PÚ-1095/R-185.5/2000-Ha se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Dne 24. března 2003 bylo Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doručeno podání, kterým stěžovatelé napadali shora označená rozhodnutí. Krajský soud svým rozsudkem potvrdil (rovněž napadené) rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, pozemkového úřadu, ze dne 1. srpna 2002 č. j. PÚ-1095/R-185.5/2000-Ha, podle kterého se stěžovatelům nevydávají do vlastnictví pozemky v katastrálním území P. V postupu Krajského soudu v Ostravě shledali stěžovatelé zásah do svých základních práv zaručených v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nesprávnou aplikací zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), byli omezeni na svých právech vlastnických.
Stěžovatelé se ve správním řízení domáhali navrácení nemovitostí s odůvodněním, že darování nemovitostí bylo dne 5. ledna 1973 učiněno v tísni, takže je splněna podmínka ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. K hodnocení stavu tísně poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. července 1998 sp. zn. 2 Cdon 649/97, který prý v uvedené věci dospěl k závěru, že nabídka byla učiněna v tísni. Tento závěr byl podkladem i pro rozhodnutí Okresního soudu v Karviné sp. zn. 29 C 80/95 a sp. zn. 16 C 203/91, kdy se stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci domáhali dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vydání nemovitostí, které byly převedeny na stát stejnou darovací nabídkou ze dne 5. 1. 1973. Tato nabídka je listinou, od které se odvíjí hodnocení věci ve vztahu k ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě i v tomto řízení.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěry správního orgánu, pokud jde o posouzení tísně při sepisování darovací smlouvy. Uvedli, že v právním státě se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje, a proto je tísní i vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví. Darování bylo učiněno pod tlakem okolností, zejména za situace, kdy byl jejich právní předchůdce zbaven možnosti s nemovitostí nakládat, ať již ve vztahu k její přestavbě na bytové jednotky, nebo ve vztahu k demolici. Bytové jednotky navíc pronajímaly orgány státní správy. Současně určovaly i výši nájemného, které bylo natolik nízké, že nepostačovalo k údržbě nemovitostí.
Stěžovatelé brojí proti názoru správního orgánu, že nemovitosti převedené darovacími smlouvami byly samostatnými věcmi, které sledovaly svůj vlastní právní osud podle toho, zda šlo o zemědělské pozemky nebo o dům. Z toho správní orgán dovodil, že odlišná právní úprava umožňuje i odlišné právní posouzení stavu tísně. Tento závěr je prý nesprávný, neboť darováním přešly na stát nemovitosti jako celek, tedy jedním právním úkonem. Jako jeden celek byly nemovitosti posouzeny i v napadeném rozhodnutí správního orgánu, který zohlednil "zachování kulturní památky včetně přilehlého parku".
V rámci řízení před krajským soudem stěžovatelé dále namítli, že správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Pochybení mělo spočívat v tom, že ačkoliv bylo právní zástupkyni stěžovatelů umožněno seznámit se se spisem dne 20. června 2001, bylo následně správním orgánem provedeno další dokazování. To vyplývá z přípisu správního orgánu právní zástupkyni stěžovatelů ze dne 21. ledna 2002, podle kterého jsou vyžadovány další důkazy. Mělo se jednat o informace Okresního úřadu v Karviné, Státního archívu v Karviné a Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ve Frýdku-Místku, které jsou v napadeném rozhodnutí správního orgánu konstatovány. Krajský soud však tuto námitku nepovažoval za důvodnou, ačkoliv se jednalo o zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byla napadená rozhodnutí zrušena. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasili.
II.
K ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě uvedl, že se k tvrzenému porušení čl. 4 Listiny nemůže vyjádřit pro zcela obecnou formulaci stížnosti. Nemohlo prý dojít ani k porušení čl. 11 Listiny, neboť toto ustanovení chrání právo k majetku již existující. Za takový majetek nelze považovat naději, že se obnoví již dříve zaniklé vlastnické právo. Vedlejší účastník nepovažuje za důvodné ani tvrzení o porušení čl. 36 Listiny. Stěžovatelé se na soud obrátili, soud si vyžádal správní spisy, stanovisko správního orgánu, nařídil ústní jednání, jehož se zúčastnili stěžovatelé i jejich právní zástupkyně, byla jim poskytnuta možnost vyjádřit se k projednávané věci a poté soud rozhodl. Ze skutečnosti, že krajský soud neshledal opravný prostředek stěžovatelů důvodným, nelze dovodit, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.
Za vedlejší účastnici - obec P. u K. - se vyjádřil její starosta. Ten uvedl, že považuje za správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť ten vzal v úvahu všechny známé okolnosti, které předcházely nabídce darování učiněné právními předchůdci stěžovatelů. Vedlejší účastnice neshledává v darování pozemků takovou tíseň, jaká byl zjištěna v předchozím soudním řízení ve věci vydání objektu zámku č. 1, katastrální území P. Vedlejší účastnice proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásila, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka.
Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Za správní orgán - Okresní úřad Karviná, pozemkový úřad, se vyjádřil jeho právní nástupce - Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Karviná. Konstatoval, že stěžovatelé uvedli v ústavní stížnosti obdobnou argumentaci, jakou použili již v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. Vedlejší účastník se domnívá, že i z odůvodnění jeho předchozích rozhodnutí je zjevné, jaké důvody jej vedly k odlišnému posuzování otázky darování pozemků a z jakých důvodů nebyli vázáni rozhodnutím obecných soudů v řízení o vlastnictví zámku. Konečně ani sami stěžovatelé neuvedli, v čem mělo spočívat omezení jejich právních předchůdců ve využívání předmětných pozemků v důsledku zařazení zámku do seznamu kulturních památek. Z předložených podkladů plyne, že pozemky byly formálně vedeny v užívání státních lesů, ve skutečnosti však byly využívány přímo vlastníky. Podle výpovědi jedné ze stěžovatelek hřiště, umístěné na předmětných pozemcích (prý fakticky využívané obcí), již existovalo v době, kdy pozemky koupil právní předchůdce stěžovatelů. K námitce porušení ustanovení §33 odst. 2 správního řádu odkazuje vedlejší účastník na své stanovisko ze dne 16. října 2002; žádný nový důkaz nebyl zjištěn, což je patrné i ze spisového materiálu, a nemohl tedy být podkladem pro rozhodnutí, se kterým by bylo nutno seznámit nové účastníky řízení. Závěrem vedlejší účastník vyslovil, že podle jeho zjištění darování učiněno v tísni nebylo. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.
III.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 22 Ca 345/2002, dále spisy Okresního soudu v Karviné vedené pod sp. zn. 16 C 203/91 a pod sp. zn. 29 C 80/95 a spis Okresního úřadu v Karviné, pozemkového úřadu, č. j. PÚ-1095/R-185/2000-Šk.
Dne 28. dubna 2004 byl Ústavnímu soudu prostřednictvím právní zástupkyně stěžovatelů doručeno sdělení Krajského úřadu moravskoslezského kraje, odboru kultury a památkové péče, kterým bylo potvrzeno, že předmětné nemovitosti, tj. zámek s areálem parku, byl prohlášen rozhodnutím školské a kulturní komise Okresního národního výboru v Karviné ze dne 2. dubna 1963 nemovitou kulturní památkou.
Po seznámení se se spisem i dalšími přeloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z napadeného rozhodnutí správního orgánu je patrné, že podkladem jeho vydání bylo předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2000 č. j. 22 Ca 543/99-41. Jím bylo zrušeno původní rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné ze dne 10. listopadu 1999 č. j. PÚ-115/R-1885.4/91-Ja o nevydání předmětných pozemků. Krajský soud tehdy dospěl k závěru, že správní rozhodnutí vycházelo z nepřesně a neúplně zjištěného stavu věci. Proto bylo pozemkovému úřadu uloženo provést další dokazování za účelem zjištění, zda tvrzená tíseň při darování pozemků byla srovnatelná se situací při darování domu č. p. 1; šlo i o prokázání toho, jakým způsobem a které osoby předmětné pozemky využívaly. Krajský soud rovněž poukázal na odlišnost posuzování tísně při darování různých nemovitostí jednou smlouvou a odkázal na judikát Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2000 sp. zn. 24 Cdo 2694/99.
Správní orgán pak věc zkoumal opakovaně a jeho šetření bylo velice rozsáhlé. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se zabýval podmínkami užívání nemovitostí, jakož i jejich darování státu. Přitom zjistil, že pozemky, které jsou předmětem řízení, jsou zemědělským majetkem; bylo tedy nezbytné posoudit okolnosti jejich převodu do majetku státu bez ohledu na to, že stejnou smlouvou byly převedeny i jiné nemovitosti (budova č. p. 1), jejichž restituce byla řešena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal přitom na právní názor Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2694/94, podle kterého právní poměry zemědělských pozemků jako samostatných věcí z hlediska občanskoprávního se řídily předpisy zemědělsko-družstevního práva s tendencí zajistit kolektivní hospodaření. Osud těchto pozemků bylo tedy - podle názoru správního orgánu - nezbytné posuzovat nezávisle na osudu budov, které zůstávaly v soukromém nebo osobním vlastnictví. Správní orgán proto posuzoval uzavření darovací smlouvy pouze ve vztahu k předmětným pozemkům, přičemž se zabýval i otázkou, zda k darování pozemků došlo za srovnatelné situace, jaká existovala u převodu budovy. Ve výpovědích učiněných před správním orgánem stěžovatelky jako důvod převodu majetku na stát uvedly nemožnost rekonstruovat či demolovat objekt zámku, a to, že z ekonomických důvodů nemohly nemovitosti udržovat. Stěžovatelky S. a P. dále prohlásily, že jim nebylo známo, že jejich otec, právní předchůdce, podepsal darovací nabídku nemovitostí (list vlastnictví č. 110) do vlastnictví státu. Správní orgán se konečně zabýval námitkou ohledně dědických poplatků a uvedl, že tímto poplatkem byli zatíženi všichni dědici, a proto není možné konstatovat znevýhodnění stěžovatelek. Závěrem správní orgán uvedl, že z žádného provedeného důkazu nebylo zjištěno, že by na původní vlastníky byla činěna jakákoliv forma nátlaku směřující k darování pozemků státu.
Také krajský soud se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou tvrzené tísně stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců při darování předmětných nemovitostí. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. května 2000 sp. zn. II. ÚS 30/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 75), který lze aplikovat i na restituce podle zákona o půdě. Podle tohoto judikátu je třeba chápat tíseň jako dlouhodobý, a nikoli jednorázový akt, jehož výsledkem je právní úkon, který by fyzická osoba v právním státě neučinila. Takto nazíranou tíseň je nutno doplnit o postavení dárce podle jeho zařazení do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může představovat naprostou nerovnost účastníků smlouvy.
Krajský soud se v této souvislosti zabýval rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. července 1998 č. j. 2 Cdon 649/97-104, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 1997 č. j. 13 Co 936/96-88, týkající se budovy č. p. 1 a pozemku, na kterém stála budova č. p. 87 v katastrálním území P., tedy zámečku, jehož vydání se stěžovatelé rovněž domáhali. Soud konstatoval, že ve vztahu k budově bylo možno dovodit tíseň, neboť stěžovatelům, resp. jejich právním předchůdcům nebylo umožněno řádně realizovat vlastnická práva k nemovitosti, protože se v zámku nacházely bytové jednotky, jejichž přidělování řídil příslušný orgán, který rovněž určoval výši nájemného. Toto nájemné pro svoji minimální hodnotu nemohlo sloužit ani k údržbě nemovitosti. To bylo důvodem, proč Nejvyšší soud ve vztahu k budově stav tísně shledal. Krajský soud však dovodil, že neexistuje žádná opora pro tvrzení, že obdobně bylo možno usoudit na tíseň i ve vztahu k předmětným pozemkům. Své závěry Krajský soud v Ostravě opřel i o poznatek, že vzhledem k výměře pozemků, které právní předchůdci stěžovatelů obhospodařovali před uzavřením darovací smlouvy, platili zemědělskou daň z výměry podstatně menší. Dále soud shledal, že na rozdíl od budovy užitek z předmětných pozemků převyšoval náklady vynaložené. Bez významu nebyla ani skutečnost, že právní předchůdci stěžovatelů prodali část pozemků svým dcerám, které si na nich postavily rodinné domky. To vše prý nasvědčovalo tomu, že realizace vlastnického práva k předmětným nemovitostem byla odlišná od vlastnického práva k budově zámku. Podle názoru krajského soudu budova netvořila s pozemky jeden funkční celek, a proto tyto nemovitosti mohly být, a ve skutečnosti také byly, užívány samostatně.
Pokud jde o procesní námitky, pak námitka týkající se porušení ustanovení §33 odst. 2 správního řádu je podle mínění krajského soudu důvodná, neboť navrhovatelé neměli možnost se před vydáním napadeného rozhodnutí vyjádřit, ale tuto možnost měli dne 20. 6. 2001, kdy se dostavila na pozemkový úřad právní zástupkyně a seznámila se s obsahem správního spisu. Snaha vyvíjená pozemkovým úřadem po tomto datu sice směřovala k doplnění dokazování, ale byla neúspěšná, takže žádné nové důkazy, o které by pozemkový úřad své rozhodnutí opíral, nebyly provedeny. Proto se jedná o vadu, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a z toho důvodu k ní krajský soud ve smyslu ustanovení §250i odst. 3 ve spojení s §250l odst. 2 občanského soudního řádu nepřihlédl.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že není třetí instancí v systému obecného soudnictví, které by příslušelo posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů provedené orgány veřejné moci svým vlastním hodnocením, pokud současně nezjistí, že v řízení před orgány veřejné moci byly porušeny ústavní procesní principy.
Taková situace však v souzené věci nastala.
Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. Z čl. 4 odst. 4 Listiny plyne, že musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv. Z hlediska těchto zásad Ústavní soud usuzuje, že správní orgán aplikoval příslušná ustanovení restitučních norem příliš restriktivním způsobem, tedy nad rámec pravidla na zachování rovných podmínek, jak je zaručeno v čl. 4 odst. 3 Listiny. To je zřejmé z následujících úvah.
Ústavní soud v prvé řadě neshledal opodstatněným dovolávat se v této souzené věci judikátu Nejvyššího soudu ze dne 10.1.2000 sp. zn. 24 Cdo 2694/99, jak činí krajský soud. Sám citovaný judikát totiž relativizuje podmínky převodu, které se mohou v rozdílných případech lišit; pracuje přitom s pojmem "podle okolností případu". Nejednalo se tedy, a ani se jednat nemohlo, o neměnný imperativ, podle kterého by bylo možno posuzovat všechny typově podobné případy. Pokud tedy v projednávané věci existují okolnosti jiné, není automatická aplikace citovaného judikátu Nejvyššího soudu možná.
Přehlédnout nelze ani citované rozhodnutí školské a kulturní komise Okresního národního výboru v Karviné ze dne 2. dubna 1963, jímž byl za nemovitou kulturní památku prohlášen zámek s areálem parku jako jeden celek. Toto rozhodnutí bylo vydáno před tím, než došlo k darování nemovitostí státu. Pokud tedy k darování došlo jedním právním úkonem, byl tento postup zcela v souladu se skutečností, že se o jeden celek skutečně jednalo, takže není na místě přistupovat izolovaně, případně odlišně k jeho jednotlivým částem.
Napadené správní rozhodnutí rovněž konstatuje, že právním předchůdcům stěžovatelů nebylo umožněno rozdělení souboru nemovitostí na čtyři díly (pro každou z dcer) s odůvodněním, že se jednalo o nemovitou kulturní památku. V daném případě se jednalo o nemovitosti zemědělské i nezemědělské a z toho plynula přirozeně i odlišnost restitučních řízení. Jak již bylo uvedeno, nemovitosti však přešly na právního předchůdce stěžovatelů jako celek, jako celek byly převedeny na stát a jako jeden soubor byly zařazeny i do seznamu nemovitých kulturních památek. Posuzování stavu tísně - ve vztahu k pozemkům a k domu - lze tedy stěží chápat izolovaně. Vodítkem může být v tomto směru nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 30/2000 (viz výše), který se posouzením podmínek tísně zabýval.
Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že se při výkladu pojmu "tísně" nemůže jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním nebo ve správním řízení, neboť restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této době. Proto je pojem tísně třeba interpretovat v širších souvislostech, a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak zde nebyl chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. Pokud tedy bylo v řízení uváděno, že výnos z "parku" převyšoval náklady spojené s jeho užíváním, lze stěží rozumně pochopit, proč se jej majitelé vzdali, pokud současně nebyli v situaci, kterou by bylo možno za tíseň označit. Jestliže pak krajský soud poukázal na prodej části pozemků dcerám právního předchůdce stěžovatelů, nabízí se otázka, zda takový postup, tedy tato forma zbavení se majetku či jeho části, nebyl současně jediným dispozičním právem, které majitelům v době totality příslušelo.
Z uvedeného je zjevné, že okolnosti, které vedly k převodu nemovitostí darovací smlouvou na stát, byly důsledkem stavu, v němž se nacházely majitelky i jejich právní předchůdce. Nemovitosti byly sice formálně ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelů a následně jeho dědiček, avšak situace, ve které se po smrti otce nacházely tehdejší majitelky, znaky tísně vykazovala. Majitelé neměli možnost realizovat plány, které vedly k pořízení nemovitostí. Byli výrazně omezeni v nakládání s vlastním majetkem ve prospěch dosazených nájemníků a lesní porosty byly v užívání lesního závodu, takže ani s nimi nemohli disponovat. I tyto skutečnosti vedou Ústavní soud k názoru, že správní orgán a správní soud neprovedly hodnocení podmínky tísně adekvátním způsobem, tedy komplexně, a pokoušely se tuto podmínku hodnotit izolovaně, rozdílně u domu a rozdílně u pozemků. Tento přístup Ústavní soud - se zřetelem na okolnosti souzené věci - nemůže z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelů akceptovat.
Ústavní soud nesdílí ani závěr správního orgánu, podle kterého nebyly dárkyně v nevýhodném postavení z hlediska případných notářských poplatků plynoucích z dědického řízení. Podle ustanovení §13 odst. 1 věta druhá zákona č. 24/1964 Sb., o notářských poplatcích, byla sazba poplatku z věcí nabývaných ze soukromého vlastnictví nebo do soukromého vlastnictví a z podobných nabytí jiného druhu majetku navýšena o 3 %. Právě v této kategorii se nacházel majetek, který měl být předmětem převodu. Naopak dle ustanovení §16 odst. 4 lit. b) zákona č. 24/1964 Sb., o notářských poplatcích, se poplatek z majetku nabývaného do socialistického majetku nevybíral. Vzhledem k rozsahu majetku, který byl převeden na stát, lze předpokládat, že notářské poplatky spojené s dědickým řízením by dárkyně neúměrně zatížily právě ve vztahu k možným výnosům, které by jim plynuly z užívání vlastního majetku. Tehdejší právní úprava byla - jak je obecné známo - zjevně zaměřena proti soukromým vlastníkům a proti instituci soukromého vlastnictví vůbec.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo k zásahu do práv stěžovatelů zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny a dále v čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. Tím, že orgány veřejné moci při svém rozhodování porušily právo stěžovatelů na zachování rovných podmínek a rovněž nedostatečně šetřily podstatu a smysl jejich základních práv, došlo rovněž k porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 Listiny. To je dáno i tím, že orgány veřejné moci svým příliš rigidním přístupem k posouzení tísně porušily právo stěžovatelů na nestrannost přístupu k vyřízení věci.
K namítanému zásahu do práva vlastnického, zaručeného v čl. 11 Listiny, však nedošlo, neboť to chápe dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, v souvislosti s restitucemi, jako ochranu vlastnictví již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není, a ani být nemůže.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.