ECLI:CZ:US:2015:2.US.2908.14.1
sp. zn. II. ÚS 2908/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Mgr. Jany Václavíkové, zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Ministerstva financí spojenému s návrhem, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost zaplatit navrhovatelce do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku ve výši 8.000.000,- Kč, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 1. 9. 2014 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, kterým se navrhovatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud rozhodl, že Ministerstvo financí České republiky je povinno podle čl. 9 odst. 1 Dohody mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Rakouskou republikou o podpoře a ochraně investic ze dne 15. 10. 1990 do 15 dnů ode dne vydání nálezu Ústavního soudu zahájit jednání s příslušným státním orgánem Rakouské spolkové republiky o odškodnění navrhovatelky za neochráněnou investici penzionu Jana v Grebmingu. Navrhovatelka též žádala, aby Ministerstvu financí byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení.
2. Svůj návrh navrhovatelka doplnila podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2014, dne 16. 10. 2014, dne 8. 1. 2015, dne 14. 2. 2015 a dne 18. 6. 2015. V rámci podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 8. 1. 2015, se pak navrhovatelka domáhala též toho, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost vyplatit jí do 3 dnů od právní moci rozhodnutí Ústavního soudu částku ve výši 8.000.000,- Kč jako satisfakci za selhání ochranné funkce státu.
3. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem návrhu a jeho příloh, dospěl k závěru, že není k jeho projednání věcně příslušný.
4. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak a o čem má jednat (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1862/09 ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 385/05 ze dne 16. 8. 2005, nebo sp. zn. II. ÚS 223/03 ze dne 13. 6. 2003 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zdůraznit je přitom třeba také to, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/13 ze dne 14. 1. 2014).
6. Z právě uvedeného tak zřejmě vyplývá, že Ústavní soud - byť si je vědom složité situace navrhovatelky - není oprávněn rozhodnout o povinnosti Ministerstva financí k zahájení jednání s příslušnými orgány Rakouské spolkové republiky o odškodnění navrhovatelky za její neochráněnou investici a tomuto uložit, aby takové jednání ve stanovené lhůtě zahájilo. Ústavní soud pak není oprávněn ani k vydání rozhodnutí, jímž by České republice byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jí požadované odškodnění, neboť takovou pravomocí není Ústavní soud nadán.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není z výše uvedených důvodů příslušný k projednání návrhu navrhovatelky, musel tento návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
8. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu