ECLI:CZ:US:2015:2.US.2678.14.1
sp. zn. II. ÚS 2678/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Taraby, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem Na Hřebenech II. 1718/8, 140 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, č. j. 26 Cdo 3398/2012-472, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 21 Co 279/2011-435, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo zasaženo do jeho práva na ochranu obydlí zaručeného v čl. 12 odst. 1 Listiny, jakož i do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 21 Co 279/2011-435, v řízení, v němž se žalobci domáhali po žalovaných [stěžovatel byl v řízení označen jako žalovaný 1)] vyklizení bytu v rozsudku blíže specifikovaného (dále jen "předmětný byt"), poté, co jeho předchozí zamítavé rozhodnutí (stejně jako zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu a soudní praxe byla při aplikaci §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ve sporech o vyklizení bytu usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě na vyklizení bytu vyhověno, a žalovaným bylo uloženo byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaní byli do předmětného bytu přestěhováni na základě výkonu rozhodnutí, nikdy však (z důvodů na straně žalobců) nedošlo k uzavření nájemní smlouvy k tomuto bytu. Dále bylo v řízení zjištěno (vyúčtováním služeb, výpověďmi svědků i účastníků řízení), že v předmětném bytě bydlí pouze dcera [žalovaná 3)] žalovaných 1) a 2). S ohledem na tato skutková zjištění odvolací soud uzavřel, že nebyla-li k předmětnému bytu sjednána nájemní smlouva, bydlí v něm žalovaní bez právního důvodu, a protože žalovaní 1) a 2) - tedy stěžovatel se svojí bývalou manželkou - byt neužívají a exekuční titul nesměřoval k zajištění práva nájmu třetí žalované, která byt užívá, není výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
3. Následné dovolání žalovaného, které Nejvyšší soud připustil k otázce, zda a jaké právo vzniká povinnému k bytové náhradě, do níž byl ve vykonávacím řízení vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady vyklizen, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, č. j. 26 Cdo 3398/2012-472, zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, přestože nesprávně posoudil otázku právního důvodu užívání náhradního bytu po provedení výkonu rozhodnutí, bylo věcně správné. Nejvyšší soud uvedl, že převezme-li povinný při výkonu rozhodnutí náhradní byt, vznikne mu právo k této bytové náhradě, a to právo "sui generis", na jehož základě může povinný v souladu s rozhodnutím soudu náhradní byt užívat. Dále konstatoval, že právo užívat zajištěný náhradní byt umožňuje povinnému byt užívat v souladu s rozhodnutím soudu i v případě, že mu pronajímatel po výkonu rozhodnutí již žádnou součinnost neposkytne a zmaří uzavření nájemní smlouvy, povinný však - aby mu toto právo zůstalo zachováno - musí plnit své povinnosti, jež jsou obdobné jako povinnosti nájemce. V této souvislosti zdůraznil, že jednou z povinností nájemce je podle §689 odst. 1 obč. zák. i povinnost byt řádně užívat [neužívá-li nájemce byt, může mu dát pronajímatel výpověď z nájmu - §711 odst. 2 písm. d) obč. zák.]. Dovolací soud dále uvedl, že neužívá-li povinný bez vážných důvodů náhradní byt, jeho právo k tomuto bytu zaniká [obdobně jako v případě, že jej nezačne užívat vůbec - §344 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. prosince 2013] a vlastník (pronajímatel) bytu se může domáhat jeho vyklizení (§126 obč. zák.). Při posouzení věci přitom dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (která nemohla být s ohledem na důvod přípustnosti dovolání v dovolacím řízení zpochybněna), že žalovaný bez vážných důvodů v předmětném bytě nebydlí. Z uvedeného dovolací soud dovodil, že neužívá-li žalovaný byt bez vážných důvodů, pak mu jeho právo k náhradnímu bytu zaniklo. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětný byt nevyklidil a nepředal žalobcům (pronajímatelům), domáhají se tito důvodně ochrany svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci napadených rozhodnutí a dosavadního průběhu řízení, jakož i celkových okolností sporu, se věnuje jednotlivým pochybením, jichž se měly dopustit soudy. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít v prvé řadě tím, že nastal extrémní rozpor mezi soudy provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Stěžovatel soudům vytýká, že provedené důkazy interpretovaly k tíži žalovaných. Tato vadná interpretace se týkala zejména posouzení otázky užívání předmětného bytu toliko jednou osobou (dcerou žalovaného), resp. jeho neužívání žalovaným. K závěru o neužívání předmětného bytu žalovaným přitom soudy dospěly i přes existenci řady důkazů (výslechy svědků, listinné důkazy týkající se spotřeby energií atd.) svědčících ve prospěch zjištění o jeho užívání i žalovaným a jeho manželkou. Stěžovatel setrval na svém tvrzení, že předmětný byt vždy řádně společně s ostatními žalovanými obýval, což dokládal různými důkazními prostředky, které vyznívaly v jeho prospěch.
5. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu poukazuje na to, že Nejvyšší soud mu sice dal za pravdu ohledně jeho právního názoru týkajícího se právního titulu užívání bytu, avšak další právní závěry Nejvyššího soudu již vyzněly k tíži stěžovatele. Jednalo se zejména o problematiku dočasnosti užívání bytu a problematiku analogické aplikace pravidel vztahujících se k zániku nájmu bytu. Podle přesvědčení stěžovatele se navíc i jednání žalobců, kteří v průběhu řízení účelově tvrdili vždy různé důvody pro uplatnění nároku na vyklizení bytu, příčí dobrým mravům. Stěžovatel uzavřel, že podle §3 odst. 2 písm. f) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží a zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§8 citovaného zákona).
III.
6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od účastníků řízení vyjádření a od Obvodního soudu pro Prahu 5 příslušný spis.
7. Z účastníků řízení se vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 26 Cdo pouze Nejvyšší soud. Zdůraznil, že předmětem dovolacího přezkumu mohlo být toliko právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012], a nikoliv skutková zjištění. Pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, pak byla relevantní právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv zákon č. 89/2012 Sb. Z uvedeného důvodu nebylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat závěry, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, resp. jejichž přezkum podle zákona č. 89/2012 Sb. by byl v rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity.
8. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení poukázal na to, že došlo ke změně argumentace oproti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud nově uvedl, že nezjistil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a proto vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dále rozebírá okolnosti zajištění bytové náhrady ze strany žalobců, přičemž poukazuje na jejich zjevně účelové jednání. Rovněž zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v průběhu řízení změnil v neprospěch stěžovatele svůj právní názor stran absence právního důvodu užívání náhradního bytu v případě vyklizení do tohoto bytu na základě soudního rozhodnutí. V závěru své repliky pak polemizuje s názorem Nejvyššího soudu ohledně nemožnosti aplikovat zákon č. 89/2012 Sb. na danou věc.
IV.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavněprávní argumentace stěžovatele se v daném případě nachází převážně v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými i právními závěry soudů, které vyplývají zejména z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti ovšem nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel sice opakovaně argumentuje extrémním rozporem mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nejedná se ale o nic jiného, než o výše zmiňovaný odlišný pohled stěžovatele na danou věc. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti např. ohledně otázky užívání či neužívání bytu jsou však právě takovými námitkami, k jejichž přezkumu není Ústavní soud povolán. Naopak, pokud by Ústavní soud vstoupil do této oblasti, narušil by svojí ingerencí celý soudní systém.
11. Pokud jde tedy o námitky týkající se samotného hodnocení důkazů učiněného soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z dostupných podkladů (ústavní stížnosti, jednotlivých soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu), dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že provedené důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně nebo extrémně vadně hodnotily. Naopak, byl to zejména soud prvního stupně, který provedl obsáhlé dokazování, které mu umožnilo zhodnotit a zohlednit všechny aspekty sporu. Soud prvního stupně provedl velice podrobné a důkladné dokazování ohledně otázky, kdo se v předmětném bytě zdržuje. Svoji argumentaci opřenou o řádně provedené dokazování posléze rozvedl ve svém rozsudku ze dne 14. března 2011 (viz č. l. 374 - 388 vyžádaného spisu). Navíc ani z vydaných rozhodnutí, ani z vyžádaného spisu se nikterak nepodává, že by soudy jakkoliv hodnotily důkazy v neprospěch stěžovatele (tuto poznámku však uvádí Ústavní soud toliko nad rámec shora uvedeného, neboť mu vlastní hodnocení důkazů nepřísluší).
12. Rovněž nelze v žádném případě uvažovat o zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí zaručeného čl. 12 odst. 1 Listiny. Z tohoto ustanovení nelze dovodit existenci institucionální garance, která by vytvářela záruku setrvání v určitém obydlí. Toto právo nelze interpretovat ani ve smyslu nároku na byt, resp. ani jako nárok na setrvání v určitém bytě (viz. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 331). Navíc vyklizení stěžovatele proběhlo na základě zákonných předpisů, a proto ani z tohoto důvodu není možné se odvolávat na citované ustanovení. Naopak nevyhovění žalobě by vedlo k porušení práva žalobců na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
13. Pokud stěžovatel poukazoval na změnu právního názoru Nejvyššího soudu, k tomu Ústavní soud podotýká, že jednou judikovaný názor není neměnný, přičemž ani změna judikatury promítající se v řešení konkrétního případu nemusí znamenat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2812/09 ze dne 18. listopadu 2009). Je ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podpořenou právní doktrínou, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící, tedy do jisté míry retrospektivně (blíže viz Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, str. 161). Zejména v oblasti soukromého práva by jiný postup (tedy v tomto případě větší ochrana stěžovatele) mohl zasáhnout do práv druhé strany sporu.
14. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu